Recenze: Přítel z domova vás nahlodá. Lze ovlivnit, co nás čeká na konci?

Kniha se ke mně dostala na doporučení dobrého kamaráda. Po seznámení s přebalem knihy jsem nerozuměla, proč se teprve jednatřicetiletá autorka rozhodla vybrat na první pohled nezáživné téma domova důchodců. To samo o sobě bylo nejprve hlavním důvodem, proč jsem se pustila do čtení.

Hlavními hrdiny jsou dva senioři z amerického domova důchodců, mrzout a optimista. Vlastně nemají nic společného, přesto spolu každý den posedávají na lavičce, klábosí, dohadují se, aniž by o sobě věděli něco víc. Do jejich osudů ale záhy zasáhne smrt a spustí se téměř detektivní zápletka pátrání po minulosti, která vtáhne čtenáře do děje a doslova ho vyplivne až na konci knihy. Já sama jsem se nemohla odtrhnout, dokud jsem 269 stran neměla za sebou, a to nejsem nejvhodnější adeptkou na příběhy z důchoďáků.

Kniha nás protáhne jak současným americkým luxusním domovem seniorů, tak i meziválečným Československem, a to vše osobitým vypravěčským stylem s řadou úvah, které autorka předkládá s lehkostí, často s humorem, bez snah poučovat. Staří i mladí hrdinové knížky projdou doslova vnitřní proměnou. Jsme svědky toho, že ne každý senior musí být zapšklý nudný paprika a že v každé životní situaci lze najít něco přínosného, nezávisle na tom, jestli to má někdo v životě těžké nebo snadné. A že kdokoliv může být ostatních inspirací jen tím, čím je, že nemusí dělat velké věci a měnit svět, že stačí se třeba jen usmát a věnovat někomu pozornost. Autorka zřejmě ví, o čem mluví, inspirovala ji prý práce dobrovolnice v domově seniorů.

Veronika Doskočilová se nebála zariskovat a sáhnout po zdánlivě nepopulárních tématech, bez zbytečného patosu a červenoknihovních scén.

Veronika Doskočilová

Přítel z domova

nakladatelství Lirego, 2020

269 stran

Hodnocení: 90 %