Mluvčí záchranářů o střelbě na fakultě: Volání studentů si poneseme do konce života
Den, který změnil Česko. Den, který se bolestně zapsal do našich dějin. Masakr na FF UK v Praze, kde rukou aktivního střelce zemřelo 14 lidí, na místě bylo 25 zraněných, sám útočník spáchal sebevraždu. Jak tento den ovlivnil ty, kteří na místě zasahovali? Jak s ročním odstupem na tragédii vzpomínají? Co je od té doby na pražské záchrance jinak a z čeho se poučili? Nejen na tyto otázky odpovídala v Epicentru Báry Holé mluvčí a vedoucí operátorka Zdravotnické záchranné služby hl.m. Prahy Jana Poštová.
„Já myslím, že nejenom mně, ale všem, nejenom pražským záchranářům, ale úplně všem lidem se tento den nesmazatelně zapsal do paměti, a nejenom do paměti, ale i do našich srdcí. Černým písmem, bohužel,“ vzpomínala Jana Poštová na tragický den na Filozofické fakultě.
Tato událost zaskočila všechny, včetně jí osobně. V Epicentru popsala poslední minuty před střelbou: „Byl to den před Vánoci a já už jsem měla nakročeno domů, protože jsem druhý den měla mít volno. V tu chvíli mi zavolaly kolegyně z operačního střediska, že přišla výzva, že někdo střílí. Úplně jsem tomu nevěřila. Ale hned jsem vyběhla zpět.“
Nepřestávající zvonění telefonů
Situace na dispečinku podle ní odpovídala vážnosti situace. „Když přijdete na dispečink a vidíte, že linky neustále zvoní, všichni jsou ve stoprocentní koncentraci, poznáte, že se děje něco vážného. Ihned jsem si sedla a začala pomáhat,“ řekla.
O detailech hovorů se studenty, kteří volali z fakulty a žádali o pomoc, nechtěla mluvit, ale přiznala, že v ní i jejich spolupracovnících zanechaly hluboké stopy. „Každý z nás, každý jeden calltaker, každý jeden člověk, který na tom operačním středisku seděl, tak věřím, že nikdo z nás ten hovor nezapomene. Asi bych to nechtěla popisovat, protože to jsou věci, které jsou naprosto nepřenositelné, věřím, že pro přímé účastníky velmi bolestivé. Určitě to bude patřit mezi hovory, které si každý jeden z nás ponese do konce života,“ uvedla Poštová.
Třídění pacientů
Zároveň zdůraznila, že prvotní komunikace se zraněnými a svědky je klíčová pro koordinaci záchranných složek.„První výjezdová skupina na místě neléčí, ale zjišťuje situaci. Počet zraněných, příjezdové cesty, hrozící nebezpečí. Tyto informace nám musí co nejrychleji předat, abychom mohli vyslat další posily,“ vysvětlila. V první fázi je také nezbytné provést tzv. třídění pacientů. „Musíme určit, kdo je kriticky zraněný a potřebuje okamžitou pomoc, kdo může částečně posečkat a kdo není akutně ohrožen na životě. Ti poslední, tzv. chodící, jsou označeni zelenou barvou a jejich ošetření může proběhnout později,“ uvedla. Tento systém třídění je podle ní klíčový pro efektivní zvládnutí mimořádných událostí.
Kamarád ne, spíš prašivý zmetek...