Příběhy vrahů exkluzivně: Zabijácká nevěsta Káťa: Obřad jsme měli ve vězení, teď plánujeme dítě
Novinář Oleksiy-Nestor Naumenko se společně s českým fotografem Davidem Těšínským vypravil do neblaze proslulé věznice v Charkově. Ta skýtá nedobrovolný domov některým z nejhorších ukrajinských zabijáků. A právě je se Naumenko s Těšínským rozhodli vyzpovídat a vyfotografovat.
Mladá žena sedí na vězeňském kavalci a hledí do objektivu kamery. Kateryna Ščuka je vězněna od března 2010 a tak jako jiní obyvatelé Charkovské káznice, si i ona odpykává doživotí. Nikoho ovšem nezabila. Alespoň ne tak docela…
Je to vaše první odsouzení?
Ano. Byla jsem obžalována ze spoluviny na trojnásobné vraždě. Šlo o zabití.
Co se stalo?
Došlo k hádce, která vyústila ve rvačku a vedla k zabití.
Vy jste někoho zabila?
Ne, byla jsem komplic. Všechno jsem viděla. Pomáhala jsem zakrýt stopy zločinu, a když nás vyslýchala policie, křivě jsem vypovídala a neřekla pravdu.
Jste vězněna už 8 let. Jakých zvyků jste se musela vzdát, když jste se dostala sem?
Zaprvé svobody. Navíc tu nepijeme alkohol. A dál, hodně jsem dříve kouřila, ale když jsem přišla do této kolonie, tak jsem přestala. Kouřila jsem drahé cigarety, ale to si teď nemůžu dovolit a nechci kouřit žádný odpad.
Domníváte se, že váš trest je zasloužený nebo příliš přísný?
Během vyšetřování a procesu jsem částečně doznala svou vinu. Takže bych tak jako tak měla být potrestána. Ale doživotní vězení považuji za příliš přísné.
Doufáte ještě, že váš případ bude přehodnocen?
To skutečně doufám. Všichni čekáme na nový zákon o revizi případů doživotně odsouzených vězňů, jehož návrh projednávají nyní v ukrajinském parlamentu. Doufám, že, jako všeobecné pravidlo u žen, navrhnou nahradit doživotní vězení nějakým časově omezeným uvězněním.
Před rokem jste se vdala. Proč teď?
Měla jsem stálého přítele. Ale byli jsme odlišné nátury a nikdy jsme nepřemýšleli o tom, že bychom společně založili rodinu. Až teď jsem se odvážila mít rodinu, jak na tom trval můj manžel. Když jsem přijela sem, začala jsem chodit do kostela a získala jsem nějaké křesťanské přátele na dopisování. Jedna žena mě tu začala navštěvovat a řekla mi o svém synu Jurijovi. Komunikujeme spolu několik let, takže jsem se s ní za Jurije modlila. Říkala o něm, že je frivolní a povrchní, a vždycky říkala, že se za něj musíme modlit, aby mu Bůh pomohl najít dobrou ženu. Došlo k tomu, že jsem s ním začala komunikovat i já. Ale nikdy jsem neuvažovala o žádném vztahu s ním. A jednoho dne jsem dostala dopis, ve kterém se ptal: „Káťo, myslíš, že moje manželka bude stejná, jako jsi ty?“ Zatelefonovala jsem mu a řekla: „Kvůli tomu, aby sis našel takový druh manželky, jsme se nemodlili.“ A on odpověděl: „Venku, mimo věznici, je spousta dívek a mají hodně šancí, ale ty máš jenom jednu a s největší pravděpodobností jsem to já…“
A tak vás přesvědčil, abyste si ho vzala?
Ano.
Stýkala jste se s ním často i před svatbou?
Pomocí Skypu, telefonu a dopisů. Jezdíval sem na krátké návštěvy. Několikrát přijel v lednu, pak v únoru. A v březnu nakonec podal formulář se žádostí o manželství.
Svatební obřad jste měli tady?
Jistě. Nikdy mě odsud nepouštějí.
Chápete, že možná budete muset strávit celý život ve vězení?
Ne, tak to necítím. Věřím, že tohle všechno je dočasné.
Pokud vás propustí, co budete dělat?
Než mě uvěznili, často jsem střídala zaměstnání. Byla jsem prodavačka, obchodnice, promotérka. Má matka pracovala na tržnici a já jsem jí pomáhala. Dokončila jsem jen devět tříd, ale tady jsem si dodělala plné střední vzdělání. Také jsem se vyučila švadlenou, takže myslím, že bych mohla pracovat v oděvním průmyslu.
Plánujete mít děti?
Všechno je v rukou Božích. Ale můj největší sen je dostat se odsud nejdříve, jak to jen půjde. Opravdu chci žít skutečným rodinným životem.
Přijíždí váš manžel často na návštěvy?
Přijíždí jednou za dva měsíce na dlouhou schůzku. Není povoleno setkávat se častěji než jednou za dva měsíce. Má stálou práci v Charkově. A když mu to pracovní rozvrh dovolí, může někdy přijít na krátkou návštěvu. Ale ne často, protože pracuje 6 dní v týdnu a v neděli je tu zavřeno.
Co byste byla schopná obětovat za svou svobodu? Existuje cena, kterou jste připravena zaplatit za propuštění?
Pocházím z Luhansku. Žije tam moje sestra a její malý syn. Rodiče nemáme. Když vypukla válka, nikdy jsem nepřemýšlela nad sebou. Neustále jsem se modlila k Bohu, aby byla moje rodina v pořádku, i kdybych já tu měla z jeho vůle zůstat navždy. Ale teď skutečně chci být propuštěna, protože mám manžela a chci mu dát lásku, kterou si zaslouží, lásku, kterou mu teď dávat nemůžu. A mohli bychom mít šťastnou rodinu a také dítě. Přeji si, aby se to stalo.
A co, když propuštěna nebudete a narodí se vám dítě?
Pokud se to stane, může dítě zůstat se mnou ve věznici maximálně do tří let. Probírali jsme to s manželem a rozhodli jsme se, že by se potom o dítě staral můj manžel. Až přijde čas, budu muset dítěti říct: „Teď budeš žít se svým otcem.“ Mému manželovi je 29 let a chce dítě a já se bojím všech těchto okolností. Dříve či později, doufám, se věci stejně změní.
Další reportážní cykly fotografa Davida Těšínského najdete ZDE.
