Rathův román z basy: Kysele zapáchám a Vietnamci mi dávají pít naftu
Včera ještě mocným velvezírem, dnes tu leží s hadem, ropuchou a štírem… Verš ze staré básně nejlépe vystihuje situaci, ve které se ocitl David Rath (46). Z hejtmanského trůnu spadl na úroveň posledního mukla!
Ve svém románu z basy, který do světa pouští nakladatelka Petra Paroubková, věnuje Rath pobytu za mřížemi hodně prostoru. Neustále si klade otázku: Proč právě já? Aniž by zároveň odpověděl, jakým způsobem se mu do tašky dostalo sedm milionů, mluví o nespravedlnosti. Zmiňuje třeba i kmotra Romana Janouška, který opilý přejel autem ženu a běhá si po svobodě, zatímco on se musí podřizovat vězeňským rituálům.
Rath těžko snáší, že mu po každé návštěvě prohlížejí tělesné otvory, že nemůže zavolat svým synům, že ostatní večeří v restauraci, zatímco on dostane chleba s margarínem a naftu…
Pět kroků, pět zpátky
Zírám na poplivanou a počmáranou stěnu. Pět kroků ke dveřím, pět k mřížím na okně. Kroky víří chuchvalce prachu a špinavý igelitový závěs okolo zašlé záchodové mísy. Pět kroků ke dveřím, pět k oknu, zhluboka dýchám. Bože, já jsem ve vězení, to je snad zlý sen. Chci se probudit, prosím, už dost. Mozek jede jako zaseklá deska. Copak asi dělají doma? Teď jsem měl vyzvedávat Fildu a stavit se za Danem. Prosím, já chci domů, já to tady nevydržím! Pět kroků ke dveřím a pět k oknu. Proč? Proč já? Co jsem udělal špatně? To se nedá vydržet, co mám udělat, prosím, řekněte mi co? Já chci domů! Umřu tady! Pět kroků sem, pět kroků tam...
Chci volat dětem
„Prosím, nemohu zavolat alespoň svým dětem, je jim 11 a 12 let,“ hlas mám podivně zastřený z trvale staženého hrdla. „Bohužel to nejde, máte koluzní vazbu a to nesmíte telefonovat s nikým, abyste neovlivňoval svědky. To je ze zákona a s tím nic neuděláme,“ zní jasná odpověď. „Jakou to má logiku? Jak přes malé děti ovlivním svědky, navíc vždyť vy telefony ze zákona posloucháte a můžete jej kdykoli přerušit,“ zkusím to ještě jednou. „Logiku v tom nehledejte, to je zákon.“ Bože, v jaké zemi to žijeme… Propadám se do beznaděje.
Je to tu jako v pavilonu opic
Plechovým okýnkem uprostřed dveří mi podávají skoro polovinu bochníku chleba v celofánu a kousek margarínu k tomu. „Naftu?“ zní česko-vietnamský dotaz. „Ne, děkuji,“ odmítám místní vězeňské černé pití, které je bůhví z čeho. Říkají mu nafta. Začíná další dusný den. V cele je odpoledne skutečně příšerné vedro. Nelze vyvětrat. Před mřížovaným oknem je plexisklový dekl fungující jako skleník a bytelné plechové dveře se nemohou otevřít. Vzduch se ani nehne. Ptal jsem se dozorců, zda nejde větrat na chodbu, která je chladnější. Nejde. Mám být ještě rád, o patro výš pod střechou bylo loni ve vedrech snad šedesát stupňů. I když si člověk zvykne a některé smysly otupí, tak cítím, jak kysele zapáchám potem. Sprcha dvakrát týdně v těchto vedrech je fakt síla. A to jsou zde i cely pro šest vězňů. Tam to musí být jako v pavilonu opic.
Šílení a mrtví holubi
V 5:30 vstát, pak snídaně. Tady jsou jen omšelé zdi, špinavé mříže, dráty a šílení holubi. Proplétají se mezi dráty, plácají svými křídly o plechy a plexisklové dekly. Někteří zemřeli a zůstali bezvládně viset zapleteni v ostnatém drátu. Dům smutku a beznaděje. Tlačím každou hodinu, aby už byla za mnou.
Podstatnou část románu z basy Davida Ratha vydá Blesk jako samostatnou přílohu již zítra!
jentak dál 
Velkohubej Rath se prostě vyžíval v kritice, jedno jestli oprávněné nebo ne, hlavně když mu za to jednoduší tleskali. Strach z jeho pravdy nikdo neměl, jelikož šlo jenom o jeho pravdu která s tou skutečnou mnohdy neměla nic společného. Prostě jenom všechny tím velkohubým kecáním štval. Všichni věděli, že je Rath stejný gauner jako oni, tak si prostě na něj při jeho další prasárně počíhali a teď od něj maj klid.
Dobrý den , musím říci, že to , co popisuje mudr Rath , je hanba justice . To samé napsal v románu 800 mil po Amazonce J. Verne o vazební věznici v Manaosu , kde skončil také neprávem stíhaný , který byl hlavní postavou románu avšak jím popisovaná hanba justice byla bývalý klášter , kde cela byla místnost o rozměrech asi 8*8 měla rozměr jako pokoj pro řeholnice a s čerstvým a zdravým vzduchem od blízké řeky a s velkým oknem bez skla jen s pruty a s výhledem do pěkné a udržované klášterní zahrady a návštěvy blízkých , nejen rodiny , každý den a bez ohledu na čas a sice ne dnešní vymoženosti, , ale stokrát lepší, než to , co naše "pokrokové" zřízení . Myslím , že toto by Rath bral všemi deseti , tuto brazilskou hanbu justice před sto lety . Dnes to bude samozřejmě také stát za nic , to jen dokazuje, že žádný pokrok není , jen snad technický a ani ten není vždy co k čemu .