Exkluzivní rozhovor s Janem Fischerem: První řád bych udělil Brzobohatému!

Víte, jak o vás lidé mluví? Jako o férovém chlapovi…

„To je hezké označení. Rád bych férový zůstal pořád.“

…ale také jako o velkém sucharovi.

„Možná nejsem bavič. Zároveň si ale myslím, že problémy české společnosti jsou vážná věc. Veselé bonmoty už na ně rozhodně nestačí. Ale nemyslím si, že jsem nudný.“

Chcete říct, že máte smysl pro humor?

„Určitě. Já si moc nepamatuji vtipy, nejsem vypravěč. Ale s manželkou i se synem se dokážeme neuvěřitelně bavit.“

U čeho víc? U komedií Zdeňka Trošky, nebo v Divadle Járy Cimrmana?

„U obojího. Na Cimrmanovi jsem vyrostl, chodil jsem na něj už jako student. Například hru Záskok umíme s manželkou v podstatě celou zpaměti. To ale neznamená, že bych se rád nepodíval na Zdeňka Trošku.“

Pustíte si někdy i cédéčko?

„Ještě když jsem byl v Londýně, tak jsme pořád kupovali nějaká cédéčka. Jazz, rock, Roda Stewarta, Cohena. Máme i spoustu klasiky.“

To nám k vašemu zvolení asi stačit nebude. Řekněte, proč bychom měli volit zrovna vás?

„Jsem nezávislý kandidát, nespojený s jakoukoliv politickou stranou nebo ekonomickým uskupením. Zároveň jsem ale čitelný – lidé mě už měli šanci v politice poznat. Teď chci být prospěšný i jako prezident. Tak, aby se česká politika změnila a obnovila se důvěra v ní.“

Jak toho chcete dosáhnout?

„Lidé mají dílem vztek, dílem jsou zklamaní. Já je chápu, politické strany si o to samy řekly. Prezident musí začít u sebe, musí se chovat tak, aby tomu lidé věřili. A tím byla postupně uvěřitelná i celá politika.“

Může tohle dokázat jediný člověk, byť prezident?

„Motto mé kampaně není Změním politiku, ale Změňme politiku. Já bych ji měnil na základě toho, že bych se obracel na lidi - studenty, profesory, lékaře, učitele… Prostě na kohokoliv. Od nich bych pak nasával názory pro jednání s politiky.“

Komu byste dal svoje první státní vyznamenání?

„Tak to by bylo in memoriam. Radoslavu Brzobohatému, to byl vynikající herec i člověk.“

Radek Brzobohatý byl pro Fischera vynikající herec i člověk. | Archiv Blesk

Současný prezident Václav Klaus je vášnivý tenista. Co vy, sportujete?

„Jsem velmi nesportující člověk. Za mlada jsem dělal atletiku, hrál fotbal, jezdil na běžkách, teď je to výrazně slabší. Nedávno jsem ale zkoušel lukostřelbu, a to mě nesmírně zaujalo. Terčové sporty mi obecně docela jdou, dokonce dobře střílím.“

Vy máte zbrojní průkaz?

„Ano. Ne dlouho, ale mám.“

A zbraň?

„Ne, tu nemám.“

Sport naučí člověka jednu věc – prohrávat. Umíte to?

„Myslím si, že ano. Uměl jsem prohrávat i ve sportu a leccos člověk prohraje a ztratí i v životě. Každý by měl umět prohrávat.“

Kdy jste naposledy prohrál?

„V poslední době snad ani ne. Nerad ale prohry spojuji jen s kariérou. Nedávno zemřela maminka mé ženy, taková ztráta se dá také vnímat jako prohra. Když zase byla manželka těžce nemocná a pak se z toho dostala, to pak bylo vítězství. To jsou zásadnější věci než ty pracovní. Je potřeba mít před nimi pokoru. Tedy věc, která některým politikům chybí.“

Kterým?

„Podívejte se do vysoké politiky a ptejte se jich, kolikrát si položili otázku, jestli na to vůbec mají. Jestli přihlédli ke svým zkušenostem, ke svému věku, ke své profesionalitě. Nejsou na svých místech jen proto, že je tam přivedla jejich partaj? Pokora je důležitá, ale neznamená to, že by člověk neměl mít sebevědomí.“

Ptal jste si i vy sám sebe, zda na to máte?

„Samozřejmě. Vždycky, když jsem o něco usiloval. Je to jedna z prvních otázek, které si člověk musí položit. Já si ji pokládal, i když mi nabídli post premiéra. Budu na to mít? Pak jsem si řekl, že ano, ačkoliv jsem nevěděl úplně přesně, do čeho jdu. Musel jsem ale mít víru, že to zvládnu.“

V prezidentské volbě jsou sice rivaly, tady však fotograf zachytil Dienstbiera, Zemana, Fischera a Sobotku v družném rozhovoru | ČTK

Teď probíhá prezidentská kampaň. Už vás v ní něco naštvalo?

„Zatím ne. Doufám, že se to nezvrhne v žádnou negativní kampaň, že nepřijdou ataky na protikandidáty, ale bude to o osobnostech a programech. Ne o pomluvách a vyhrabávání nějakých příběhů a podobně.“

Máte strach, že by na vás někdo mohl něco vyhrabat?

„Já jsem do kampaně nešel s žádnými Pandořinými skříňkami.“

Opravdu? Říká se, že máte milenku.

„Vážně? Já tedy o žádné nevím.“

Podle zvěstí jde o kolegyni z Českého statistického úřadu a Úřadu vlády Janu Zdráhalovou.

„To je moje bývalá kolegyně a následně šéfka mé kanceláře jako premiéra. Pokud to někdo takto pospojoval, tak to je opravdu slabý výkon.“

Když vás něco naštve, dokážete bouchnout do stolu?

„Dokážu. Ne že bych to dělal často, ale dovedu být vznětlivý. To mám po mámě. Táta byl velmi klidný a vyrovnaný. Z máminy strany tam ale máme nějaké srbské předky, tak ten temperament asi bude odtud.“

Komu se svěřujete?

„Manželce. My jsme vůbec takový hodně mluvící pár, nejsme žádná tichá domácnost. Mluvíme hodně a často. Občas máme sice na věci jiný názor, ale vždycky najdeme východisko.“

Chcete říct, že jste nikdy neměli tichou domácnost?

„Kdo ji neměl? Ale my to nevydržíme. Raději si na něco výrazněji vyměníme názory, než abychom kolem sebe chodili a mlčeli.“

Ještě k prezidentské volbě. Kolik člověk potřebuje peněz, pokud se chce stát prezidentem?

„Náklady své kampaně odhaduji na dvacet až třicet milionů. Zatím jsme utratili šestnáct.“

Většinu financí vám dal miliardář Chrenek?

„Je to tak.“

On se ozval vám, nebo jste vy o podporu požádal jeho?

„Já o podporu neprosím, ale vítám ji. Nechodím si pro almužnu, nechávám to na sponzorech.“

Co budete dělat, když vás lidé prezidentem nezvolí?

„Já teď na žádném plánu B nepracuji. Plán A mě natolik zaměstnává, že není čas. Ale kdyby to nevyšlo, poohlédl bych se po práci, kterou umím. Do důchodu bych ještě určitě nešel.“