„Měl je poslat do háje.“ Kraus v Hráčích o Gottově podpisu Anticharty i účasti na oslavách Židů

Tomáš Kraus pochází z židovské rodiny, která si prožila svá vlastní utrpení. Oba jeho rodiče prošli koncentračními tábory. Jako jedni z mála přežili. V roce 1945 se znovu setkali a začali žít nový život. Za necelých deset let se jim narodil právě syn Tomáš. Vyrůstal tak v kulisách vyprávění a setkávání s židovskou komunitou.

Na oslavy židovských svátků přitom v Praze chodili i velké pěvecké hvězdy. Karel Gott, Waldemar Matuška, Yvonne Přenosilová... „Karel potom na to velmi vzpomínal, jak zpíval na židovské obci v roce někdy 63 nebo 64. Zpíval písničku, která se jmenuje ELI ELI. Nádherná, ještě existuje nahrávka,“ popisoval Kraus v rozhovoru jeden z večírků, které židovská obec pořádala zhruba jednou za půl roku.

Na Gotta přidal přitom i několik svých osobních vzpomínek. „U Karla Gotta byla šedesátá léta naprosto přelomová. Tím myslím tu jeho krátkou emigraci, z níž se vrátil a po které pak docházelo k určitým bizarním věcem,“ uvedl Kraus.

Gott se za podpis pod Antichartu styděl

Bylo to přitom vypjaté období, kdy proti Chartě 77 vznikla Anticharta - poté, co v Rudém právu v lednu 1977 vyšel text „Ztroskotanci a samozvanci“, namířený proti chartistům, došlo i na sezvání prorežimních umělců, herců a dalších osobností československé kultury na shromáždění, kde Jiřina Švorcová přečetla „Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“ a účastníci setkání podepisovali Antichartu.

Když se 4. února 1977 uskutečnilo podobné setkání v Divadle hudby a provolání tam četla pro změnu Eva Pilarová, nechyběl u toho ani Karel Gott, upozorňuje Ústav pro studium totalitních režimů.

Premium

Karel Gott a Anticharta: Rok nemluvil s tátou!

Sama Pilarová se před smrtí v reakci pro Paměť národa za podpis Anticharty omlouvala a kála. „Měla jsem strach a byla jsem zbabělá. Přiznávám se k tomu. Neměla jsem takovou odvahu jako Marta, kterou hluboce obdivuji,“ říkala Pilarová. Litoval i Gott. V knize Má cesta za štěstím uvedl: „To datum bych nejraději ze svého života vymazal.“ 

„Ano, byl jsem mezi těmi, kteří podepsali, ačkoli jsem zprvu vůbec netušil, do jaké podivné role mě soudruzi tak rafinovaně obsadili. Dneska se za to stydím,“ uváděl Gott.

Sevře se mi žaludek...

„Sevře se mi žaludek pokaždé, když jen to slovo Anticharta slyším. Jako kdybych já byl jediný signatář toho prokletého lejstra! Jako kdybych já byl jediný řečník na té prokleté schůzi! Dnes je evidentní, že ono prohlášení představující v podstatě kolektivní slib umělců, že budou svou tvorbou sloužit věci socialismu a míru, bylo přinuceno podepsat přes 7 500 tvůrců ze všech oborů, od herců a spisovatelů až po filmaře a architekty,“ citují z jeho knihy na CNN Prima News.

K Provolání se v rámci kampaně proti Chartě 77 připojilo na 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 „obyčejných“ umělců, uvádí ÚSTR.

Kraus: Chtěl každému vyhovět. Po vroubku za emigraci vyhověl i režimu

„On byl tak strašně hodný a slušný a to mělo za následek, že chtěl každému vyhovět. Bohužel vyhověl i tomu režimu, když za ním přišli a řekli: hele, Karle, tady máš ten vroubek s emigrací, tak udělej tohle. Neposlal je do háje, měl to udělat, ale jak bychom se zachovali na jeho místě my, to si netroufnu říct.“

On sám byl časot jako mladý přikovaný u rádia a podle toho, kdo se mu líbil, radil svému otci, koho pozvat na oslavy. „Já jsem mu to navrhoval a on potom jenom zvedl ten telefon, protože většinou někde měl nějakého kamaráda,“ vzpomněl na svou dětskou spolupráci se svým otcem, který se jako jeden z mála znal osobně také například s Albertem Einsteinem.

Šéfka Úřadu vlády v Hráčích: „Budeme propouštět.“ Kolik lidí skončí na dlažbě?

Showbyznys se Krausovi zalíbil natolik, že v něm také nějaký čas pracoval. Získal totiž místo v zahraničním oddělení vydavatelství Supraphon, kde získával pro české zpěváky a zpěvačky autorská práva pro přezpívání zahraničních hitů. 

Jak drahá tahle práva byla? Třeba když pak Karel Gott přezpívával Elvise či The Beatles? „To bylo různé v různých dobách. Těžko říct, ty ceny si člověk nepamatuje. Ale to přezpíváváni bylo součástí tvoření české populární kultury. Pořád si ty věci zpíváme v hospodě nebo u táboráku,“ poznamenává Kraus.

Kraus: Evidence u StB? Podvedli mě!

V médiích v posledních týdnech zaznívá, že Česko je největší evropský spojenec Izraele. Je to pravda?

„Je to pravda.“

Z čeho ten speciální vztah vyplývá?

„To je otázka na několik sociohistorických přednášek. Ale že to tak doopravdy je, tak na to máme statistiky. My víme, jak jsme hlasovali v těchto mezinárodních organizacích, jak česká diplomacie činy podporuje Izrael. Máme tady dlouhodobé vztahy obchodní, politické výměny studentů. Důvody jsou mnohovrstevné.

Už od začátku vzniku Československa tady byla obrovská sympatie vůči Židům a vůči myšlence sionismu (nároku Židů na vlastní stát – pozn. red.), kterou mimochodem propagoval také Tomáš Garrigue Masaryk. Nebýt nacismu, tak by ten vývoj pokračoval určitým směrem.“

Váš táta prý pořádal za totality oslavy židovských svátkům, kam chodili zpívat všichni od Waldemara Matušky po Karla Gotta. Na co tyhle elitní umělce v době, která byla po procesu se Slánským poznamenána i antisemitismem, nalákal?

„Ta totalita není monolit. Padesátá léta, Slánský, to byla katastrofa a tragédie. Šedesátá léta ale byla něco jiného, úplně obráceného. Můj táta znal spoustu lidí ještě z předválečných let, kdy byl opravdu významný novinář.“

Abych odbočila, tak prý i Alberta Einsteina.

„Dokonce za ním jezdil do Berlína. Znali se od doby, kdy Einstein přednášel v Praze. Ale on se potkal i s Franzem Kafkou, měl obrovskou síť kontaktů. A v šedesátých letech to probíhalo tak, že on se radil se mnou. Já jsem tehdy byl přikovaný u rádia.“

A »objednával« si ty umělce?

„Já jsem mu je navrhoval a on pak jen zvedl telefon, protože většinou někde měl nějakého kamaráda. Pamatuju si, jak jsem seděl na klíně Waldovi Matuškovi a ten mi říkal: ty kluku ušatá.

My máme dva svátky, které jsou veselé: chanuku a  purim. A ty se slavily v Meiselově ulici na sídle Židovské obce. V té době si kulturní smetánka dávala za čest, že se tam může objevit, takže tam byl i Karel Gott. Nedávno jsem byl bohužel na pohřbu Yvonne Přenosilové, která toho byla také součástí.“

Vy jste pak pracoval v Supraphonu v zahraničním oddělení. Představuju si to tak, že vám tam volali čeští umělci a chtěli koupit práva na zahraniční hity, které přezpívávali.

„Přesně tak to bylo. Ale nevolali mně, já byl elév, volali mému šéfovi Jiřímu Vinařickému. Pamatuji si přímé přenosy z festivalů, myslím, že ze San Rema, kde byla jako host Helena Vondráčková a ta přímo do televize řekla: pokud mě slyší pan Vinařický, tak já tuhle písničku chci. I tak to někdy fungovalo.“

Jak drahá byla ta práva? Třeba když Karel Gott přezpívával Beatles nebo Elvise.

„To bylo různé v různých dobách. Těžko říct, ty ceny si člověk nepamatuje. Ale to přezpíváváni bylo součástí tvoření české populární kultury. Pořád si ty věci zpíváme v hospodě nebo u táboráku.“

U Karla Gotta se hodně řešila jeho loajalita vůči režimu. Jaké to bylo za zavřenými dveřmi?

„V různých obdobích to bylo různé. Karel byl v 60. letech nadšený obdivovatel Franka Sinatry a jazzu, to se tolik neví. A když jako zarytý »sinatrovec« dostával nabídky z Německa zpívat ty kantilény, nejprve říkal, že to není vůbec jeho šálek čaje, ale víme, jak to dopadlo. Prostě se tím proslavil a zaplaťpánbůh, protože ty písničky jsou krásné a nadčasové.“

A na večírcích Supraphonu se pak přátelili jak prorežimní tak méně loajální umělci?

„Záleží na té době. U Karla Gotta byla šedesátá léta naprosto přelomová. Tím myslím tu jeho krátkou emigraci, z níž se vrátil a po které pak docházelo k určitým bizarním věcem, které mu dodneška jeho blízcí neodpustili, například podpis »anticharty«.

Ale mě to v zásadě u toho Karla nepřekvapovalo, protože on byl tak strašně hodný a slušný a to mělo za následek, že chtěl každému vyhovět. Bohužel vyhověl i tomu režimu, když za ním přišli a řekli: hele, Karle, tady máš ten vroubek s emigrací, tak udělej tohle. Neposlal je do háje, měl to udělat, ale jak bychom se zachovali na jeho místě my, to si netroufnu říct.“

Vy jste si také zadal s StB, kde vás evidovali jako agenta. Tvrdíte, že neoprávněně, že jste nevěděl, že podepisujete vázací akt. Věříte tedy třeba i někomu, jako je Andrej Babiš, když tvrdí, že nespolupracoval s »estébáky« vědomě?

„Mě zkrátka a dobře podvedli. U ostatních nedokážu soudit. Tam je zapotřebí ty samotné lidi konfrontovat s tím, co mají ve spise. Někdy ale ani to nestačí, protože v tom spise jsou naprosté nesmysly. Na nás, kteří jsme tím prošli, to dělalo dojem, že oni museli za každou cenu vykazovat jakousi práci, takže se tam objevují věci, které byly spíše směšné.“

Vy jste se roku 1991 stal tajemníkem Federace židovských obcí a byl na té pozici 30 let, to je strašně dlouhá doba, navíc v produktivním věku. Co vás tam drželo?

„Pořád tam bylo co dělat. Já jsem to původně neměl v plánu a chtěl jsem dělat to, čemu se dnes říká showbyznys. Ale moji kolegové mě přesvědčili, že by bylo fajn tu komunitu znovu začít dávat dohromady. Za úkol jsem si pak dal návrat židovského majetku, který byl vlastně zkonfiskován dvakrát: nejprve nacisty, pak komunisty.“

A toto se ne úplně dokonale podařilo.

„Zčásti u komunálního majetku, tam bohužel ne úplně dobře zaúřadovala privatizace. My jsme ale byli potom součástí vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a přišlo i odškodnění ze strany Německa pro ty, kteří přežili holocaust. Tam si myslím, že se nám to podařilo vrchovatě, protože v 90. letech to nevypadalo nadějně.

Dokonce jsem jednal s kancléřem Kohlem, který řekl: víte, já sice uznávám, že jste velmi trpěli, ale západní Německo se už naplatilo dost. Pak Gerhard Schröder ale slíbil nejen odškodnění pro ty, kteří přežili holocaust, ale i pro ty, kteří byli nuceně nasazeni. My jsme totiž nejednali pouze v zájmu židovských obětí. My jsme vždycky jednali v zájmu všech obětí nacismu, ať to byli Židé, nebo to byli partyzáni, nebo to byli lidé, kteří byli právě na práci odvlečeni do Německa.“

Nový díl Hráčů vychází každé druhé pondělí. Moderátorka Vera Renovica v něm zpovídá vždy exkluzivní hosty, kteří se v médiích tak často neobjevují, ale přitom řídí často naše životy. Celý rozhovor je vždy dostupný na Blesk.cz, v tištěném Blesku a také na podcastových platformách.