
Byli jsme u tvé mámy a teď jdeme vyzkoušet tebe! Jarmila (89) popsala znásilnění komunistickými bachaři

Devětaosmdesátiletá pamětnice Jarmila Semotámová ze Znojma neměla lehký život. V roce 1952 byla jako devatenáctiletá z politických důvodů uvězněna a co, čeho se na ní později vyšetřovatelé a bachaři dopustili, nikdy nezapomene, i když by si to přála.
Pamětnice Jarmila Semotámová se narodila v říjnu roku 1933 do početné rodiny Šárkových. Byla zvyklá na skromné poměry, ale užívala si klidné dětství. Až do listopadu 1938, kdy došlo k nacistickému pogromu a rodina Šárkových se kvůli otcovu protinacistickému zaměření dala na útěk ze Znojma do Kunštátu.
„Jak jsme začali běžet, tak mě začalo bolet na hrudi a já jsem nemohla dýchat. Tak mě tatínek vzal na záda a říkal: ´musíš mě držet, ale nesmíš mě škrtit, abych mohl dýchat, abych mohl rychleji jít´,“ popsala před časem útěk paní Jarmila.
Po cestě přespávali u příbuzných a nakonec se rodina usadila na statku u Boskovic u Brna, kde v poněkud stísněných prostorách Šárkovi zůstali až do konce války. Po ní se rodina vrátila zpět do Znojma.
Bití a nadávky během výslechů
Další zvrat v životě paní Jarmily přišel v únoru 1948, kdy došlo k nástupu komunistické moci. To se dotklo hlavně hlavy rodiny, Jana Šárky, kterému komunisté znárodnili živnost a on tak měl velké problémy uživit početnou rodinu. Na protest proti poměrům v zemi odevzdal v roce 1950 rudou knížku a začal vymýšlet, jak se z bezvýchodné situace v zemi dostat.
Jediným řešením byla podle otce emigrace na Západ. K té přemluvil i svou ženu Anastázii a dceru Jarmilu. Akce se ale nezdařila a rodina byla zadržena pohraniční stráží. A tehdy přišly snad ty nehorší měsíce, které pamětnice zažila.
„Když jsem přišla poprvé k výslechu v Brně na té Příčné, tak to byl zřejmě Rus. Ten byl tak sprostej a surovej. Ten mě tolik bil, že si to neumíte představit. To byla vždycky rána a já šla k zemi. Pak mě polili vodou a nadávali mi," popsala šílené zacházení paní Jarmila.
Vzpomínky bolí i po letech
Na podzim roku 1952 byla společně s matkou eskortována do znojemského kriminálu. V tom byla pamětnice bachaři znásilněna.„Přišli ke mně a řekli mi: ‚Byli jsme u tvé mámy a teď jdeme vyzkoušet tebe!‘ Víc nevím. Pamatuju si jen toho prvního, chrochtal jako prase. Probudila jsem se v hrozném stavu a od té doby nemůžu mužský ani vidět,“ otevřela v rozhovoru bolestivé vzpomínky paní Jarmila. Na svobodu se dostala v květnu 1953.
Na to, jakými hrůzami si v kriminále prošla, chtěla zapomenout, ale nešlo to a vzpomínky ji trápily každým dnem. Navíc po hrůzném zážitku měla k mužům velký odpor, což se zřejmě podepsalo i na vztahu paní Jarmily s manželem, kterého si vzala krátce před zadržením. Muži se nikdy nesvěřila, co se jí a matce ve vězení dělo. „On by mi to nevěřil a nepochopil by to,“ uvedla pamětnice.
I když od znásilnění paní Jarmily a její maminky uběhlo více než sedmdesát let, vzpomínky se ženě vrací stále. Navíc pachatelé, kteří se hrůz dopustili, za odporný čin nikdy souzeni nebyli. Jejich jména paní Jarmila neznala a dnes už budou zřejmě po smrti.
My lidi se k sobe neumime chovat. Kdyz se nekdo chova spatne, rika se "chova se jako zvire" nebo jako "dobytek", ale pravda je, ze zvirata se k sobe chovaji nesrovnatelne lepe nez my (i kdyz jsou i v risi zvirat zanedbatelne vyjimky).
Je mi uprimne lito vsech, kteri se kdy stali obeti jakehokoli bezpravi. Nekolikatisicileta historie naseho inteligentniho a vyspeleho sveta, stejne jako nektere prispevky v teto debate, dokazuji, ze to lepsi nebude.
Pani Jarmile preji krasne stari, pohodu a pevne zdravi ❤️