Zaorálek líčí šok a hrůzu při evakuaci během střelby: Začali křičet, že musíme okamžitě dolů!
Přednášku na Filozofické fakultě UK měl mít exministr zahraničí Lubomír Zaorálek (67, SOC-DEM). Místo toho byl účastníkem strašlivých událostí na Palachově náměstí. I když byl evidentně otřesený a v šoku, popsal Blesku děsivé minuty.
Svěřil jste se na sociální síti X s tím, že nenacházíte slov…
„Ona pro tuhle hrůzu slova nejsou. Když nás policie vyváděla z budovy, netušili jsme, co strašného se odehrávalo v patře nad námi. Myslím na ty, jejichž drazí se nevrátili domů.“
To znamená, že jste byl přímo mezi evakuovanými?
„Já tam v té budově, kterou mám moc rád, jsem pravidelně každý týden, od 15 hodin jsem tam měl mít přednášku. Ale tentokrát bylo vše jinak. V jednu chvíli někteří studenti už chtěli odejít, ale najednou se vrátili a říkali, že se tam něco děje. Prý snad někdo střílí, nebo co. Uvažovali jsme, co dělat, ale nebrali jsme to pořád vážně, nenapadlo nás, jak vážná situace se pár metrů od nás odehrává. Člověka to nenapadne, myslí si, že třeba jde jen o nějaké výhrůžky, které jsou poměrně časté. Přesto jsem si říkal, že bychom se mohli zamknout. Bohužel jsem zjistil, že se zevnitř zamknout nemůžeme. Připadalo mi hloupé tam jen čekat, ale jakmile jsem vyšel, viděl jsem už, že tam pochodují dole policisté.“
Řekli vám něco? Nebo co se dělo dál?
„Začali na mě křičet, že musíme okamžitě dolů, rychle. Pochopil jsem, že bychom měli všichni, jenomže už nás bylo na jednom místě hodně, možná tak 30 nebo víc studentů.“
Nakonec jste se ale ven dostali. Co jste si říkali bezprostředně poté?
„My jsme zjišťovali až postupně, co se dělo, až když jsme se dostali z budovy. Střelbu jsme slyšeli, křičeli na nás, že musíme dál od fakulty, do budovy Rudolfína. Neustále jsme se někam a nějak aspoň pomalu posouvali. Ale pořád jsme nevěděli, co se děje. Až později už bylo z útržků hovorů jasné, že je v budově aktivní střelec.“
Když je nebezpečí reálné, člověk přemýšlí v jiném módu. Ale postupně mu začne docházet, co se stalo. Jak se daří vám vstřebat tu hrůzu?
„Nejdůležitější a nejhroznější pro mě je, kolik těch studentů nedojde už nikdy domů. Studentů, se kterými jsem se potkával. Navíc teď, těsně před Vánocemi. Pořád ta hrůza ve mně roste.“
Málokdo chtěl uvěřit, že je něco takového možného i u nás.
„Moc věcí se podle mě teď už navždy změní. Ti studenti i já jsme pokládali budovu filozofické fakulty za bezpečnou, teď je to něco, co bude asi jinak. Nedá se to vyslovit.“
Jak reagovali studenti kolem vás?
„Některá děvčata plakala, ale pořád jsme nebyli v danou chvíli konfrontováni s tím, jak je ta situace děsivá. Nechtěli jsme si připustit, že je někdo opravdu mrtvý. Ale viděli jsme policisty, zbraně. Trochu nás napadalo, že to je nepřiměřené, jak jsme nevěděli, oč se přesně jedná.“
Jako exministr zahraničí jste cestoval po světě. A zejména ve Spojených státech jsou bohužel tyto události poměrně časté.
„Něco podobného jsem tam zažil – poměrně zblízka. Věděl jsem, že tam je to skutečně relativně časté. Ale vždycky jsem si myslel, že je to něco, co se nemůže u nás stát. Pokládal jsem to za šílenství Ameriky, nad kterým jsem kroutil hlavou. A říkal jsem si, zaplaťpánbůh, že u nás nemáme tolik zbraní a tohle je nemožné, aby se přihodilo.“