18°C
Velice intenzivní minuty na místě zažili zasahující policisté. Jako první na místo dorazili policisté, kteří se účastnili nácviku jen několik stovek metrů od hlavní budovy FFUK. Na místo dorazili v řádu několika minut, tito policisté však byli v civilu. „V tu chvíli nám vystřelil adrenalin, člověk vůbec nepřemýšlel, že na sobě nemá žádnou balistickou ochranu,“ popsal v pořadu reportéři ČT policista Jakub S.
„Polil mě pot, bylo mi strašné vedro. Stalo se to v místnosti, kde bylo nejvíce zraněných a nejvíce usmrcených lidí. Byly tam mobilní telefony, které zvonily,“ řekl v pořadu zasahující policista Jan U. „Ty telefony zvonily, chodily tam SMSky a člověk byť nechtěl, tak viděl, že tam volá táta nebo máma. To bylo hrozně těžké cítít. Až když z nás opadl ten adrenalin, začalo nám to docházet,“ doplnil jej Jakub S.
SMSky od zabarikádovaných studentů
Krušné chvíle si ale prožívali také operátoři tísňových linek: „Ten den si budu pamatovat v hodně černých barvách. Na operačním středisku hasičského sboru sedím 29 let, ale 21. prosinec pro mě byl psychicky nejnáročnější a nejhorší den, který jsem tu zažil,“ popsal v pořadu vedoucí směny operačního střediska pražských hasičů Pavel Boček. Do střediska ale chodily také tísňové SMS zprávy od lidí, kteří se schovávali přímo v budově, a mluvit nahlas v žádném případě nemohli. „V tu chvíli jsme tady všichni úplně strnuli,“ dodává Pavel Boček.
Podobně to ale vypadalo i v operačním středisku záchranné služby: „Když jsem přišla na dispečink a viděla jsem ty spousty linek, které začaly zvonit, odhodila jsem všechny věci a šla jsem zvedat linky. Prvních pár hovorů byly dívky, které byly v té škole a prosily o pomoc,“ popsala reportérům Jana Poštová, která je vedoucí operačního střediska pražské záchranné služby.
„Zvuky těch střelných zbraní jsou nezapomenutelné, i když jsem držitel zbrojního průkazu, tak v takhle ve městě na ulici na to člověk není připraven. To ve mně zanechalo nějaké stopy,“ popsal mrazivé momenty zasahující hasič Jan H. „Ten výstřel ve městě je specifický, vlastně jsem ho nikdy neslyšel. Stále to mám v hlavě. Psychologická pomoc je potřebná i pro mě. Já jsem si doteď říkal, že už jsem zažil skoro všechno, ale nebyla to pravda,“ vysvětlil reportérům Jan H.
Zasahující záchranář Ondřej Š. se reportérům ČT zase svěřil, že se u něj vystřídalo hned několik emocí: „Cítil jsem vztek. Je to zvláštní, ale cítil jsem i radost, ne z toho co se děje, ale z toho, že jsme to zvládli. A nad ránem se dostavil zmar.“ Bezprostředně po útoku na místě obětem i zasahujícím bylo k dispozici 45 psychologů a interventů. V následujícím týdnu jich ale podle Štěpána Vymětala, psychologa odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra, pomáhalo více než 200.
„Je potřeba to ze sebe dostat"
Že taková situace skutečně nebyla lehká ani pro zkušené záchranáře potvrzuje i Jana Poštová: „Každý je tím zasažený. I my jsme brečeli. Kdyby si někdo nevěděl rady, i to je cesta. Emoce chtějí ven, chce to mluvit, ať je to kdokoliv, koho to jakýmkoliv způsobem zasáhlo, je potřeba to ze sebe dostat."
„V tom prvním okamžiku, kdy to na vás všechno dolehne, je potřeba, abychom vás ukotvili v čase a prostoru. Abychom s vámi probrali, co jste viděli, jak to na vás působilo, abychom vám podali tu pomocnou ruku a abychom tam v těch prvních chvílích, byli jen pro vás,“ vysvětlil reportérům krizový intervent pražských hasičů David Vrzal.
Hrdinství evakuovaných studentů
Záchranář Jiří S. se ale svěřil, že mu velkou sílu dodalo hrdinství jedné z dívek, které byla při střelbě evakuována z budovy: „Měli jsme tam slečnu, která měla poranění obou kotníků. Přednost v odsunu dostávali pacienti se závažnějším poraněním, takže tuto slečnu jsme tam měli o chvilku déle. A když se na ní konečně dostala řada, tak ona řekla, ať odvezeme jinou paní, která vypadá, že to potřebuje víc. Pro mě to v tu chvíli bylo takové osobní hrdinství té slečny. Zažila takto strašný zážitek a i tak dala přednost před sebou někomu jinému. Na toto rád vzpomínám. Paradoxně slečna asi pomohla víc mně, než já jí,“ popsal záchranář v pořadu Reportéři ČT.
Prosincová střelba v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v centru Prahy je nejtragičtějším podobným případem v historii Česka. Ozbrojený útočník zastřelil 14 lidí a dalších 25 zranil. Zemřel i pachatel, který spáchal sebevraždu. O několik dní předtím zavraždil v Klánovickém lese také mladého tatínka Martina s jeho dcerkou (†2,5 měs.) v kočárku. Zavraždit ve svém domově v Hostouni měl i svého otce.
Ve sbírkách na pomoc pozůstalým se doposud sešlo kolem 72,5 milionu korun. Pěti miliony do Nadačního fondu Univerzity Karlovy přispěl i pražský magistrát.
