„Měli jsme velmi dobrý vztah. Nejen jako otec a syn, ale bylo to něco většího, hlubšího. Byli jsme si povahově blízcí. Hodně jsme spolu cestovali. V Thajsku, v Belgii, Německu, několikrát jsem za ním byl v Rakousku,“ rozvzpomínal se František Jurák. Právě v Rakousku totiž nadaný mladík studoval.
Tragické náhody
Původem ze Suchdola nad Lužnicí, jenž leží poblíž hranic s Rakouskem, měl Adam blízko z německojazyčné kultuře. Už v rámci středoškolského vzdělání si vybral rakouskou školu, po maturitě šel studovat do Vídně češtinu, jazykovědu a kulturologii. Na Univerzitu Karlovu pak chodil na studijní stáže. Ta poslední se mu bohužel stala osudnou. „Měl tu v Praze dopsat magisterskou práci,“ vysvětluje František.
„Studia v Praze si vůbec neužil,“ popisuje František Jurák. „Ke konci listopadu se podrobil plánované operaci kolene. Lékaři bohužel zanedbali pooperační péči, protože mu nedali léky na ředění krve, a proto dostal hlubokou plicní a cévní embolii. Kvůli tomu si Adam musel prodloužit pobyt v Praze a posunout své studijní povinnosti,“ popisuje Adamova maminka Bohuslava soukolí událostí, jež dospěly k tragédii.
„Z nemocnice byl propuštěný až 19. prosince. Přestože byl oslabený, rozhodl se v onen den jít do školy a vyřídit si několik záležitostí a odevzdat seminární práci. Toto rozhodnutí se mu však stalo osudným,“ uvádí dále. Ještě předtím litoval, že nemůže být ve Vídni, kde by se dle svých slov zúčastnil předvánočních příprav ve vídeňské farnosti.
Pietní místo před budovou FIlozofické fakulty UK pár okamžiků před tím, než dobrovolníci zahájili úklid, 15. 1. 2024. Anastazie Podhůrská
Zezadu do hlavy...
Pomoc druhým prostřednictvím křesťanství mu přimkla k srdci už během středoškolských let. Tehdy pomáhal rakouským farářům, ministroval a nosil kříže při pohřebních obřadech. „Vedl si záznamy a na poslední cestě doprovodil přes pět set lidí,“ oceňuje František. Proto Adama mrzelo, že tak jako každý rok, nemůže být pro své zdravotní potíže ve farnosti nápomocen.
„Tehdy bydlel tady u mě v bytě. Ráno jsme se loučili u těchto dveří a pak už jsem ho viděl až v nemocnici, kde zemřel,“ vrací se ve vzpomínkách k onomu dni František. Trvalo mu prakticky celou noc, než se po střelbě na fakultě dozvěděl, co se stalo s jeho synem. Po střelném zranění byl hospitalizován v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích.
„Primář mi do telefonu říkal, přijeďte, nevypadá to moc dobře. Je to špatné. Osobně nám pak řekl, že není šance na přežití,“ vzpomíná František Jurák a věty, které žádný rodič nechce slyšet. „Byl střelen zezadu do hlavy a kulka mu způsobila nevratné poškození mozku. Ptali se nás, jestli chceme darovat orgány, a my souhlasili. On by to tak chtěl.“ Den nato Adam zemřel.
Zachránil 4 životy
Zpětně se František dozvěděl, komu všemu jeho syn pomohl, byť už nebyl na tomto světě. „Jeho srdce dostal čtyřicetiletý muž, játra nějaký další pán, ledvinu jedna paní a ledvinu se slinivkou druhá paní. Takže vlastně při té své poslední cestě ještě zachránil život čtyřem lidem a díky němu měli krásné Vánoce. Jeho duše je v nebi a jeho tělo je stále tady,“ snaží se najít optimismus. Ten ale hořkne při nadcházejících Vánocích.
Vánoce jsou utrpení
Loni plánoval otec se synem společnou štědrovečerní večeři a půlnoční mši v kostele na Žižkově. Ani na jedno už nedošlo. „Blížící se vánoční svátky jsou pro celou naši rodinu utrpením, které prožíváme. Vzpomínky na společně strávené chvíle s Adamem ožívají a teď si teprve uvědomujeme všechny jeho skutky, které jsme považovali za samozřejmé,“ promluvila Adamova maminka Bohuslava. „Tato zbytečná smrt vnesla do našich srdcí neskutečnou bolest, z níž není úniku, a život už nikdy nebude jako dřív,“ popisuje Bohuslava Juráková.
„Nejhorší je to při vzpomínkách na společné chvíle: při lyžování, šnorchlování, společných procházkách, ale i sledování jeho oblíbených filmů jako třeba Obušku, z pytle ven! nebo Dobrý voják Švejk, bez nichž by nebyly Vánoce. To vše nám vnáší slzy do očí,“ zmiňuje. Podle ní se tragické události dalo zabránit. V minulosti dokonce konfrontovala ministra vnitra Víta Rakušana (STAN) s otázkami ohledně možného pochybení zasahujících policistů.
„Bolest v našich srdcích je nepředstavitelná a nikdy neskončí. Neustále se ptám ‚Proč na našeho Adama, který tolik pracoval pro Boha, nezbylo na zemi místo?“ snaží se i rok po tragédie Bohuslava pochopit nepochopitelné. „Říká se, že čas rány zhojí. Mé rány žádný čas nezhojí. Moje dítě mi žádný čas nevrátí,“ uzavírá.
