7°C
Nečesaná popsala první návštěvu ve vězení: Lukáš má přísný režim a zákaz práce!
Student Lukáš Nečesaný (24) nastoupil v říjnu znovu do vězení. Má si tam – poté, co ho v květnu 2015 Nejvyšší soud pustil na svobodu a celou jeho kauzu vrátil k novému projednání – odpykat celých třináct let odnětí svobody. Jeho rodina musí zatím žít bez něj.
Osmiměsíční Natálce teď zrovna lezou zoubky. Už má čtyři, jak jen může, strká si do pusinky prstíky a někdy i špatně spí a je mrzutá. „S Lukášem bychom to zvládli snadno, takhle mi pomáhá mamka, bez ní by to nešlo,“ říká Veronika Nečesaná (23).
S dcerkou žije v domě svých rodičů poblíž Příbrami a doufá, že její Lukáš se přes všechna pochybení policie a soudů dostane brzy zpátky k ní a Natálce.
Život ve dvou, byť i s pomocí maminky, měla osvěžit jejich první návštěva Lukáše ve vězení – první poté, co nastoupil trest v pražské Ruzyni letos v říjnu. Po pár týdnech ho přemístili na Bory v Plzni.
„Návštěva je hodně složitá věc. Byla jsem tam s Natálkou i s oběma mamkami – mojí a Lukášovou. Na bráně jsme odevzdaly navštívenku, občanské průkazy a Natálčin rodný list, dostaly kartičky na krk a šly na rentgenovou kontrolu, skoro jako na letišti. Nic s sebou mít nesmíte, ale já dozorce uprosila, abych mohla Natálce vzít jednu plenu a mléko.“
V návštěvní místnosti je deset, možná i víc, stolů, širokých tak, aby na sebe trestanec a jeho návštěva nedosáhli. „Mohli jsme se obejmout a dát si pusu, pak už jsme jen mluvili,“ říká Veronika.
Natálka vydržela jen hodinu, pak s ní musely obě babičky odejít. Většinou se batolila po stolní desce, chytala tátu za obličej a vlasy. „Lukáš se rozplakal a brečely jsme i my,“ slzí Veronika.
Podle jejích slov je Lukáš na cele pro dva, na otevřeném oddělení. Může do kulturní místnosti na televizi, hraje stolní tenis a šipky a jednou týdně chodí do tělocvičny.
„Chová se dobře a možná brzy dostane pochvalu, pak by mohl i do posilovny, kam moc chce,“ vysvětlila Veronika. Mohl by i pracovat, protože ale nedávno dva vězni z pracoviště uprchli, ostatní o tuto možnost až do odvolání přišli.
Ve srovnání s Mírovem, kam za svým tehdy ještě ne manželem jezdila kdysi, jsou ale podmínky na Borech v něčem přísnější. „Nemůžu mu předat ani ručník, všechno jde jen poštou a výjimky nejsou,“ říká.
Dozorci se k Lukášovi chovají velmi slušně a korektně, stejně jako spoluvězni. „On je ten jeho případ dost známý a Lukáš tam zatím nepotkal nikoho, kdo by si myslel, že paní kadeřnici v Hořicích opravdu přepadl on.“
Jenže vězení je vězení a to, že – pokud se něco nezmění – bude už jednou propuštěný mladý muž sedět dlouhých třináct let, je pro Veroniku nemyslitelná představa. „My pořád věříme ve spravedlnost,“ říká mladá žena, chovajíc v náručí malou Natálku.
