Podcast: Výroba bot není kouzlo. Je to dřina, říká socioložka. Pracovala s dělníky v továrně Baťa

Chlouba českého průmyslu a inovátorská firma. Tím byly obuvnické závody Tomáše Bati ve Zlíně v období První republiky. Jenže z československého impéria zůstala v Evropě jediná továrna s přibližně 100 zaměstnanci v Dolním Němčí. Do ní se po svolení ředitelky továrny vydala Kateřina Nedbálková z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Mezi dělníky vykonávala nejrůznější tvrdou práci a postupně si získávala jejich důvěru. Nakonec natočila zhruba 30 výpovědí, na jejichž základě a také na základě pozorování v továrně napsala knihu Tichá dřina: Dělnictví a třída v továrně Baťa.

Podcast: Werichova vnučka odhalila nitro rodiny. Brdečkové svěřila korespondenci a deníky

„Pro mě bylo důležité, že výzkum nespočívá jen v rozhovorech, které si domluvím před, při nebo po práci, ale je založený na pozorování lidí u práce, kdy oni říkají nejrůznější věci, reagují na sebe. Vidím, jak je to prostředí zchátralé nebo jak voní,“ popisuje socioložka, co všechno je součástí knihy, která je určená pro širší publikum čtenářů.

Dřina za minimum

Dělníci jsou podle Nedbálkové většinou pyšní, že pracují v závodech, které založil Tomáš Baťa, a někteří z nich zde pracují dokonce po generace. Pro dělníky je důležité, že jejich výrobky se prodávají v obchodech, že vytvářejí něco hmatatelného. „Zároveň jsou hrdí, že fyzicky náročnou práci v osmihodinovém pracovním procesu ustojí a zvládnou,“ říká Kateřina Nedbálková, ale hned dodává, že to má odvrácenou stranu: „V továrně byly z většiny zaměstnané ženy, které vykonávaly nejméně kvalifikovanou práci a nemálo z nich mělo příjem kolem minimální mzdy.V době výzkumu 15 tisíc 200 korun, teď se to zvedlo na 16 tisíc 200 korun. A to mi připadá, že je hrozně málo. Kdyby nebydlely v domech, které vlastní nebo zdědily, tak z toho asi není možné žít, ani platit nájem,“ uvádí akademička. Dělníci si na nízké platy stěžovali, ale zároveň s nimi byli smíření.

Nejsou na okraji společnosti

Podle Kateřiny Nedbálkové se lišilo vnímání dělníků a manažerů, jaké činnosti v továrně vykonávají. Čím výše postavený manažer, tím vzdálenější od dělníků. Kupříkladu pro ředitelku továrny v Dolním Němčí byli ještě dělníci důležití a zajímala se o ně. Ale o reálném pohledu jiných manažerů socioložka pochybovala. „Udělala na mě dojem formulace generálního ředitele Baťa pro střední a východní Evropu, který řekl, že továrna je kouzlo, místo, kde s z ničeho stane něco, co můžeme používat v každodenním životě. V tom mi připadl úplný rozpor, jak to vidí dělníci. Pro ně to žádné kouzlo není, je to konkrétní práce, která má své specifické jména. Někdo drásá, šaluje, štrobluje. Přesně vědí, co dělají a kde to v tom procesu stojí. Není to pro ně žádné kouzlo, ale pro management to tak může být, protože do toho moc nevidí,“ vysvětluje.

Podcast: Řekové nejsou líní, říká česká blogerka. Za své postřehy z poloostrova dostala Magnesii Literu

Podle Nedbálkové je důležité, aby se o dělnících a jejich problémech více mluvilo. Neměli by být nálepkováni termíny jako „okraj společnosti“ nebo „chudoba“, protože jsou to lidé hrdí, pracovití a zároveň tvoří dost různorodou skupinu. Společnost by se ani neměla vyhýbat pojmu dělník, který je pro mnohé stále zatížený idejemi komunistického režimu. Přesto všechno dělníci nevymizeli a nejen ti u Bati potřebují zastání a kvalitnější životní podmínky.  

Jak se projevil globální obchod v továrně u Bati, do čeho dělníci investují své peníze a jak socioložka zvládala těžkou fyzickou práci, prozradila docentka Kateřina Nedbálková v Blesk Podcast: