Příběhy vrahů exkluzivně: Zabíjel jsem kvůli heroinu, říká Ajder

Krást začal Rešitov už jako dítě. V polovině 90. let se i s rodinou přestěhoval na Krym. Pokračoval v páchání zločinů: loupeží, žhářství i vražd. V roce 2001 byl odsouzen na doživotí za porušení 6 různých paragrafů ukrajinského trestního zákoníku.

Vězní ho v trestanecké kolonii Temnivsky v Charkovské oblasti. Jenže čas lidi mění a dnes si Rešitov usilovně doplňuje vzdělání, učí se cizí jazyky, připravuje se k univerzitnímu studiu a věří, že z něj lidé budou mít jednoho dne užitek.

Ze všeho nejdůležitější ale pro něj je hluboko v srdci uložená naděje, že jednoho dne bude moci obejmout svou rodinu daleko od vězeňského baráku.

Proč jste se rozhodl jít cestou zločinu?

Neposadil jsem se a nedostal nápad, že jednou začnu páchat zločiny. Bývaly doby, kdy jsem snil o službě v Sovětské armádě. Miloval jsem sledování televizního programu „Sloužím Sovětskému svazu“, čekal jsem na něj každou neděli. (Televizní pořad „Ve službě Sovětskému svazu“ byl 60minutový pořad o armádě a vojácích, vysílaný státní televizí každou neděli v letech 1960–1991, pozn. redakce.)

Potom se hodnoty v zemi začaly měnit. Bylo v pohodě vidět drsné chlapy, jak řídí cizí auta. Pak jsem začal kouřit a pít alkohol. Moje matka a otec se rozvedli. Nikdo se o mě nestaral. Máma byla v práci. Otce jsem neměl.

Začal jsem přemýšlet, jak se vyrovnat velkým klukům kvůli jejich hodnotám. Říkávali, že je v pohodě, když si vezmeš, co je tvoje, a víc. Dostal jsem se do toho proudu a začal jsem si představovat, že můžu dosáhnout svých životních cílů, když se budu řídit příslovím „Když nebudeš podvádět, nebudeš žít“.

Čím začaly vaše kriminální aktivity?

V Uzbekistánu, v malém průmyslovém městě. Všechno to začalo, jak se říká, jako by nic: podvedete někoho tady, něco ukradnete jinde… O tom, kam mířím, jsem nikdy ani trochu neuvažoval. I když máma i strýc mi říkali: „Přemýšlej o své budoucnosti. Máš potenciál být úspěšný.“

Exkluzivní rozhovor se sériovým vrahem: Zavraždil 29 lidí. První vraždu si pamatuju, ostatní jsou stejné

Pamatujete si svůj první delikt?

Ano. Ukradl jsem 20 kopějek z kapsy rodičů, když jsem byl v první třídě. Chtěl jsem si ve školní kantýně koupit rajčatový džus. Velcí kluci se s námi nikdy nebavili o opravdové práci. Potřebovali jsme peníze, abychom pozvali holky na večírek. Ze všeho nejdřív jsme se vloupali k sousedovi do kurníku. Ukradli jsme kuřata. Ty jsme prodali.

Kdy jste si uvědomil, že jste zločinec?

Necítil jsem se jako kriminálník, dokud jsem nepřišel do věznice Temnivsky, když mě odsoudili na doživotí. Ještě po třech letech ve vězení jsem byl stále přesvědčený o tom, že jsem nespáchal nic vážného. Mnohem později jsem se začal ptát sám sebe, Jak to, že moje sestra má normální život a já takový kabaret? Dospěl jsem k závěru, že je to špatným způsobem myšlení, který pochází z mého dětství.

A co bylo dál?

Přestěhovali jsme se na Krym. Našel jsem si práci ve směnárně. Vydělával jsem asi 10 dolarů denně. A kolem se pohybovala spousta podvodníků. Ti vydělávali 30 dolarů a víc. Viděl jsem, že si vydělají víc a nepotřebují na to tolik času. Tak jsem s tím začal taky.

Uběhl rok ve znamení snadných peněz, alkoholu a marihuany pro inspiraci. Krok za krokem jsem začal být závislý na drogách a začal jsem užívat heroin. Samozřejmě člověk potřeboval peníze na další dávku. Pak už jsem nemyslel na nic jiného.

Jak jste ten problém vyřešil?

Jel jsem na pobřeží a tam jsem začal s krádežemi. Paragraf 187 trestního zákona. Potom jsem páchal loupeže.

Na nádraží potkala muže, který ji znásilnil před 6 lety! Dostal doživotí

Byl jste sám?

Ano. Když si šel někdo zaplavat v moři. Nechal své věci na pláži. Tak jsem ty věci vzal, peněženky atd. Jednoho dne mě někdo nachytal a začal křičet. Chytili mě a odvedli na policejní stanici. Nebyl tam policejní náčelník, tak mě zavřeli v zasedačce a nechali mě tam. Heroin přestával účinkovat a já jsem se začínal třást. To mě donutilo utéct.

Přelezl jsem plot a zamířil za mužem a ženou, u kterých jsem si pronajímal pokoj. Myslel jsem v tu chvíli jenom na jediné: Potřebuju další dávku! Potřebuju další dávku! Taky jsem se bál, že jsem utekl z policejní stanice a že po mně půjdou.

Věděl jsem, že mají peníze. Najednou jsem se rozhodl vzít jim je. Odlákal jsem toho muže pryč a zabil jsem ho. Nemohl jsem zanechat žádné svědky. Tak jsem také zabil tu ženu. Nenašel jsem žádné peníze. Tak jsem ukradl nějaké tretky, co se tam povalovaly.

Co jste dělal pak?

Dům jsem zapálil, abych zamaskoval ten masakr. Skočil jsem do auta a odjel do jiného města koupit si drogy. Bál jsem se, že po mně půjdou. Přemístil jsem se do jiného města. Nemohl jsem volně chodit po ulicích, Pohyboval jsem se opatrně, za garážemi, pod mosty apod. Viděl jsem muže. Pásl krávy. Napadlo mě, že kráva stojí spoustu peněz a ty jsem potřeboval na další dávku. Tak jsem spáchal svůj další zločin.

Čím jste ho zabil?

Poblíž bylo páčidlo. Prostě jsem ho popadl a šel jsem si přivlastnit jeho majetek. I když to nebylo jeho, to už chápu. Celé to trvalo asi minutu. Seděl a kouřil. Připlížil jsem se odzadu a praštil jsem ho. První rána nebyla moc silná. Vytáhl kapesní nůž a snažil se bránit, ale má druhá rána byla silnější a přesnější. Tehdy jsem nad tím nepřemýšlel. Měl jsem jediný úkol, vzít si, co jsem potřeboval.

Svaž, muč, zabíjej! Zpověď zabijáka BTK: Víc než vraždění mě bavilo spřádání plánů

Zadržela vás policie?

Ne hned. Po tom zločinu jsem se před lidmi skrýval. Polekal mě každý šramot. Ale pořád jsem musel krást, loupit a brát si věci, které někdo někde nechal. Chytili mě během jednoho takového zločinu. Zkoušel jsem uloupit peněženku a zlaté náušnice dívce na schodišti. Křičela a dva muži jí přiběhli na pomoc. To oni mě popadli a odvlekli na policii.

Byl jste připravený se doznat ke svým zločinům?

Nebyl. Dva dny jsem zapíral. Policie na mě nic neměla. Teprve, když mi vzali otisky, tak si mě zavolali a řekli: „Přiznej se!“. Přiznal jsem tu první věc a pak jsem řekl: „Chci se doznat ještě k něčemu.“ A řekl jsem jim tu epizodu s pasákem a krávou. Řekli: „To není možné! Dopadli jsme vraha a už sedí ve vězení. Jste si jistý, že jste to udělal?“ A já jsem jim řekl: „V mém domě najdete boty, které jsem měl obuté v den zločinu.“ Ale oni pořád pochybovali, protože moje svědectví neodpovídalo některým okolnostem. Hodil jsem pasáka do kanálu, ale policie ho našla venku u kolejí. Nějak se dostal ven. Plazil se pro pomoc, ale nedokázal to…

Proč jste se doznal i k věcem, ze kterých vás neobvinili?

Byl jsem si jistý, že to dlouho neututlám. Bylo lepší se ke všemu přiznat.

Věděl jste, že by vás mohli odsoudit k smrti, protože v roce 2001 na Ukrajině stále existoval?

Když jsem byl v lapáku, slyšel jsem, že trest smrti byl zrušen. Přišel za mnou vyšetřovatel a řekl mi: „Máš štěstí.“ Já jsem odpověděl: „Nevím, jak by člověk, který spáchal trojnásobnou vraždu, mohl mít štěstí.“ A on řekl: „Dřív bys za tohle dostal trest smrti, ale teď tě zavřou na zbytek života.“

Zeman dal milost milionáři! Kolik peněz vydělal Kajínek za mřížemi?

Takže to všechno vás zavedlo sem a víte, že zbytek svého života strávíte ve vězení. Proto jste se obrátil k Bohu, nebo je v tom něco jiného?

Chtěl jsem spáchat sebevraždu. Když jsem byl v cele pro odsouzence k smrti, říkal jsem si: V čem jsem dobrý? Moje sestra plakala, když mě navštěvovala. Zřejmě věděla, že to věznění dlouho neunesu, protože jsem byl zkažený už jako dítě. Vždycky jsem špatně snášel, když vyvstaly nějaké komplikace, frustrovalo mě to. Sestra to věděla a řekla: „Prosím tě, nezabíjej se.“ Rok nebo dva jsem se snažil tomu nějak vzdorovat, ale pak mi došla trpělivost. Rozhodl jsem se umřít. Už jsem měl všechno připravené…

Jak jste to chtěl provést?

Ostřím přes krk.

Kde jste sehnal čepel, ve vězeních by přece neměla být?

Schoval jsem ji před dozorci. Před koupelí rozdávali holicí strojky. Vzal jsem si dva namísto jednoho. Po koupeli jsem jeden vrátil a druhý rozebral. Vytáhl jsem z něj ostří a připravil se. Bylo pět hodin ráno.

Co vám v tom zabránilo?

Slyšel jsem hlas. Řekl mi: „Jsi si jistý, že by místo, kde tohle provedeš, nemělo být lepší než tohle? Od té chvíle, co ses narodil, spoléháš na svůj úsudek. Myslel sis, že tě k něčemu přivede. A teď se podívej, kde jsi. V cele doživotně odsouzených.“ No, a když jsem přišel do téhle kolonie, tak první věc, na kterou jsem sáhl, byla Bible a tu jsem od té doby nezavřel.

Čtete i jiné knihy?

Ano. Čtu 20–30 knih ročně. Učím se a vzdělávám se sám. Chci se stát krejčím. Čtu knihy o pletení, o práci s kůží. Navíc se učím anglicky a chci se naučit čínštinu. Půjdu na univerzitu v Charkově.

To jsou celkem rozsáhlé plány. Jak hodláte využít své znalosti v praxi?  Přece jen, asi tušíte, že strávíte zbytek života uvězněn?

Nemůžu přijmout fakt, že už nedostanu šanci odtud vyjít. Šestnáct let, to je časový úsek jedné generace. Mé dceři, která žije v Uzbekistánu, je nyní 22 let. Říct, že nedoufám, že budu jednoho dne volný, to by znamenalo lhát.

Ale na druhou stranu, nač potřebuji svobodu? Upřímně, je mi tu docela dobře. Na těch třech, čtyřech metrech čtverečních mohu být stejně svobodný jako na těch pěti hektarech, na kterých teď hospodaří moje rodina.

(Redakčně upraveno, kráceno)

Další reportážní cykly fotografa Davida Těšínského najdete ZDE.