Rathův skandální román z basy: Do domu hodili granát, mě chytli jako myš

Román Davida Ratha z vězení přinesla do redakce Blesku nakladatelka Petra Paroubková, která román vydá. Blesk vám v následujících dnech přinese exkluzivní ukázky toho nejlepšího z vězňova rukopisu.

Ukázka z knihy Davida Ratha - Cesta do basy

Tento příběh je románem jedné etapy mého života. Podobnost osob, situací a míst je čistě náhodná.

V knize popsané události jsou zaznamenány tak, jak jsem je prožil a pamatuji si je. Jsou tam i části, kde jsem nemohl a nebyl přítomen a jejich průběh jen odhaduji dle dostupných informací a okolností.

Taky mohly proběhnout trochu jinak, a pokud skuteční aktéři vědí, že se staly rozdílně, tak je žádám o shovívavost nad autorovou fantazií. Ve vězení napadají člověka různé věci…

Náš život je rozjetý vlak řítící se po kolejích určeným směrem. Často rychlost ani cíl nevnímáme. Prostě jedeme a řešíme těch několik desítek metrů, co před sebou vidíme. A najednou přichází obrovská síla zvenčí, co vyrve koleje z jejich směru a pošle je i s vlakem života úplně jinam, než měl být jeho předpokládaný cíl. V mém případě mě ta síla poslala rovnou do pekla…

„Ježíši, tam je zima, nechoď ven,“ trochu rozjíveně vykřikne vždy elegantní doktorka Pancová. „Musím, mám ještě další schůzku. Nesmím tady zapomenout to víno,“ odpovím a cítím, jak mě drtí únava z celého dne. Přesto, že už je večer, v ordinaci na mě bude čekat ještě jeden pacient. Nemám už na nikoho náladu ani sílu. Těším se, jak si doma v křesle natáhnu nohy a naliji si sklenku toho argentinského malbecu. Odcházím, v chladném vzduchu za mnou zapadnou vrátka, když vtom…

„Policie České republiky! Jste zatčen pro přijetí úplatku! Vydáte úplatek dobrovolně?“ řvou na mě.

Zírám na skupinku několika lidí, kteří se skrývali za rohem branky před vraty garáže. Vypadají spíš jako novináři. Jeden drží kameru a natáčí mě. V čele mají menší černovlásku.

Co to je za hloupý žert? bleskne mi hlavou.

„Já žádný úplatek nemám. O čem to mluvíte?“

„Dobře, nevydáte ho dobrovolně, tak přistoupíme k osobní prohlídce,“ vykřikuje děvče.

„Prosím, tady mám svoji tašku, tady tašku s vínem.. Ale víte, že mám imunitu?“ Pletou se mi slova a cítím, jak můj mozek ztrácí svoji obvyklou výkonnost.

„Jste chycen při činu, tak vás zadržet můžeme,“ odpovídá policistka. Jen pokrčím rameny a nechám je konat. Důležitě vybírají věci z mé tašky, vše natáčejí a sepisují.

Po jejich tvářích se mihne významný výraz, když narazí na můj revolver v pouzdru. Posléze je hodně probírán některými médii, snad na posílení dojmu, jaký jsem ve skutečnosti nebezpečný zločinec. Jde přitom o zbraň, kterou legálně vlastním už asi dvacet let a pořídil jsem si ho v době, kdy maminka zrestituovala restauraci a já s bratrem jsme převáželi tržby do banky. Prostě dřevní devadesátá léta. Od té doby jsem jej často večer nosil, když jsem někam jel sám. Spíš ze zvyku než pro cokoliv jiného. Za zmínku ještě stojí, že můj revolver viděli jen tito policisté, a za pár hodin to věděla média. Kdo jim mohl takovou informaci asi dát? A s jakým záměrem?

Jako v mlze vnímám, že vedle mě přitom dochází k útoku obrněné armády na dům, který jsem opustil. Pustá ulice se jakoby kouzlem zaplnila desítkami černých zakuklenců s přilbami a pancéřovanými štíty. Jedním úderem zdolali branku a už slyším řinkot rozbíjeného okna, následuje výbuch ohlušujícího granátu, strašné rány beranidlem do domovních dveří za ryku desítek hrdel řvoucích „POLICIE!“ Jen tak tiše poznamenám: „Kdybyste zazvonili, tak vám sami otevřou.“ Nikdo neodpoví a stále sepisují obsah mé peněženky. Pak přistoupí ke krabici vína stojící kousek od nás. Otevřou víko a vykouknou svazky bankovek. „To je tedy zajímavé víno,“ poznamenám a odvrátím zrak k tmavnoucí obloze.

Můj dosavadní život tímto okamžikem končí, vlak nabral úplně jiný směr. Můj mozek, předtím, než totálně zkolabuje, mi připomene telefonát s mým dvanáctiletým synem Filipem.

„Tatínku, kdy dnes přijdeš?“

„Fildo, mám ještě dvě schůzky, tak chvilku po devátý budu už doma, těším se na tebe.“ „Já, tati, taky, přijeď dřív.“

Můj prázdný zrak bloudí po střechách okolních vil a korunách stromů a mě napadá: „Můj Filípku a Dane, tentokrát přijdu možná až za několik let, možná už nikdy...“

Past sklapla, myš chycená za krk se bezmocně cuká.

ZÍTRA ČTĚTE: O Cukrouši Janouškovi