9°C
Emeritní vyšetřovatel mordpatry vzpomíná: Divoká 90. léta - hodnota lidského života „sto litrů za kus“
Jít za detektivem Karlem Adamcem s reportérským blokem vždycky znamenalo mít dobře připravené konkrétní téma, jinak by rozhovor brzy skončil. Tentokrát se nekonal ve strohé kanceláři pražského policejního ředitelství, ale v malebně upravené zahradě, patřící k malé vilce v jeho rodné obci Přezletice u Prahy, kde prožil své dětství a část mládí a kam se vrátil na penzi. Dnes zde žije se svou manželkou a fenkou zlatého retrívra.
„Tak co potřebujete?“ – Otázka, kterou jsme už před lety vždycky začínali. Karel Adamec, postrach vrahů a lumpů těžkého kalibru, které dostával 38 let své služby u české policie za katr, se nezměnil. Jen trochu víc zešedivěl.
Zavzpomínejte si, pane plukovníku, na případy, které vám zůstaly v paměti.
(Úsměv.) „Je jich několik, těžko vybrat jeden, každý je svým způsobem zajímavý. Práce na oddělení vražd vychází z takového v uvozovkách stereotypu, většinou začíná nálezem oběti, pak se zjišťuje motiv a pak dojde na pachatele. Ovšem ne vždycky toto pořadí platí. Třeba máme pachatele, máme motiv a nemáme tělo. Stalo se to v několika případech. Tak to bylo například i s kauzou orlických vrahů. Práce na mordpartě je velmi zajímavá a upřímně řečeno pro detektiva i krásná.“
Pro vás byla jaká?
„Velmi zajímavá. Ovlivňuje ji i doba a okolnosti, za nichž se vyšetřuje. Specifické období bylo po listopadu 1989 a začátkem 90. let. Přineslo mnoho nových změn. Vzpomínám si, že v roce 1988, když jsem nastoupil na vraždách jako detektiv, jsme v Praze zaznamenali pouze 13 vražd a 13 se jich podařilo i objasnit.“
A pak?
„Začátkem 90. let jsme se dostali na 78 vražd. To byl nebývalý nárůst. Je to dáno mnoha okolnostmi. Byla to doba plná euforie, společenských změn, doba ideálů, doba relativně snadného nabytí velkých peněz, doba brutálního boje o majetky s přílivem cizích zločineckých skupin z některých států, ale i domácích gangsterů, kteří na našem území a zejména v Praze řádili. Svým způsobem to byl tehdy ‚divoký Východ‘. V žádném případě to nebylo tak romantické jako v kině ve westernu.“
Pro někoho to ale byla doba přímo vysněná…
„Taky ale plná násilí, mrtvých, vydírání… V té době vybuchovala auta s posádkami, ve zvýšené míře vybuchovaly i obchody… Například v jednom pražském kasinu po divoké přestřelce zůstalo na zemi nejen několik mrtvých Číňanů, ale i kusy zlata tvaru čínského draka, což byly odznaky čínských zločineckých gangů. Největší brutalitou, co se týče cizinců, v té době prosluli především Kavkazané, Číňani, Bulhaři a další. Ale je tam jedna zajímavá věc, Vietnamci, jichž tady bylo v té době neúměrně více, se chovali relativně mírumilovně. Neměli jsme s nimi v tomto ohledu žádné větší problémy. Ale byla to doba poznamenaná i poměrně velkou nedůvěrou k policii. Většinou neoprávněnou. I když kriminálka a mordparta zvlášť, nebyla tímto jevem tolik postižena. Jakž takž autoritu jsme si i v té době udrželi. Také prostředky k práci byly trochu jiné, než jsou dneska, samozřejmě bylo i jiné využití kamer, telekomunikací, DNA byla v plenkách. V té době bylo funkční pouze jedno její pracoviště, to bylo v Bratislavě, nesmírně drahé, vyšetření trvalo, když to dobře šlo, nejméně dva měsíce.“
A vaše zajímavé případy z té doby?
„Každý je poněkud odlišný, ale zejména pro svou dobu typický. Jeden je případ poměrně složitého mezinárodního zapletence: V jednom pražském obvodě na opuštěném místě byl nalezen několika výstřely zastřelený Jugoslávec. Později jsme zjistili, že šlo o výstřely ze dvou různých zbraní. Postupně jsme zjišťovali, že se oběť pohybovala v luxusních pražských podnicích a okázale utrácela spoustu peněz. Měla i čilé kontakty na mezinárodní podsvětí. Klubko se rozmotávalo, docházeli jsme k velmi zajímavým souvislostem. Jugoslávec byl totiž zastřelen v českém autě s německou SPZ původem z Holandska. V případu figurovali Rusové, pachateli vraždy byli dva Bulhaři, zadržení na základě mezinárodního zatykače v Maďarsku. A aby nechyběla účast domácích, volavkou, která oběť vylákala na místo exekuce, byla Češka, týraná ‚otrokyně‘ Jugoslávce, Rusů i Maďarů. Zadržena byla na maďarsko-slovenské hranici, když se snažila dostat do Prahy, aby zjistila, co všechno policie o případu ví. Celá skvadra používala poměrně luxusní vozy, pohybovala se v prostředí krádeží a pašování aut do zahraničí. Samozřejmě všichni chodili ozbrojeni.“
Jaké padly tresty?
Oba hlavní aktéři, oba Bulhaři, to nebyla nějaká ‚spodina‘, jeden z nich pocházel z rodiny lékaře a otec druhého měl v Bulharsku několik restaurací. Při výslechu samozřejmě všichni měnili své výpovědi, k ničemu se nedoznávali, ale podařilo se nám zjistit takové důkazy, že soud mohl vynést rozsudek 22, 20 let a nižší nepodmíněné i podmíněné tresty.“
To byl jeden z případů s mezinárodním prvkem. A doma?
„Čeští pachatelé v této době také nezaháleli. Navíc se zjevil nový fenomén, který jsme předtím téměř neznali, vraždy na objednávku. Pro některé zločince měl cizí lidský život poměrně malou cenu. Vzpomínám si, že jeden z českých nájemných vrahů dostal zakázku na likvidaci dvou lidí a později při výslechu téměř bez větších emocí prohlašoval, že to byl normální obchod ‚sto litrů za kus‘.“
Co bylo motivem té zakázky?
„Bylo to tuším v roce 1993. Odehrála se v Praze 6. Tehdy se manželé rozhodli, že prodají lukrativní nemovitost, kterou restituovali. Její cena byla několik desítek milionů korun. Našel se kupec, všechno bylo dojednáno, k všeobecné spokojenosti byla sepsána jakási smlouva o smlouvě budoucí. Ale kupec se rozhodl jednat ‚ekonomicky úsporně‘, uvažoval, co by kdyby prodávající zemřeli, kdo mu pak dokáže, že kupní cenu nevyplatil. Obrátil se na svého ‚hodnotově podobně vybaveného‘ kamaráda, který slíbil, že za peníze objedná vraždu obou manželů. Jako zálohu obdržel částku ve výši statisíců korun. Ale protože i on byl ‚obchodně založen‘, rozhodl se, že bude svůj profit optimalizovat. Hledal tedy vhodného profesionála. Našel ho a ten s likvidací obětí souhlasil, za třetinu prostředníkovy celkové odměny.
Pachatel se na exekuci dlouho připravoval. Plánoval a sledoval zvyky obětí. Ve zvolený den, bylo to v pátek asi kolem jedenácté hodiny, na ně čekal před jejich domem. Když vyšli na ulici, z bezprostřední blízkosti na ně několikrát vystřelil. Nebyl však takový profík, jak si namlouval. Jedna z obětí přežila. I zde následně padly velmi vysoké tresty. Tento případ byl pro mordpartu zajímavý nejen svým výsledkem, ale i relativní rychlostí vyřešení. K vraždě došlo v pátek kolem 11 hodiny a v pondělí ráno bylo všechno z našeho pohledu kompletně vyřešeno. Chtělo to ovšem nepřetržitou práci bez odpočinku po celý víkend, asi 30 lidí. Což k práci mordparty patří. Tečka.“
Pane plukovníku, chodil jste se svými lidmi, nebo jste čekal na výsledky, které vám z terénu přinesou?
Pochopitelně u většiny případů jsem se na místě činu zastavoval. Když jsem dostal případ, dělal jsem na něm kompletně se vším všudy. Když jsem šéfoval mordpartě, z vlastního zájmu, pokud to bylo jen trochu možné, jsem se zúčastňoval všech důležitých úkonů. Ohledání místa činu při nálezu mrtvoly je jedním z nejzákladnějších momentů vyšetřování. Na mordpartě byla vysoká úroveň profesionality.
Pane plukovníku, a teď, když už nejdete po stopách vrahů?
Konečně dělám to, na co jsem neměl celý život čas. Mám domeček, zahrádku, mám psa, a tak i teď nemám nikdy hotovo…
Témata:
Související
To byly roky co z Hradu ráčkoval rezatý za***ělý dramatik jehož veledíla se nedali a nedají číst.