Jiří Kajínek: Proč jsem se přiznal? Vydírali mě!

Jiří Kajínek mlčel jako zařezaný. „Jenže pak sebrali moji přítelkyni Drahošku, v cele předběžného zadržení ji převlékli do hnusných tepláků a vyhrožovali jí, že když jim neřekne všechno, co o mně ví, půjdou její děti do dětského domova,“ vzpomíná Kajínek. Jeho přítelkyně se prý zachovala obdivuhodně a policistům – přesněji příslušníkům Veřejné bezpečnosti – nic neřekla.

Jiří Kajínek se nestihl rozloučit s matkou: Parte dostal po pohřbu!

„No a pak přišli za mnou s tím, že jí mohou ze života udělat peklo, sebrat děti, a tak dále. Nebo že ji mohou pustit, když začnu mluvit. Prostě ji i mne vydírali.“ A tak šel na dohodu – přiznal se k vloupání do několika bytů se škodou 600 tisíc korun. Možná věřil, že mu dohoda pomůže. Že přiznání je polehčující okolnost. O to těžší pro něj byla srážka s realitou. „Měl jsem za to dostat řekněme tak tři čtyři roky. A já vyfasoval sedm, přičemž nejvyšší sazba byla jen o rok víc,“ nechápe ještě dnes tento trest.

Na začátku celého případu z roku 1985 přitom bylo jen jedno nepovedené vloupání v pražské Kodaňské ulici. Na ten byt v pražských Vršovicích dostal tip – měl v něm být trezor a šperky. Po točitých schodech vyšel do předposledního patra. Zazvonil na oba byty. Žádná odezva.

O patro výš ale bydlela mladá paní s malými dětmi a měla hlasitě puštěnou hudbu. Tak moc, že si nevšiml, že se z dalšího bytu vydala starší paní na nákup. „Uviděla mne, když jsem zrovna byt otvíral. Hned jí došlo, že tam nepatřím. A zavolala policii.“

Kajínek si jí ale nevšiml, a tak místo úprku vešel do bytu. V komodě našel plato luxusních šperků. Nacpal si je do kapes a pokračoval v hledání trezoru – za skříněmi, obrazy, za prádlem… Nakonec ho objevil v komoře bez světla. V rukavicích – ty prý používal vždy – se do něj dostal a našel v něm další šperky a vkladní knížky, na kterých bylo uloženo 280 tisíc. Heslo bylo napsáno na papírku hned vedle nich.

Kajínka (56) stálo vězení pěkný balík: 700 tisíc za doživotí!

Zdálo se, že mise je splněna. Jenže když otvíral dveře na chodbu, po schodech již stoupali dva policisté. Ještě rychle poškodil dveře páčidlem („Byla to podmínka tipaře, aby se škoda dala uplatnit na pojišťovně.“) a vyšel do horního patra.

Zatímco policisté vstoupili do nelegálně otevřeného bytu, on začal sestupovat. Na patře se ale potkali a strhla se mela. „Jeden mi držel pistoli u hlavy a řval: Ty dobytku, jestli se pohneš, zastřelím tě!“ popisuje Kajínek. Prošacovali ho, našli u něj páčidlo i lup.

„Druhý vytáhl obušek a řval: Lehni si na zem! A chtěl mě praštit. A to už bylo na mě moc. Nejdřív jsem tomu prvnímu vyrazil pistoli a udeřil ho do žeber. Svalil se na zem. Toho s obuškem jsem praštil do ruky a svalil se taky.“ Cestou dolů srazil ze schodů třetího policistu z hlídky. Prchal dolů Kodaňskou ulicí, jenže to už se ze všech stran sjížděly policejní posily. 

„Kdybych sebral ze země pistoli, která policistovi vypadla z ruky, dostal bych se z toho, ale musel bych je zastřelit, nebo poranit. To jsem ale udělat nemohl,“ napsal později ve své autobiografické knížce Můj život bez mříží. Jak to bylo dál, už víte – vyslýchání, nátlak, doznání a sedmiletý trest.

Šéf URNA prozradil tajemství dopadení Kajínka: Pomočí se nebo pokálí většina. On bojoval do poslední chvíle

„Ale pozor – nikdy jsem neřekl, že jsem to neudělal. To bych lhal. Ano, udělal jsem to, chytili mne, přiznal jsem se i k tomu, co by mi jinak nikdy nedokázali. Ale výše trestu podle mne zločinu neodpovídala,“ dodává k tomu Kajínek. Jaké jsou jeho další zážitky ze života za hranou zákona, sledujte už v neděli večer na Primě v dokumentu Já, Kajínek.

VIDEO: Upoutávka na dokument TV Prima Já, Kajínek.