Václav Havel se v první významné fázi své tvorby, v 60. letech, věnoval i experimentální poezii a jejím výrazovým možnostem, které ztvárnil v několika sériích Antikódů. Na výstavě jsou zasazeny do dvou kontextů. Především do souvislosti s tvorbou jeho ruského vrstevníka Dmitrije Prigova, který v Stichogrammech v 70. letech užíval podobných postupů jako Havel, ačkoliv se Prigovovo dílo celkově ubíralo jiným směrem a mezi oběma autory a uměleckými kontexty nebyly přímé vazby.

Druhá souvislost uvádí Havlovy Antikódy i Prigovovu tvorbu do vztahu se silnou českou tradicí vizuální poezie a experimentálního umění. Havlův blízký vztah k Jiřímu Kolářovi a Běle Kolářové, stejně jako k Josefu Hiršalovi a Bohumile Grögerové je všeobecně známý. Méně se ví o práci autorů, kteří na hranici slova a obrazu vytvořili a v samizdatu publikovali díla, z nichž některá se dosud nevystavovala ani nebyla nikdy znovu zveřejněna. V novém světle se tak na výstavě ocitá tvorba Zdeňka Barborky, Vladimíra Burdy, Dalibora Chatrného, Emila Juliše, Miloše Korečka, Karla Miloty a Ladislava Nebeského.

Zatímco u každého z českých autorů je vystavován některý jeho charakteristický projekt, u Prigova autoři výstavy kladli důraz na různé druhy zacházení se slovem. Kromě stichogrammů jsou to přemalované stránky sovětských novin, slovesné objekty, básnické performance nebo výzvy adresované občanům intervenující do veřejného prostranství.