9°C
Jediné foto ze studentského pochodu na Hrad 25. února 1948. Bratři Ployharové: To nafotil náš táta!
V „revolučních“ únorových dnech roku 1948 veřejně vystoupili proti nastolování komunistické moci pouze vysokoškolští studenti. V podvečer 25. února vyrazil studentský průvod na Hrad, aby podpořil prezidenta Edvarda Beneše. Autorem jediné známé fotky z této události je kameraman a režisér Jiří Ployhar (1927–2009). A právě jeho syny Jiřího a Davida jsme oslovili.
Váš táta zachytil čelo studentského průvodu v Nerudově ulici v Praze, blížící se ke kordonu příslušníků policie, tehdy Sboru národní bezpečnosti (SNB). Jak ta fotografie vznikla?
DAVID: „Táta, tou dobou byl v prvním ročníku na FAMU, se velice zajímal o všechno dění, takže u toho pochodu na Hrad nemohl chybět. Vyprávěl nám, že studenty v Nerudovce zastavili a zmasakrovali policajti… A tak vznikla ona fotografie, v zatáčce pod Hradem, dál už je nepustili.“
JIŘÍ: „Padl tam náhodný výstřel a jeden student byl zraněný do nohy. Už si přesně z jeho vyprávění nepamatuji, odkud snímek nafotil, ale myslím, že to bylo z ochozu nebo z nějakého okna domu pod Hradem, kam se mu podařilo dostat, a vše měl jako na dlani.“
Je to jediná známá fotografie z té události, tátovi se jich nepodařilo pořídit víc?
JIŘÍ: „Táta byl perfekcionista, vždycky použil jenom to, co bylo profesionálně na úrovni. Nedokonalý záběr, třeba nezáměrně neostrý, dál nepustil. Myslím, že další fotka existuje. Třeba v archivu našeho táty ještě něco objevíme, pracujeme na tom s bráchou.“
DAVID: „Teď si nejsem jistý, zda to není na skleněném negativu, z toho jsme zatím ten jediný skenovali. Je to velmi křehký, citlivý materiál a člověk k tomu musí přistupovat obzvlášť opatrně.“
Nová publikace již na stáncích nebo k objednání zde>
Více v nové knize Stalin, rudá zrůda, vydané k 70 letům od smrti největšího masového vraha. Odborným garantem této publikace se stal historik Michal Macháček.
Najdete zde:
Jak se žilo ve stalinské éře
Pozadí velkých politických čistek
Psychologický profil narušeného vládce
Podrobný životopis
Vše o Stalinových ženách včetně zplození dítěte s 13letou milenkou
Skutečné důvody, proč uchvátil Československo
Proč si liboval v mužských aktech
Jakou měl pornografii
Co mu českoslovenští pracující posílali za dary…
Kupujte u všech dobrých prodejců nebo na www.ikiosek.cz s dopravou zdarma.
Předpokládám, že tato fotografie byla zveřejněna až po pádu komunismu v roce 1989…
DAVID: „Samozřejmě, fotografie nebyla pochopitelně nikdy za socialismu zveřejněna. Táta měl tuším v druhé polovině 80. let minulého století dvě autorské výstavy v někdejším Ústředním kulturním domě železničářů (ÚKDŽ) na náměstí Míru v Praze. A tam vystavoval snímky s odkazy typu: Profesor doktor ten a ten, momentálně dělník ve fabrice… protože nesouhlasil s takzvaně bratrskou pomocí v srpnu 1968, kdy nás obsadila vojska Varšavské smlouvy.“
JIŘÍ: „Byly to dvě výstavy z kolekce fotografií známých osobností Tváře z památníku. A jak říká brácha, byly tam představeny i osobnosti nepohodlné tehdejšímu režimu, podle toho také výstavy dopadly. První skončila po týdnu, ta druhá už následující den po vernisáži!“
Váš táta pocházel z Českých Budějovic, kde ho prý na náměstí jako tříletého kluka zachytily fotoaparáty novinářů i kamery při vítání tehdejšího ministra zahraničí, pozdějšího prezidenta Edvarda Beneše…
DAVID: „To je pravda, tuším v roce 1930 tatínek předával Benešovi na náměstí květiny a z této události existuje i filmový záznam…“
JIŘÍ: „Docela symbolické, když pak o 15 let později šel se studenty na Hrad už za prezidentem Benešem a vznikla ta zmíněná fotografie. I kdyby se tehdy k prezidentovi dostali, bylo už pozdě, podepsal demisi nekomunistických ministrů a bylo hotovo. Cesta komunistů k neomezené moci byla otevřena…“
Kde se táta učil řemeslu?
JIŘÍ: „Za druhé světové války, zřejmě v roce 1942, se rok učil ve fotoateliéru U Černé věže, když bylo uzavřeno reálné gymnázium v Českých Budějovicích, kde do té doby studoval. Pak nastoupil na Státní grafickou školu v Praze, která vychovávala dorost pro živnostenský obor fotograf.“
DAVID: „Tam získal základy fotografické techniky. V posledním válečném roce ale už byly uzavřeny i střední školy, a musel se vrátit domů, do Budějovic. V rámci takzvaného totálního nasazení pracoval v Třeboni jako dřevorubec. Měl to štěstí, že s ním byl tenkrát „nasazen“ i režisér a herec Jiří Císler.“
JIŘÍ: „A v posledních válečných týdnech pak z nasazení utekl a vrátil se domů.“
Jaké byly jeho první fotografie?
DAVID: „Fotoreportérský křest si odbyl v květnu 1945 při dokumentování událostí v Českých Budějovicích, například když pokrývač odstraňoval z věže hákový kříž nebo když se poprvé potkali americký a ruský generál na náměstí Přemysla Otakara II.“
JIŘÍ: „Fotografie jsme s bráchou a tatínkem dávali několik let dohromady, a v roce 2014 tak vznikla výpravná kniha – monografie o jeho životě a díle s názvem Jiří Ployhar – Roky a vteřiny.“
Dokončil táta studium?
JIŘÍ: „Ano, studenti středních a vysokých škol, kterým za války zavřely jejich vzdělávací ústavy, měli po válce možnost pokračovat ve studiu. Táta tak mohl i bez složení maturity a po složení talentových zkoušek studovat na filmovém oboru nově otevřené vysoké školy Akademie múzických umění – FAMU.“
DAVID: „A právě jako student prvního ročníku nafotil již zmíněný snímek v únoru 1948…“
Absolvoval 1951?
JIŘÍ: „Přesně tak, na katedře fotografické techniky jako filmový kameraman. A samozřejmě to jako mnoho dalších umělců neměl vůbec lehké, pohybovat se v socialistické kultuře, trpící vlnou socialistického realismu, kde už nebylo místo pro prvorepublikové umělce. Pak nastoupil na prezenční vojenskou službu a byl převelen do Československého armádního filmu, kde se podílel na tvorbě výcvikových, dokumentárních i hraných filmů. V armádě pak působil jako kameraman dvacet let. Později spolupracoval také s Krátkým filmem založeným v roce 1957. Natočil desítky krátkých filmů a dva celovečeráky. Jeho velkou specializací, a byl tím i průkopníkem, bylo snímání z vrtulníku, kdy byl usazen vně helikoptéry, aby co nejvíce omezil chvění z rotoru.“
DAVID: „Měl možnost také natáčet v zahraničí, například v Albánii, Afghánistánu, Číně, Koreji či v Tibetu.“
V Koreji prý málem přišel k újmě…
DAVID: „Jen náhodou ho nezabila skrytá mina a při natáčení utrpěl ošklivé zranění nohy, hrozila mu amputace. Ošetřoval ho tehdy Ludvík Souček, později uznávaný autor literatury faktu, který v Koreji působil dva roky jako lékař.“
JIŘÍ: „V šedesátých letech pak vytvořil středometrážní filmy o jižních Čechách, o historických památkách Kroměříže či o českých korunovačních klenotech. Jeho dokumenty získaly na festivalech krátkých filmů v zahraničí mnoho ocenění, mj. ve švýcarském Lausanne, španělské Barceloně či v belgickém Bruselu.“
DAVID: „Asi nejvýznamnějším oceněním byla francouzská Zlatá Niké – Grand Prix za film Československo s písničkou.“
JIŘÍ: „Táta také říkal, že jeho krátké filmy zařazovali do programu zvláštních kin s nepřetržitým provozem, např. na nádražích. Tam převažovaly ideologické agitky, případně bezduchá oslava Sovětského svazu a tátovy filmy byly určitě pro publikum úlevou a osvěžením…“
V roce 1963 natočil jako hlavní kameraman celovečerní film Bylo nás deset, v něm tuším debutovala krásná Olga Schoberová?
JIŘÍ: „Ano, film režiséra Antonína Kachlíka znamenal premiéru pro Olinku Schoberovou a ve filmu zazněly písničky Suchého a Šlitra. A pro tátu byl tenhle snímek velice důležitý také proto, že se tehdy seznámil s maminkou.“
DAVID: „Zčervená, zčervená, když jí hladím ramena... Pamatujete si písničku? A když ji ve filmu zpívali na jevišti, byl prostřih do obecenstva, do komparsu, a tam je vidět naše maminka Libuše Kratochvílová. Tam se s tátou potkali, velice se mu tato pohledná žena líbila, natočil si ji. A za týden ji potkal ve městě, oslovil ji a za sedm let jsem se pak narodil…“ (usmívá se)
JIŘÍ: „A za dalších šest let pak já…“
Co dělala maminka?
DAVID: „Pracovala na Svazu hudebních skladatelů, teď je samozřejmě už v důchodu, bude jí 86 let. Máme ještě sestru Janu (72) z prvního tátova manželství s operní pěvkyní Vlastou Ployharovou Preislerovou. Byli spolu deset let, do roku 1960, zemřela před dvěma lety v 93 letech. Sestra žije v Itálii. Vzala si operního pěvce Gaetana Bardiniho, který bohužel už také není mezi námi.“
JIŘÍ: „Táta nám vždycky v nadsázce říkal: Nikdy si neberte za ženu operní pěvkyni, ta vám místo večeře večer zazpívá…“
Táta byl ale velký vtipálek…
JIŘÍ: „To byl. Když jsem prožíval u televize fotbalové přenosy, nechápal třeba, když někdo vystřídal, vyběhl na trávník a pokřižoval se. Smál se a říkal: Pánbíček se na tebe vykašle a to nejzajímavější stejně uvidíš v sestřihu ve zprávách…“
DAVID: „Táta byl prostě intelektuál... A byl hodně vtipný. Na základce jsme s jedním kamarádem házeli kamínky a byly u toho spolužačky. Myslely si, že je házíme po nich. Tak jsem dostal poznámku: David hází kameny po spolužačce. A táta napsal pod tu poznámku: Davida jsem pokáral, ale řekl mi, že mu děvčata nadávala. Slovo je někdy tvrdší kamene… Ployhar.“
V srpnu 1968 ale padla kosa na kámen, jak se říká. Váš táta odsoudil vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území a měl po kariéře…
JIŘÍ: „Režimem byl považován za neloajálního, a tak jej vyloučili z umělecké komunity. Snažil se pak soustředit na fotografické zakázky, aby zabezpečil rodinu a rozvíjel svůj talent. O jeho kvalitách se vědělo mezi umělci samozřejmě dál, byl proto třeba zván jako anonymní autor ke spolupráci na audiovizuálních programech pro cestovní ruch.“
DAVID: „V roce 1972 až 1973 byl už úplně odstavený od řemesla, tak šel jako fotograf na volnou nohu a musel se hodně otáčet, aby uživil rodinu. Takže já si ho už pamatuju jako fotografa, ne kameramana.“
JIŘÍ: „Fotografoval třeba pro výstavu Flora Olomouc nebo dělal kalendáře pro různé fabriky.“
To asi nebylo za socialismu příliš obvyklé, když měl někdo takzvaně svobodné povolání…
DAVID: „To nebylo. Když jsme ve škole uváděli, že táta má svobodné povolání, vždycky se dost divili…“
DAVID: „A když už pak nesměl točit, tak jsme se vždycky dívali na Nový rok, při půlnoční hymně, na televizi. Dávali totiž letecké záběry z celé republiky a táta pokaždé říkal: Tohleto mi ukradli, tohle taky, to je moje a to taky…“
JIŘÍ: „Ty záběry šly bez jakéhokoliv označení, že by to byl tátův materiál.“
Mohl se ještě táta vrátit ke kameře po roce 1989, když padl režim?
DAVID: „Po revoluci mu nabídli, aby se vrátil k filmu, ale tohle řemeslo šlo za dvacet let hodně dopředu a už se na to necítil.“
Herec Jiří Ployhar
Absolvoval konzervatoř a DAMU, obor činohra. „Původně jsem chtěl hrát fotbal, ale neměl jsem dostatečný talent. A když jsem viděl, kam to až dotáhli někteří mí vrstevníci, třeba do německé Bundesligy či italské Série A, a já bych hrál někde v okresním městě divizi, to by asi nebylo dobré pro moje sebevědomí. Tak jsem toho nechal. Tím samozřejmě neříkám, že když jsem se pak začal věnovat recitaci a básničkám, že jsem se tam dostal do Ligy mistrů, to netvrdím. Ale cítím se v tom bezpečněji.“ Herectví ho chytlo na konzervatoři a z DAMU má na herectví papíry, je magistrem umění MgA. Hrál ve 30 filmech, např. Lidice, Cirkus Maximum či Vyšehrad a v řadě TV seriálů, např. ZOO, Proč bychom se netopili, Vyprávěj nebo Redakce. „Myslím si, že jsem největší epizodista v českém filmu,“ usmívá se Jiří.
Video 10 rudých papalášů! Historik pro Blesk o tom, jak komunisté škodili lidem a naší zemi.
Video se připravuje ...
Kameraman David Ployhar (52)
Nejprve absolvoval obor užitá fotografie na Střední grafické škole v Helichově ulici v Praze, poté obor kamera na FAMU. „Točení s kamerou je vlastně také fotografování, jen těch obrázků je 25 za sekundu. Chtěl jsem jít trochu v tátových šlépějích, a proto jsem to zkusil na FAMU a po čase jsem zjistil, že tohle je přesně to, čemu se chci věnovat celý život,“ říká. Točí jak hrané filmy, např. Největší dar, Vánoční příběh, Indián, Ubal a zmiz, Fotograf nebo Příběh kmotra, má jich na kontě přes čtyřicet, tak dokumenty, např. Identita ES, cyklus Modrá krev, Mistři medicíny, Léta s Jaromírem Hanzlíkem či Dobře skrytý Jan Klusák. „Poslední hraný film, co jsem točil, byly Děti Nagana, kde si mimochodem zahrála i naše maminka paní Vavřichovou a pan Brousek jí očkuje králíky… (usmívá se). A s bráchou jsme dělali pro TV minisérii, kriminálku Poslední oběť. Brácha tam hrál zcela výjimečně a asi poprvé kriminalistu, vyšetřovatele, jinak hraje bohužel hlavně lotry, záporné postavy.“
Témata:
Související
