Neděle 5. prosince 2021
Svátek slaví Jitka, zítra Mikuláš
Zataženo, déšť se sněhem 2°C

Pamětníci popsali nejtěžší válečná rozhodnutí: Které dítě přežije? Jak se stát pilotem kamikaze?

  • Autor: jel - 
    24. 10. 2021
    11:35

    Válka nutí lidi dělat těžká, mnohdy až nepředstavitelná rozhodnutí. Hranice mezi životem a smrtí je najednou velmi tenká a hodnoty, které lidé vyznávají, jsou podrobeny velké zkoušce. Pamětníci otevřeně popsali nejtěžší okamžiky, které měly jednou provždy narýsovat hranice jejich osudu.

    Historik Laurence Rees celý život shromažďoval informace o druhé světové válce a za svůj život si vyslechl příběhy stovek pamětníků. V článku pro server History Extra popsal osudy šesti z nich. Je mezi nimi mladá Polka, která rozhodla o životě deseti židovských dětí. Promluvil Belgičan, který se dobrovolně přihlásil k SS a do konce života popíral holocaust. Se svým příběhem se svěřila i ruská žena, která s radostí zabíjela německé válečné zajatce.

  • 1.Rozhodovala o osudu deseti židovských dětí

    Polce Ester Frenkielové ještě nebylo 20 let, když byla během války v roce 1940 s rodiči a dalšími 160 tisíci Židy donucena žít v ghettu v polském městě Lodž. Nacisté do ghetta nevstupovali často, ale přinutili vězně, aby si zřídili radu starších a spravovali ho sami.

    Ester pracovala jako pomocná sekretářka pro předsedu rady Mordechaje Chaima Rumkowskiho. Bylo to velké štěstí, protože lidem, kteří mu byli blízcí, se dařilo lépe než ostatním. V roce 1942 za ní přišel její šéf. Řekl, že jí dá deset formulářů k propuštění deseti dětí. „Psala jsem jak nejrychleji jsem mohla, aby mi je mohl podepsat,“ vzpomínala v rozhovoru s historikem s tím, že se řídila instinktem a rozhodla se v první řadě zachránit před transportem své blízké. 

    „Co jsem mohla dělat? Měla jsem rodinu, měla jsem strýce, kterého bylo třeba zachránit, měla jsem bratrance. Pro mě je moje vlastní rodina vždy nejbližší. Musela jsem se o všechny postarat,“ uvedla pamětnice. 

    Když vypsala certifikáty pro vlastní příbuzné, pomohla také dvěma sousedům, protože jejich děti znala a navštěvovali se. Poslední formulář věnovala domovníkovi, který měl malou holčičku. 

    Párkrát se prý Ester cítila provinile, že měla zachránit ty nejpotřebnější. Nakonec ale vždy věřila, že udělala to, co bylo nejlepší. Bohužel certifikáty neměly trvalou platnost a zachráněné děti později stejně skončily v koncentračních táborech. 

  • 2.Přežil japonský zajatecký tábor

    Peter Lee byl důstojníkem u jednotky RAF. Během druhé světové války byl zajat a skončil v japonském zajateckém táboře v Sakadanu na Borneu. S lidmi se tam se zacházelo opravdu krutým způsobem. „Můj názor je, že Japonci s válečnými zajatci zacházeli opravdu brutálně, sadisticky a necivilizovaně,“ řekl Lee.

    Tak jako ostatní musel i on v neuvěřitelných vedrech stavět letiště. K dispozici nebyly žádné pomocné stroje a na všechno musela stačit jen otrocká práce válečných zajatců. Ti byli podvyživení a museli nosit těžká břemena. Když podle mínění svých věznitelů nepracovali dostatečně rychle, byli nelítostně zmláceni.

    Na Brity dohlíželi speciální japonští vojáci. „Ať jste byl důstojník, nebo jste měl jakoukoliv hodnost, musel jste ihned uposlechnout příkaz japonského vojína,“ uvedl pamětník s tím, že když se tak nestalo, člověk ihned dostal ránu holí přes hlavu nebo záda.

    „Jeden britský důstojník jednou zasáhl, když bili jednoho z jeho mužů, následně byl on sám zmlácen obrovským množstvím vojáků,“ popsal hrůzný incident Lee. Tomu se podařilo v hrůzném táboře přežít jen díky tomu, že se rozhodl, že bude žít přítomností, nevzpomínal na svou rodinu a na minulost, aby se těmito myšlenkami netrýznil. Nedával najevo vztek a snažil se ke všemu přistupovat pozitivně.

  • 3.Přišel o oko i ruku, ale za nacismus bojoval dál

    Příběh Belgičana Jacquese Leroye se od těch předchozích zásadně liší. Jde totiž o muže, který se už v mládí přihlásil k názorům belgického fašistického politika Léona Degrelleho. Byl zarytým rasistou a antikomunistou a dobrovolně se přihlásil do boje se Stalinem ve speciální valonské divizi v rámci SS.

    „Ideologickým cílem Waffen SS bylo vyškolit muže  elitní muže,“ tvrdil historikovi s tím, že prioritou byla válka proti komunistickému Rusku. Bojoval v lese Telkino na Ukrajině proti silám Rudé armády, která je mnohonásobně převyšovala. Když však vyprávěl o tomto boji zcela se rozvášnil. „Bojovali jsme jako lvi! Zaútočili jsme a zabrali jsme pozici za pozicí!“

    Pak ho však zasáhlo několik střel do paže a oka a přestože ho kamarádi přenesli do polní nemocnice, oko ani ruku už mu lékaři nezachránili. Přesto se rozhodl vrátit do boje. Když se ho Rees ptal proč, odpověděl: „Abych nezačal být průměrný a zůstal se svými kamarády. Nerad zůstávám průměrný, nechci mít život bez cíle. Život není jen o sledování televize,“ uvedl. K tomu však historik poznamenává, že je ironií, že Leroy měl v domě velkou televizi a zřejmě před ní trávil spoustu času.

    Leroy také důrazně popíral, že by na Východě viděl jakákoli zvěrstva páchaná na Židech. Řekl, že takovou scénu nikdy neviděl a nevěří tomu. Odmítl i fotografické důkazy a další existující svědectví, podle něj prý nejsou pravá. Krátce po rozhovoru Leroy zemřel. 

  • 4.Ze zabití německého vězně měla radost!

    Zinaida Pytkinová z ruského Volgogradu byla důstojnicí zvláštní vojenské jednotky sovětské kontrarozvědky Směrš. Specializovala se na vyslýchání německých válečných zajatců. Ti podle ní nebyli obyčejnými vězni, a tak měli pracovníci Směrš pocit, že s nimi mohou zacházet, jak se jim zlíbí.Jejích cílem bylo, aby Němci prozradili své bojové plány a úkoly nebo odhalili své jednotky.

    Pokud zajatci nespolupracovali, byli podle Pytkinové převedeni na tzv. „jemné zacházení“. Což byl krycí výraz pro mučení. V takovém případě byl přiveden specialista, který je měl „umýt“ (zbít), aby je donutil mluvit. 

    I v době, kdy s Pytkinovou historik mluvil, byla na akce speciální jednotky hrdá. Domnívala se, že to jak zacházeli s vězni, bylo správné. „Stejně tak zacházeli oni s námi. Zabíjeli naše vojáky, tak co jsem měla děla, uctívat je?“ řekla.

    Jednoho dne byla požádána, aby jednoho vězně „dala do pořádku“. Hned věděla, že ho má zabít a nedělalo jí to nejmenší problém. „Cítila jsem radost. Moje ruka se netřásla, když jsem ho zabíjela. Němci nás nežádali, abychom je ušetřili, věděli, že jsou vinni. A já jsem byla tak naštvaná, viděla jsem nepřítele, kvůli kterému umřel můj otec a strýc matky,“ uvedla žena, které v době rozhovoru bylo 70 let. Kdyby jí prý tehdy přivedli tucet vězňů, zastřelila by je. Za normálních okolností, například v době, kdy s ní historik vedl rozhovor, by nikoho nezabila, ale kdyby prý byla znovu válka, tak ano.

  • 5.Lživá zpráva o předání uprchlíků

    V osmadvaceti letech byl Nigel Nicolson byl zpravodajským důstojníkem a roku 1945 se podílel na deportaci tisíců jugoslávských vojáků, kteří uprchli do Rakouska před komunistickým vůdcem Titem a jeho partyzány.

    Přestože Winston Churchill nařídil, aby nebyli tito uprchlíci předáváni Titovi nejvyšší důstojníci britské armády rozhodli jinak. V situační zprávě, která byla rozeslána v předvečer nucené repatriace uvedl pan Nicolson, že následující den bude evakuováno asi 2000 Chorvatů, mezi kterými je mnoho žen a dětí. „Chorvati nebyli nijak varováni před svým osudem a až do okamžiku předání měli věřit, že jejich cílem je Itálie, a ne Jugoslávie,“ poznamenal si tehdy a dodal, že vojáci mají k provádění takovéhoto rozkazu odpor.

    Za tuto zprávu byl pokárán a byl donucen, aby následující den ve zprávě lhal. Měl popřít to, co psal den předtím, a uvést, že mají všechny důvody věřit, že s nimi po návratu do Jugoslávie bude zacházeno dobře. Osud těchto uprchlíků byl však strašný, tisíce jich byly povražděny ve slovinských lesích.

    Nicolson zprávu napsal podle přání vedení, záměrně však prý použil ironizující jazyk. Předpokládal, že každému, kdo jeho text bude později číst, dojde, že nejde o pravdivou zprávu. To bohužel nefungovalo. Podle Reelse totiž minimálně jeden historik zprávu využíval jako pravdivou. Až před smrtí se Nicolson přiznal, že v ní vědomě lhal.

  • 6.Sebevražedná mise

    Japonec Kenichiro Oonuki se na podzim roku 1944 nacházel na výcvikové základně, kam jednoho dne dorazil důstojník japonských vzdušných sil s tím, že hledá „dobrovolníky“ na „speciální misi“. Objasnil, že každý, kdo se přihlásí zemře a nemá žádnou šanci na přežití. Oonuki a jeho kamarádi dostali pokyn, aby si to promysleli, a následující den odpověděli buď „Ne“, „Ano“ nebo „Ano, dobrovolně se přihlásím z celého srdce“.

    „Byli jsme zaskočeni,“ popsal Oonuki. „Věděl jsem, že to není ten typ mise, o kterou bych se dobrovolně ucházel,“ dodal. Během noci ale přemýšleli, co by se mohlo stát, kdyby řekli „Ne“. Mohli by být obviněni ze zbabělosti a být ostrakizováni; jejich příbuzní by se jim mohli začít vyhýbat.

    V Japonsku bylo tehdy velmi ponižující být vyloučen z „přijatelné“ sociální skupiny a kamikaze byli uctíváni jako hrdinové. Nakonec se Oonukimu a jeho přátelům zdálo nejpřijatelnější udělat to „dobrovolně z celého srdce“. „Nikdo nechtěl, ale každý řekl: ,Ano, z celého srdce.' Taková byla okolní atmosféra. Nemohli jsme se tomu vzepřít,“ popsal pilot s tím, že neviděli jiné východisko.

    Jeho stíhačka byla americkou armádou donucena přistát. Radost z toho ale neměl, připadalo mu to jako ostuda. „Útok speciální mise znamená, že musíte čelit čestné smrti,“ uzavřel.

  • 7.Galerie:

    Video Noc dlouhých nožů - Mall TV

     

     

Další videa
Osoby v pátrání