Kvůli inkluzi se nenechám vydírat, říká Zeman. Výhrůžkám Bruselu prý neustoupí

Ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) naznačila, že když s vámi o inkluzi mluvila, neměl jste žádný problém s tím, aby lehce mentálně postižené (LMP) děti chodily do běžné základky s dětmi zdravými. Je to pravda?

„Je to částečně problém, protože jsme si nikdy nedefinovali, co to je lehké mentální postižení. Ale přejí-li si rodiče, aby jejich dítě bylo v normální škole, vyhovme jejich přání. S ministryní jsme se bavili o tom, že by rodiče měli mít mnohem větší práva, pokud se týká toho, kam se jejich dítě zařadí. Jinými slovy, že by o tom neměla rozhodovat nějaká instituce typu Barnevernetu, ale rodiče. A říkal jsem paní ministryni: ‚Když přijde dítě s brekem ze školy, že tam nechce být, protože se mu ostatní děti smějí, tak by rodiče měli mít právo je přeřadit do praktické základní školy‘. Tam si myslím, že ustoupila.“

Čili paní ministryně říká pravdu, když tvrdí, že s inkluzí nemáte problém?

„Nesnažte se překrucovat to, co jsem vám právě teď řekl. Pokud jde o LMP, považuji to za možné, ale s paní ministryní jsme se neshodli v tom, co LMP je. A naopak jsem kritizoval myšlenku inkluze jako takovou a kritizovali ji i všichni členové mého expertního týmu.“

Ministerstvo nedávno připustilo, že tlak na inkluzi přichází i z Bruselu a že pokud vše do puntíku nesplníme, mohli bychom mít problém s dotacemi. Důvodem je i přesvědčení Evropské komise, že zde pod zástěrkou diagnózy LMP segregujeme romské děti. Je správné ustupovat?

„Já jsem se nikdy nikým ve svém životě nenechal vydírat. Ani Evropskou komisí ani americkým velvyslancem. A nevidím důvod, proč bych svoje postoje v tomto smyslu měnil. Romské děti mají být zařazeny buď do běžných, nebo speciálních škol podle toho, jestli jsou, nebo nejsou mentálně postižené. Přesně toto se ovšem týká i ostatních dětí, vietnamských, mongolských, pokud tady jsou.“

Ministerstvo i neziskovky po kampani Blesku otáčejí: Plošnou inkluzi nechceme

Proč jste novelu školského zákona, z níž inkluze vyplývá, nevetoval?

„Zaregistroval jsem, jaké bylo hlasování ve sněmovně, a konstatoval jsem, že kdybych tento zákon kvůli jednomu paragrafu vetoval, sněmovna by mě snadno přehlasovala. Nerad jdu do předem prohraných bitev.“

Jaká je teď cesta ven, pokud tvrdíte, že je inkluze jako taková nesprávný směr?

„Zaprvé odložit inkluzi o dva roky, zadruhé vzít jednu školu, která bude experimentální, a tam se dopady inkluze ověří.“

Ministerstvo ale tvrdí, že inkluze už v individuálních případech dávno probíhá. Co chcete ověřovat? Tedy kromě chybějícího údaje, kolik mentálně postižených dětí skutečně základku vychodilo.

„Jsou tady novinky jako třeba náklady na inkluzi, které se v počátku pohybují kolem 3,5 miliardy korun. Nové je i to, že se má výrazně zvýšit počet asistentů. Dokonce se objevily paradoxně návrhy, aby ty mentálně postižené děti se svými asistenty byly ve třídě ukryty za paravanem, což mi připadá naprosto absurdní. Protože pokud je argumentem pro zastánce inkluze socializace těchto dětí, tak to nejhloupější, co můžete udělat, je dát děti za paravan.“

Vaše maminka byla učitelkou základní školy. Vzpomínáte v jejím případě anebo třeba i ve vlastním, že by ve třídě byl někdo, kdo skutečně z důvodu postižení nestíhal?

„Že tam byli slabší a silnější žáci, to je obvyklé. Ale že by tam bylo dítě, které by na to vyloženě nemělo, tak takový případ si nepamatuji.“

Pokud by ale ve třídě někdo takový byl, jak si myslíte, že by na něho kolektiv reagoval?

„Já jsem citoval několikrát svoji maminku, která říkala, že největší krutost je dětská krutost. Že dítě umí být daleko krutější než dospělý. Takže jeden z mých argumentů proti inkluzi byl ten, že jsem se obával šikany. Vzpomeňte si, kolik kritiky se tehdy proti mně objevilo. Teď mi přibyl i další argument, což je ztráta radosti dítěte z úspěchu. Ve speciální škole, kdy je dítě mezi těmi s rovnocennými schopnostmi, tu radost mít může.“