Exkluzivní rozhovor se synem Krále Šumavy: Komunistů se bál do smrti!
Smrt Josefa Hasila jeho jediného syna Josefa Vávru (70) velmi zasáhla. S otcem mluvil přes Skype ještě před týdnem a nic nenasvědčovalo tomu, že je to naposled. O Josefu Hasilovi poskytl Josef Vávra Blesku exkluzivní rozhovor.
O čem jste spolu při posledním hovoru mluvili?
„V neděli nastoupil do hospicu a v pátek o půlnoci umřel. Před týdnem jsem s ním mluvil a nevypadal špatně. Mluvil normálně, smál se, byl veselý. Vzpomínal, jak byl jako sedmnáctiletý v Písku na pouti. To byla poslední příhoda, co mi řekl. A pak to vzalo rychlý konec.“
Neuvažoval o tom, že by se vrátil domů na dožití?
„Už před čtyřmi lety jsem s ním mluvil, chtěl jsem, aby byl tady. Byl fixovaný na ženu, tak to nešlo. Ta ale zemřela. Už to vypadalo, že se domluvíme, ale on si to na poslední chvíli rozmyslel. Stále měl v sobě, že ho komunisté zastřelí. Bál se jich a rozhodl se zůstat za mořem.“
Šumavu prý stále miloval…
„Šumavu měl hrozně rád. Pořád o ní mluvil. Lidé mu tenkrát hodně pomáhali. Zdejší přírodu miloval, mnohá místa znal dokonale, prožil tu dětství a na to se nedá zapomenout. Měl to v sobě celý život.“
Kolikrát byl v Čechách?
„Po revoluci tu byl čtyřikrát. Poprvé přijel v roce 1990, pak ještě třikrát i s manželkou. Už když tu byl poprvé, měl z komunistů strach. Mluvil o tom, že jim nevěří.“
Byly jeho obavy z komunistů opodstatněné?
„Minimálně z části byly. Vyprávěl mi, jak v roce 1971 měl jet na olympiádu do Mnichova, kde se chtěl setkat se sestrou. Byl ale varován, že se tam na něj připravuje atentát. Měl být zastřelen nebo vyhozen z vlaku. Proto nakonec nikam nejel, i když měl už koupené lístky.“
Viděl jste ho poprvé, až když vám bylo 40 let. Jaký byl váš první dojem?
„Z maminčina vyprávění jsem měl představu o rázném chlapíkovi. I díky tomu, co dělal a dokázal, jsem si ho jako dítě představoval jinak, než pak byla realita. Byl tichý, skromný, neprůbojný. Nikdy bych neřekl, co má za sebou, co všechno prožil.“
Proč nenosíte jeho jméno?
„Otec měl s maminkou před svatbou, když ho v říjnu 1948 zavřeli. Údajně se přišel na mě podívat, když jsem se narodil. Naposledy byl v Čechách v roce 1953, pak natáhli dráty kolem hranice a on už se nevrátil. Vyrůstal jsem u babičky a tety ve Škarezu. Pak jsem ho viděl až po revoluci.“
Mluvili jste spolu o těch pohnutých událostech na přelomu 40. a 50. let?
„Vyprávěl mi různé příhody, například jak byl ukrytý pod vodou v ledovém potoce někde u Nové Pece a dýchal jen stéblem trávy. Byl střelený do nohy, dostal zápal plic, ale někdo z místních mu pomohl a nechal ho u sebe, než se dal dohromady.“
O převádění konkrétních lidí jste mluvili?
„Ano. Dlouhé dny prý trávil pozorováním, jak se střídají pohraniční hlídky, kudy chodí, aby se podle toho při převádění mohl zařídit. Převáděl údajně i významné lidi, řada z nich byla z Prahy. Někdo dokonce i z okolí ministra Masaryka.“
Po odchodu Josefa Hasila do zahraničí nesla rodina následky…
„Děda umřel v base, přišli jsme o všechen majetek, žil jsem s malou sestrou matky, babičku propustili z vězení po šesti letech. Mělo to velký dopad na desítky lidí, zničily se příbuzenské vazby, estebáci měli uši všude. Následky jsme všichni nesli až do revoluce. Já jsem nesměl studovat, vykonával jsem jen dělnické profese. Za zlé jsem mu to neměl. Já ho zbožňoval, až po revoluci jsem si uvědomil, že život a rodinu má jinde.“
Jak to bude s pohřbem?
„To jde mimo mě. Zařizují to dcery jeho manželky, u kterých zůstal na dožití. Bude zpopelněn a urna uložena do urnového háje, kde už odpočívá jeho manželka. Už tam údajně má i místo na desce, jen se dopíše jméno a datum. Do Čech se tak Král Šumavy už zřejmě nikdy nevrátí.“
