14°C
Podcast: Potratové komise a nekonečné fronty. Na československé ženy se v dějinách zapomíná, říká Jonáková
Školáci se v hodinách dějepisu učí velké dějiny, ale na drobné detaily ze života obyčejných lidí se mnohdy vůbec nedostane. To se snaží změnit projekt Československo v paměti žen, který na příbězích 10 žen přibližuje jejich každodenní radosti a strasti. Jak bylo kvůli veřejné komisi ponižující jít na potrat nebo jak bylo samozřejmé stát ve frontách, řekla ředitelka projektu Johana Jonáková v Blesk Podcastu.
Učitelé základních škol si dlouhodobě stěžují na osnovy dějepisu, v nichž se musí stihnout pravěké, starověké, středověké, novověké a moderní dějiny. Jenže na události posledních 100 let se již mnohdy vůbec nedostane a už vůbec ne na to, jak se lidem dennodenně žilo. To chce změnit ředitelka Gender studies a projektu Československo v paměti žen Johana Jonáková.
Vybrali proto příběhy 10 žen z různých sociálních vrstev a s různými osudy, aby na jejich vyprávění úkazali, co se jedlo, nosilo, jak se bavily, kde pracovaly, co je trápilo a podobně. Videa a veškeré podklady jsou volně dostupné pro vyučující a veřejnost. Jonáková si v podcastu vzpomněla hned na dva fenomény, které dnes přijdou dětem velmi vzdálené.
Potratové komise
„V jednom příběhu je zmíněno, že dcera té dotyčné ženy šla na nějaký kroužek, a když viděla, že všichni stojí frontu na mandarinky, tak místo kroužku si stoupla do fronty, vystála ji a s mandarinkami přijela se zpožděním domů. Byla zvyklá, že se stojí fronty, když teda zrovna jsou mandarinky, tak tam jdeme stát,“ popisovala ředitelka, jak byly fronty samozřejmostí.
Těžké chvíle zažívaly ženy, když se v 70. a 80. letech chystaly na potrat a musela jim ho schválit potratová komise. „Zasedali v ní lékaři se zástupci lidu. Což byli obyčejní lidé z daného města, většinou ženy z domácnosti. V případě, že žena chtěla uměle přerušit těhotenství, tak musela projít tady tím veřejným posouzením, jestli je její žádost adekvátní. Nebylo to jenom její osobní rozhodnutí,“ líčila ponižující posuzování potratových komisí.
Po čem se pamětnicím z éry socialismu nejvíce stýská, jaké životní osudy tvůrce nejvíc zasáhly a jak ženy ovlivnil požár v roce 1988 v jediné lince na výrobu papíru na Slovensku, prozradili v Blesk Podcast Johana Jonáková a tvůrčí ředitel projektu Jan Dufek:
. A lidé homosexuální. A kdo mezi lidma tyhle názorytrousil a prosazovaů a to zhusta? No babičky dnešních dětí! Na pracovištích, při psaní posudku, na ulici, v baráku. A trousily tuhle jedovatou špínu do doby než zjistily, že se i jejich dcery také rozvádějí, či zůstávají svobodnýma matkama. Pak došlo ke změně jejich dehonestujících názorů na tyto ženy a to celkem dost rychle.Dnes už prakticky svobodná nebo rozvedená žena nikomu nevadí. 50% dětí pro které je publikace určena pochází práve z těchto rodinných poměrů, snad to autorka chápe....
a co vyspělé kapitalistické státy, kde jsou potraty zakázány i dnes?možná, že ženy by takovou komisi uvítaly
a v té době byly potraty hodně pokrokové a ty mandarinky 
hlavně, že na ně měla peníze a kde bydlet a rodiče měli peníze na kroužky, nebo byly ty kroužky zdarma?