Týden utekl jak voda a tak se šlo naposledy k moři. Po několika desítkách minut ohřívání těl na horkém slunci bylo nutné se jít ochladit do slané vody. Plavání, cachtání, prostě pohoda. Náhoda tomu chtěla, že skupinka zamířila do pravé části od mola, ač celou dobu pobytu se pohybovala ve vodě nalevo od plastového přístaviště.

Když už bylo ochlazení tak akorát, všiml si jeden z nás, doktor Jakub, že nedaleko vynášejí starší lidé ještě starší ženu z moře ven. Jen lehce křikl „Venco, průser“ a hned spěchal na pomoc. Venca ho ihned následoval, pokřikující na naprosto nečinného, až apatického plavčíka, lelkujícího na své plážové vyvýšené židli a pozorujícího všechno možné, jen ne vodní hladinu, následně křikl na svojí ženu, zdravotní sestru a záchranářku Marcelu, že se něco děje. Ta zalarmovala další členky výpravy, jasně že lékařky. Kláru a Jitku.

Skupina, jenž ženu vynášela ven, již neměla sil, takže na břeh jí s osobou pomohl společně Jakub s Vencou, do toho konečně přiběhl zmatený hotelový plavčík, nesoucí plážové plastové lehátko s tím, ať se na něj položí. To byl však čirý nesmysl, žena měla již modrou barvu a bylo nutné zahájit oživování. To na plastovém lehátku opravdu nejde, což plavčík evidentně netušil, resp. netušil, oč vůbec jde. Ano, on je tam od zachraňování, možná umí dobře plavat, ale o zdravovědě neměl ani potuchy.

Doktor Jakub se chopil vůdčí role při zásahu a započal KPR. Při nepřímé srdeční masáži se střídal s Vencou. Marcela se starala o zajištění a uvolnění dýchacích cest nebohé ženy, která stále nechtěla naskočit. Puls nehmatný, prostě to nevypadlo dobře. Klára, ovládají z nás nejlépe anglický jazyk, zjišťovala, co se stalo a dožadovala se po plavčíkovi potřebných pomůcek k záchraně života a povolání záchranky. Zapomeňte, že měl třeba AED… Neměl vůbec nic. Až když doběhl jeho kolega, byl k dispozici alespoň krátký airway a AMBUvak (ruční dýchací přístroj).

Bylo nutné jí vyjmout část umělého chrupu a zavést vzduchový airway, což se podařilo a mohla být prodýchávána pomocí AMBUvaku za stálého provádění nepřímé srdeční masáže. Když se po zhruba deseti minutách u ženy objevil slabý puls, hmatatelný na periferních tepnách a začala vykašlávat směs slané vody a obsahu žaludku, byl vzduchovod vyjmut, aby nedošlo k dávícímu reflexu. Pomocí gázy byla provedena hygiena obličeje a částečně i dutiny ústní.

Do toho přiběhla hotelová lékařka s tonometrem, která ale stejně jako plavčík moc nevěděla, co dělat. Rozklepané celé tělo bylo jasným znakem, že nepomůže. Chápeme, nesetkává se s podobnou situací každý den, navíc v terénu, namísto své hotelové ordinace.

Plavčík byl urgován, kde že je ta záchranka, prý na cestě…pořád na cestě… za 2 minuty tu bude, tento údaj neustále opakoval. Ohledně povolání ZZS byla zvláštní ještě jedna věc, plavčík u sebe neměl žádné komunikační zařízení a kolem postávající lidé také a když, tak ho nikdo neposkytl, i když mobil držel v ruce… Povolala jí až plážová ostraha, které děkujeme, že okolo nás udělala hradbu z lehátek, aby jsme měli klid na práci.

Žena nabyla ochranných reflexů, ale její stav byl kritický, proto se na záchranku čekalo jak na smilování boží. Ta se konečně dostavila, přibližně po dvanácti minutách, protože jela ze vzdálenějšího Manavgatu namísto ze Side, soudě dle označení vozidla. Její přistup byl však velmi zarážející, nejen že se nikdo z členů čtyřčlenného týmu včetně lékaře ZZS nezeptal na stav a co se přihodilo, ale ani nezahájil přes naší nespokojenost další péči. Že by si třeba záchranáři přinesli sebou kyslík či základní vybavení k zajištění dýchacích cest, o tom nemohla být ani řeč. A to věděli, že vyjíždějí na tonoucí osobu se zástavou.

Pacientka měla plíce plné mořské vody, jak tonula a následně byla vláčena ven s hlavou pod vodou, stav se začal opět horšit. Jediné, co ZZS udělala, že na prst nasadila pulzní oxymetr čili „saturátko“. To bylo vše. O intubaci, která byla nutná, a zajištění žilního vstupu nebyla vůbec řeč. Naší pomoc naprosto přešla s tím, že oni jsou profesionálové a poradějí si bez nás. Jasně, dál už to byl jejich boj, my se přesunuli na plážová lehátka, odkud jsme pozorovali další nečinnost záchranářů. Žena byla po několika minutách odnesena na skládacích nosítkách do sanitky, ta vyrazila pryč. Že se za jízdy špatně pracuje, ví každý, takže co se dělo uvnitř, je neznámé. Z celé akce záchranky tak máme při nejmenším divný, spíše hodně špatný dojem.

My jsme po vyložení značného úsilí boj o život ženy vyhráli… Víc dělat nešlo. Zbyl v nás jen pocit z dobře odvedené práce, poděkování okolních návštěvníků pláže a hořkost z místních záchranářů, neschopného plavčíka a všeho špatného kolem.

Když se to vezme, neudělali jsme nic extra, jen to, co umíme a relativně běžně provozujeme…ale… Prostě byla naše partička včas na správném místě. A aby si někdo nemyslel, že děláme ze sebe nějaké hrdiny nebo tak něco, tak to rozhodně ne, jen popisujeme co se stalo a to zejména z naprosto neuspokojivé zdravotní péče z turecké strany.

PS: Asi po hodině od události, kdy na hotelové části pláže nebyl lifeguard/plavčík a ta zůstala bez ochrany, ačkoliv dle vlajky tomu bylo opačně, jestli se ochraně po nepříjemném zážitku dá vůbec říkat, se vrátil plavčík zpět i s hotelovým manažerem a ukazoval mu obsah svého záchranářského kufříku s vybavením, teda nevybavením, poté ukazoval na nás a vzal si na ramena oba záchranné kruhy a odešel neznámo kam, i s kufříkem a manažerem…

Tolik nevšední plážový zážitek českých zdravotníků ve složení: Jakub, lékař-anesteziolog, KARIM ÚVN Praha, Václav, řidič Trans Hospital Plus Řevnice, Marcela, sestra/zdravotnický záchranář KARIM ICU A ÚVN Praha, Klára, lékařka-chirurg Thomayerova nemocnice Praha, Jitka, zubní lékařka, Praha.