Zásahy s malými dětmi jsou jedny z nejtěžších: Jak se s nimi vyrovnávají hasiči?
Hasiči se často setkávají s tragickými příběhy, lidským utrpením, smrtí či zkázou. Na psychiku to je ohromný nápor, zejména v případech, kdy jde o děti. Jak se s tím vyrovnávají?
„Zlato se pozná v ohni, stateční lidé v neštěstí. To je latinské přísloví, které se právem hodí na hrdiny současné doby – hasiče,“ začínají hasiči z Pardubického kraje ve svém textu. V tom popisuji, jak se potkávají se smrtí, zkázou, tragédiemi.
Hasiči jsou tady pro nás nonstop. Zachraňují životy, zdraví a majetek jiných. „Tato profese vyžaduje rozhodnost, duchapřítomnost, odvahu – je to práce pro opravdové muže. Asi nikdo z nás si neuvědomuje, s čím se hasiči setkávají,“ popisují dál.
V případě mimořádných událostí, tragédií, nebo i extrémně náročných a dlouhých zásahů, jde o obrovský nápor na psychiku. „Vždy je to hodně o konkrétní situaci. Byl jsem za poslední dobu již u čtyř událostí, které byly tragické. Sleduji, že hasiči zvládají situace perfektně. Na posledním případu v Holicích byli na místě velmi rychle a okamžitě řešili danou situaci s malým chlapcem. Zásahy s malými dětmi jsou jedny z nejtěžších. Všechny kolem taková situace zasáhne. Máme to tak od přírody,“ komentuje poslední těžký zásah hasičů v Holicích kpt. Mgr. Daniel Krejčí.
A jak se hasiči s náročnými a psychickými zásahy vyrovnávají? Podle psychologa je dobré, když si po zásahu na stanici společně sednou a celou situaci si společně a v klidu proberou. „Je moc dobře, když se můžeme k zásahu vrátit, na stanici v klidném prostředí s hasiči zjistíme, jak každý z nich danou situaci vnímal a prožíval. I tím se tak můžeme případně více připravit na situace budoucí, je ale pravdou, že se nikdy nelze dokonale připravit na něco, co ještě nenastalo,“ upřesňuje Daniel Krejčí.
Emocím se ale vyhnout nedá, přeci jen jsme furt lidi. „Emoce se nevyhnutelně dostávají do vědomí s určitým časovým zpožděním, zpravidla teprve bezprostředně po návratu na stanici a někdy ještě později. Tyto prožitky pak mohou vytvářet různé psychické problémy, například problémy spojené s tzv. posttraumatickým stresem,“ dodává psycholog.
Nezpracované emoce se mohou hromadit a na povrch vyplavou v tu nejméně pravou chvíli. Může dojít i k syndromu vyhoření. „Syndrom vyhoření může být velmi rizikový pro ty, kteří se s velkým nasazením „obětují druhým“ a k sobě jsou nepřiměřeně tvrdí a nároční. Být ochoten pomáhat druhým je skvělá vlastnost, ale umět být laskavý sám k sobě může být v některých situacích ještě důležitější,“ dodává psycholog.
Na závěr psycholog dodává, že nepomáhá pouze svým kolegům, ale i těm, jimž tragédie zasáhla jejich vlastní rodiny. „Pokud cítí, že pomoc v danou chvíli nechtějí nebo nepotřebují, na místě tragické události jim předám kontakty na mě, případně na jiná dostupná místa pomoci, a třeba se rodina v následujících dnech rozhodne mou pomoc využít,“ doplňuje. Po celé republice takto fungují psychologové jako krizoví interventi. V případě závažné situace na místo vyrážejí a snaží se lidem s posttraumatickým šokem pomoci.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.