Vyrůstala v bídě, pak založila megabyznys: Měla jsem jen jedny manšestráky, říká Paní Zásilkovna

Proč jste prodali s mužem Zásilkovnu, respektive Packetu?

 Simona Kijonková: „Důvodů je několik. Já jsem zakladatelka Zásilkovny, ale my jsme s manželem v té skupině drželi 48,6 % podílu a měli jsme společníky. Většinu toho zisku jsme vraceli zpátky do společnosti, nikdy jsme si nevzali půjčku ani státní podporu, žádné dotace, takže jsme rostli takzvaně organicky po 13 let. Rostli jsme meziročně o 100 procent, pak o 89 procent, byly to dvojciferné růsty. Ale každý, kdo investuje, ví, že čím je ta firma větší, je potřeba do ní dávat víc peněz, aby se růst udržel. A s kolegy jsme poslední zhruba 2 roky vedli diskuse, jestli bude lepší si půjčit od bank, anebo se podívat po investorech. Rozhodli jsme se pro druhou možnost a po zhruba tři čtvrtě roce jednání je výsledkem stoprocentní exit. Novými majiteli budou fond CVC, což je největší finanční fond v Evropě a Emma Capital, což je investiční fond Jirky Šmejce, s podporou třetího fondu R2G.“

Nemrzí vás, že už tam nebudete mít podíl?

„Je to něco podobného, jako když máte dítě a zvažujete, jestli ho pošlete na střední školu do zahraničí a uvidíte ho dvakrát do roka, anebo ho opičí láskou budete držet doma a to dítě pak nebude mít rozhled. Já jsem tu firmu vymyslela, založila, byla rok a půl jejím jediným zaměstnancem. Miluju ji a miluju všechny její zaměstnance. To je ta emoční stránka. Ale zvítězilo racio. Ta firma už je tak velká, že potřebuje dospělého investora.“

Co bylo hlavní kritérium při výběru kupce?

„Aby o tu firmu bylo skutečně dobře postaráno.“

Vy jste před chvílí řekla familiérně Jirka Šmejc. Jste přátelé?

„To bych neřekla. Určitě je respekt na obou stranách. Pan Šmejc respektuje, co jsme vybudovali my; my respektujeme, co vybudoval on. Ty projekty, které v poslední době koupil, jsou velmi synergické se Zásilkovnou, například Mailstep nebo jeho zahraniční aktivity v oblasti boxů. Tedy známe se z oboru, potkáváme se na akcích, ale přátelé nejsme. V jeho rezortu na Maledivách jsem ještě nebyla.“

Spekuluje se o částkách, mluví se o 8 miliardách, 9 miliardách. Smíte k tomu něco říci?

„Nebudu říkat vůbec nic, protože i s investorem i s majiteli jsme se dohodli, že nebudeme částku sdělovat. A já myslím, že je to poměrně standardní u takto velkých transakcí.“ Proč je to standardní?

„To je, jako když prodáváte dům, a je vás tam víc a nechcete, aby soused věděl, kolik vy dostanete za ten váš podíl v domě. Já jsem vcelku otevřený člověk, ale dohody ctím.“

Kalousek v Hráčích tvrdě o penzích: Vzít si předčasný důchod je amorální

V diskusích se ale objevuje, že naopak Packeta , »šla« za mnohem menší částku, že to byly nižší jednotky miliard, protože ta skupina není v dobré kondici, je vyčerpána všemožnými investicemi. Co vy na to?

„Já jsem si to také pročítala, smála se a přemýšlela, kam na to ti lidi chodí. Ale to jsou věci, kterým čelíme přes 13 let. Pocházejí od rádoby odborníků z oboru a jsou to lži a spekulace.“

Zajímavé, čemu jste se zasmála nejvíc v poslední době?

„Asi úvaze, že bychom měli koupit Českou poštu nebo že bych ji měla řídit. Státní podnik je přitom strašně těžko říditelný a opravdu lituji nového ředitele České pošty, protože tam neřídíte firmu podle kritérií komerčních a byznysových. Naopak je tam velké množství politických vlivů a konsekvencí, které nedokážete ovlivnit. Já bych tam nešla a obdivuji každého, kdo na to ty koule má.“

Donedávna probíhalo výběrové řízení. Vás fakt nesvrběla ruka? Nechtěla jste se zúčastnit?

„Určitě ne. Já jsem velmi diplomatická, dohodnu se s každým. Ale ve státním podniku nejde dělat rozhodnutí. Musíte si to nechávat schvalovat nejen kolegy z dozorčích rad, kteří jsou zpolitizovaní, ale vlastně vás řídí někdo, kdo tomu byznysu ne úplně dobře rozumí. To by pro mě bylo frustrující.“

Tak to jste tedy vystavila politikům vysvědčení.

„Tak se podívejte na všechny státní podniky. Podívejte se, jak fungovaly v minulosti a s jakými finančními výsledky. To je to vysvědčení, nikoliv moje hodnocení. Když se podíváme na výsledky České pošty, tak tam se rozprodá majetek, který by měl patřit státu, pak se dá do výnosů, aby se trochu zlepšil hospodářský výsledek, jenže pořád je miliardy ve ztrátě. To je opravdu umění. A fakt, že se Česká pošta snaží konkurovat komerčním firmám, ať už nám nebo nadnárodním hráčům jako je DHL, kteří mají až nekonečné zdroje na investování, také stojí hrozně moc peněz. A kdo to bude platit? Daňový poplatník? Dává to smysl? Já myslím, že ne.“ Zůstanete v Packetě i po prodeji?

„Uvidíme.“ To znamená, že máte nějaký termín, do kterého se s novými majiteli dohodnete?

 „Já si to zatím nechám pro sebe, protože jsme se s novými společníky dohodli, že to budeme komunikovat společně.“

Tak jinak: jaký nový projekt vás čeká ve chvíli, kdy se vám teoreticky zmenší počet povinností?

„Nenazvala bych to projektem, ale na rovinu: já jsem se poslední tři čtvrtě roku nevěnovala rodině. Já mám tři děti ve věku 15, 13 a 10 let. Každý, kdo má teenagery ví, že jsou v tomhle věku zranitelní a citliví. A tři čtvrtě roku na mě koukali, jak čtu stovky smluv, připravuju nějaké prezentace, telefonuju. Slíbila jsem jim proto, že se jim budu věnovat. Pro mě není nejdůležitější byznys. Pro mě je nejdůležitější rodina a vážím si toho, že jsme s manželem spolu de facto 23 let. To je skoro zázrak u dvou ředitelů, kteří vedou dvě velké firmy (Kijonkové muž založil a spoluvlastní e-shop s čočkami a brýlemi Alensa – pozn. red).“

Ale bude to asi nějaké nadechnutí před dalším opravdovým projektem.

„To asi jo. Já jsem člověk, který se do žádného velkého klidu nechystá, ať už bude moje role v budoucnu jakákoliv. Miluju operativu, krizové řízení, ráda vymýšlím produkty, takže v tomhle nějakým způsobem zůstanu. Novému investorovi budu ráda pomáhat. No, a když to nevyjde, budu zase v úplně jiném projektu.“

Vy jste kdysi řekla, že jste vyrůstala v ghettu. Co si mám pod tím představit?

„Někdy ve dvanácti letech, kdy se naši rozváděli, jsem se styděla za to, kde žiju, v čem vyrůstám. Neměli jsme doma auto, ani televizi, já jsem neměla na obědy. Když se mě třeba ve škole ptaly děti, proč je nepozvu domů, tak já věděla, že nemůžu. U nás doma to opravdu nebylo připravené pro návštěvy.“

Jak to myslíte?

„Když říkám, že jsme byli chudí, tak tím myslím, že jsme byli opravdu hodně chudí. Ve 12 letech jsem měla odjet na lyžařský výcvik, tehdy v těch 90. letech to stálo 700 korun, a já ty peníze prostě nemohla dát dohromady. Mohla jsem si je půjčit od strejdy, ale když jsem si to sečetla s půjčením lyží, nevycházelo to. Já jsem neměla ani bundu na lyže. Já měla tehdy jedny manšestráky, a ty jsem si vždy o víkendu v ruce přeprala, a pak jsem v tom týden chodila do školy. Takže tohle bylo moje dětství.“

Traumatizovalo vás to? Musela jste si někdy dojít třeba i na nějaké terapie?

„Já jsem to dle mého názoru nepotřebovala. S odstupem času všechno to, co jsem zažila, sice bylo špatné, ale taky mě to zformovalo v člověka, kterým jsem. A já jsem velmi silný jedinec. Ukázalo se to i v posledních čtyřech letech během covidu. Firma málem zkrachovala, pak přišla ekonomická krize, a pak válka. A když už jsme říkali, že bude všechno v pořadku, vyskočila tu inflace. Všemu tomuhle jsem čelila bez emocí a konstruktivně a možná je to díky mojí průpravě v dětství. My jsme s maminkou vždy přemýšlely, jestli si uděláme těstoviny, taková ta kolínka, protože to bylo nejlevnější, a jestli si je posypeme kakaem anebo tam dáme špetku másla, aby to aspoň trochu chutnalo. Na nákup jsem šla s pár korunami a počítala, že když koupím čtvrtku chleba a nakrájím ho na tenké plátky, bude to pro naši rodinu efektivnější, než když nakoupím rohlíky. A já takhle umím přemýšlet dodnes.“

Zásilkovna loni deklarovala obrat 7,25 miliardy, ale jako obvykle jste neuvedli, jaký byl zisk. Proč?

„To je asi ten samý příběh, jako proč jsme nekomunikovali cenu prodeje. Je tu řada majitelů, která chce zůstat víc v anonymitě, někteří by nejraději nekomunikovali nic, a to já respektuju. Takže můžu jenom říci, že se nám oproti minulému roku podařilo ziskovost zdvojnásobit. A to v rámci takhle velké firmy není jednoduché. Nezvedali jsme ceny, takže jsme to neudělali tak, že bychom si to vzali na marži. My jsme šli cestou efektivity v rámci procesů a provozu.“

Chystáte se v nejbližší době zdražovat?

„Pro ten první půlrok určitě ne.“

Jaká je teď nejbližší budoucnost Zásilkovny?

„Ten cíl je v tuhle chvíli rozšiřovat sítě výdejních míst a boxů, vylepšovat aplikaci, více přes ni komunikovat se zákazníkem a snížit počet kliků, když přes aplikaci reklamujete.“

Šéf dopravní policie Jiří Zlý v Hráčích: 150 km v hodině? Rychlé úseky dálnic osázíme radary!

Kolik má být v Česku Z-BOXů? Chcete být v každé obci? Teď je boxů kolem 3700, obcí přes 6 tisíc.

„Boxů bude násobně víc. Cílem je být co nejblíž zákazníkovi. Ale není to o těch obcích. My se vždycky díváme, jestli v té obci výdejní místo máme. Pokud ne, tak hledáme jiné cesty a pomáhá nám to počítat systém na bázi umělé inteligence. Jsme v horách, jsme v nedostupných oblastech i v maličkatých vesnicích. Naši klienti jsou senioři, maminky na mateřské. Tohle všechno do toho matrixu naházíme, a podle toho se rozhodujeme. A každá naše služba má svého zákazníka. Jsou i ti, kteří chtějí jenom doručení na adresu a nedají na to dopustit.“

A pak jsou lidé, kteří jsou alergičtí na vaši aplikaci. Hlavně skupina seniorů s tlačítkovými telefony.

„Všichni už dnes používají aplikace a skupiny, které jsou cenově senzitivní, a tak se naučí i s tou naší. Starší ročníky, které bydlí v hůře dostupných nebo rovnou vyloučených lokalitách a mají tlačítkové telefony, rádi poprosí syna, sousedku, vnuka s dotykovým telefonem, aby jim pomohli zboží objednat a vyzvednout. Moje maminka, která je ve vysoce důchodovém věku, dnes komunikuje přes mobilní chaty, pouští si videa. Máme i data, že právě starší ročníky s námi komunikují víc přes mobilní aplikaci. Může se stát, že k tomu někdo má odpor, ale dnes už bez aplikací skoro nejde fungovat.“

Zdálo by se, že je v Zásilkovně všechno sluncem zalité, jenže ono není. Teď řešíte spor, který má na stole antimonopolní úřad, protože jste některým provozovatelům výdejen dali konkurenční doložky, že i rok po ukončení smlouvy s vámi nesmějí podobnou službu poskytovat jiné firmě. Hrozí vám prý pokuta 600 milionů. Proč takhle ostré podmínky?

„To je absolutní nepochopení té věci. Je to nějaká diskuse, kterou už dva tři roky vedeme s Českým telekomunikačním úřadem (ČTÚ).“

Média ale informují o správním řízení s antimonopolním úřadem.

„Pojďme od začátku. ČTÚ řekl: pojďte nám to nějak vysvětlit, protože vy jste průkopník výdejních míst, abychom pak mohli psát podmínky pro další. Není to tak, že bychom udělali něco špatně. Když hledáme výdejní místo, tak jdeme za někým, komu nechodí zákazníci – kdyby mu chodili, tak nemá důvod tam mít nás. Tedy já vám nabízím komplementární byznys a přivedu vám díky němu toho zákazníka, což by vás jinak stálo peníze za marketing. A já vám na základě našeho výpočtu hned řeknu, kolik vám do provozovny bude chodit lidí a vy mi ukážete, kolik máte prostoru na balíčky. Když se shodneme, tak spolu uzavřeme smlouvu a tu provozovnu zveřejníme na seznamu 46 tisíců e-shopů, kde máme zhruba 120 tisíc přístupů denně, což je reklama jako blázen, a je to všechno zadarmo. Dodáme čtečku čárových kódů, platební terminál, počítač, vyřešíme internet, zaškolíme vás, budeme se o vás starat.“

Ale nesmíte to rok po rozvázání smlouvy dělat pro někoho jiného…

„Ono je to jinak. K tomu našemu provozovateli přijde obchoďák od konkurence, který si je nenašel. Jen viděl logo Zásilkovny. Tu práci jsme udělali my. A řekne: my tady chceme být taky. A najednou tam není dost místa pro naše balíky, protože v sezóně potřebujeme čtyřnásobek místa. Pokud je pro někoho výhodnější spolupracovat s někým jiným, tak může.“

A platí tedy ten rok embarga? Nebo jak to je?

„Ne, myslím, že může hned, teď nejsem v detailu.“ Já jsem se v médiích dočetla, že jste tuhle doložku změnili až poté, co přišla kritika provozovatelů.

„Ale to není kritika, to je vývoj. Donedávna trh výdejních míst neexistoval. Byli jsme my, pak dlouho nic. Teď se přidali ti velcí nadnárodní hráči a řekli si: Zásilkovna tady dělá dobrý byznys. Oni rostou organicky, založila to jedna blondýna, ale my jsme velicí, mateřská firma nám sem pošle bambilion peněz a my to začneme dělat taky a obejdeme si výdejní místa, která už existují. Je to náš byznys model. My něco nabízíme výdejnímu místu a čekáme, že bude na nějaké úrovni spolupracovat s námi. Když spolupracujete s McDonald’s, taky nemáte ve stejné budově KFC.“

Tedy změnili jste ty smluvní podmínky?

„Je to otevřené a měníme to dle situace. Domlouváme se lidsky. Pokud s vámi spolupracujeme dlouho a vozíme 200 zásilek denně a pak přijde konkurence, nedává to smysl, aby tam byla. Ale pokud někde v Horní Dolní dodáváme 50 zásilek a růst to mimo sezónu nebude a vy máte místo na 200 zásilek, tak jasně, tak se domluvíme jinak. To už řeší obchodní ředitelé.“

No a hrozí vám tedy pokuta?

„Prosím vás, nehrozí.“

Vy jste v jednom podcastu říkala, že jste přežila covidové období i díky tomu, že jste neměla dluhy, dokonce jste řekla, že nemáte ráda dluhy. Čtu to tedy správně, že jste spíše pravicového smýšlení?

„Asi bych řekla, že jsem středopravicová. Hodně se snažím pomáhat a podporovat komunity, ale sama jsem se vždy starala o sebe, od nikoho nic nežádala a nikdo mi v životě nepomohl. Tedy kromě mého manžela.“

Ptám se proto, že jste dvakrát v komunálu kandidovala za hnutí ANO Andreje Babiše a byla jste i členkou. Jste pořád v hnutí?

„V ANO jsem byla krátce, zhruba 4 až 5 let, a členkou už nejsem na vlastní žádost. Vstoupila jsem tehdy proto, že jsem měla malé děti a bydlela jsem na Praze 14, což je Černý Most a okolí. Je to část Prahy s velkými sociálními rozdíly – doby dobře situovaných a pak paneláky i lokality, které jsou sociálně vyloučené. Já chodila s dětmi na pískoviště a poslouchala stejně smýšlející maminky, které si jen stěžovaly. Tak jsem se rozhodla, že s tím něco udělám.“

No a jaké to bylo rozhodnutí zpětně viděno?

„Strašně naivní. Já jsem ráda za tu zkušenost, ale pak jsem byla 4 roky opoziční zastupitel, to bylo strašné. Nakonec jsem nikdy o ničem nerozhodovala. Občas jsem s vytřeštěnýma očima sledovala, co se tam děje a jak tam ti lidé rozhodují, a vytáčelo mě, když prošlo něco, co absolutně nedávalo smysl. A když jsem viděla to zákulisí, tak jsem si říkala, že většina, co do politiky chce, tak buď nic neumí, anebo se snaží najít co nejrychlejší výtah k moci.“

Takže nemá cenu se vás ptát, zda plánujete politickou kariéru.

„Po téhle zkušenosti mě do politiky nikdo nedostane.“

No a proč zrovna hnutí ANO?

„To také vyplývalo z diskusí na těch pískovištích. Když ANO vznikalo, přidávalo se k němu obrovské množství podnikatelů a podnikatelek právě proto, že jsme si říkali, že ten Babiš má vyděláno, tak nebude krást a bude jako podnikatel rozumět těm podnikatelům. A taky je to táta. Bylo to naivní, ale já o tom veřejně hovořím a nestydím se za to.“

Proč jste vystoupila?

„Moje babička byla za komunistického režimu zavřená, a když se ke mně dostaly informace, že hnutí ANO a komunistická strana se vzájemně podporují, pro mě to byl konec. Já to mám v tomhle ohledu černobílé.“

Co sympatie vůči Andreji Babišovi? On je politik, který budí snad nejvíc emocí.

„Já lidi nehodnotím podle sympatií. Je to pracovitý člověk, který toho spoustu dokázal, na druhou stranu je to člověk, který má určité charakterové vlastnosti, takže na dovolenou bych s ním asi nejela.“

„Měl je poslat do háje.“ Kraus v Hráčích o Gottově podpisu Anticharty i účasti na oslavách Židů

Když si představím ženu v byznyse, který je dominován muži, proč si nepředstavím vás? Už vám někdo říkal, ať si vezmete na sebe neutrálnější barvy, méně výrazné líčení a tak dále?

„Strašně moc lidí se o to snažilo. A když se vrátím o víc než dvacet let zpátky, kdy jsem pracovala jako členka poradenské skupiny Marka Rosenbauma (český investor – pozn. red.), tak si mě tam kolegyně Marta Rosová, krom mě jediná žena v představenstvu, vzala do vleku a říkala: hele trochu brzdi, máš moc krátké sukně, moc velké výstřihy, moc makeupu, občas si vezmi punčocháče, nenos tak vysoké podpatky. A já jsem chápala ty důvody, ale mně v tom pak nebylo dobře. Jestli po mně chcete výkon, musím být kreativní a já nejsem kreativní, když mám stažené vlasy. Mám ráda věci, které mě dělají mnou. To jsou vlasy, to jsou vzdušné věci, to jsou klapající podpatky. Dnes jsem si sem vzala červené lodičky s kamínky, ale to není kvůli vám. Já takhle chodím vždycky. Já řídím v podpatcích, když lyžuji, tak se ráda hezky namaluji, mně to zvedá sebevědomí. Když jdu běhat, samozřejmě, že se odlíčím a dám si kšiltovku, taky jsem normální, ale mám ráda výrazné oblečení a výrazné líčení, protože mi to dělá dobře a dává mi to sílu. A protože miluji vášeň, rychlost a energii, nejvíce síly mi dává červená.“

Skončíte-li v Zásilkovně, skončí ve vašem šatníku červená barva, která definuje i logo téhle firmy?

„Určitě neskončí, ale třeba přidám další barvy: fialovou, růžovou, žlutou, modrou, uvidíme…“

Celý rozhovor si pusťte na Blesk.cz!

SIMONA KIJONKOVÁ

• Narodila se 2. června 1977 v Karlových Varech.
• Po rozvodu rodičů v jejích 13 letech zůstala se sourozenci u matky, pomáhala o ně starat se a rodina žila v chudobě.
• Ve Varech vystudovala obchodní akademii, pokračovala na UJEP v Ústí nad Labem a magisterský diplom získala na VŠE v Praze. Na studia si přivydělávala všemožnými brigádami: dělala pokojskou, hlídala děti, pracovala v bance, dělala sanitářku.
• Roku 2008 vložila uspořené peníze do reklamní agentury, ale neuspěla a o finance i podnikání přišla.
• Roku 2010 založila Zásilkovnu. Po obrovském úspěchu spoluzaložila i holding Packeta, jehož je generální ředitelkou.
• V roce 2014 a 2018 byla zvolena v komunálních volbách na Praze 14 jako členka hnutí ANO.
• Mezi lety 2020 a 2021 byla členkou Národní ekonomické rady vlády.
• Roku 2007 si vzala dlouholetého partnera Jaromíra Kijonku. Mají spolu tři děti.
• Věnuje se i charitativní činnosti – její nadační fond pomáhá znevýhodněným dětem a samoživitelkám. 
• V prosinci 2023 ohlásila, že Packetu prodává triu investorů CVC Capital Partners, Emma Capital Jiřího Šmejce (CEO PPF) a fondu R2G. Čeká se na potvrzení evropských úřadů.