Tim Simenon vyměnil před několika lety nablýskaný londýnský „nonstop“ život, jak sám říká, za pražský klid. Hlavní město Česka mu učarovalo v roce 1998, když ho poprvé navštívil v rámci turné s legendární kapelou Depeche Mode. Tim se po letech do Prahy vrátil a postupně si tu otevřel několik restaurací. Blesk se slavným Britem hovořil v pražském klubu Futurum na křtu knihy Depeche Mode Live, kterou v uplynulých dnech v češtině vydalo nakladatelství Slovart a jež mj. prostřednictvím fotografií a rozhovorů mapuje cestu kapely od prvních koncertů v malých hospodách až po světová turné pro miliony fanoušků.
Pojďme to vzít od začátku. Jak jste se dostal ke spolupráci s Depeche Mode?
Myslím, že ta cesta začala ve chvíli, kdy jsem začal kapelu poslouchat. Byl jsem jejím fanouškem už od útlého věku, asi od 13 let, kdy jsem poprvé slyšel píseň Photographic na Some Bizzare albu. Od té doby jsem kapelu sledoval.
Po škole jsem pak začal sám produkovat elektronickou hudbu jakožto Bomb the Bass. Uzavřeli jsme smlouvu s nahrávací společností Rhythm King, která v Londýně na Harrow Road 429 sdílela kancelář s Mute Records (hudební vydavatelství založené producentem Danielem Millerem, které se proslavilo právě dlouholetou spoluprací s Depeche Mode, s Erasure, spolupracuje ale i s Mobym či Nickem Cavem, pozn. red.). Byl jsem obrovským fanouškem Daniela Millera a kapelu jsem často vídal chodit do jeho vydavatelství na schůzky a tak podobně. Myslím, že ten úplně první kontakt byl, když za mnou Daniel v roce 1988 přišel a projevil zájem o to, abych zremixoval skladbu Strangelove.
To bylo moje první hudební spojení s Depeche Mode. Líbilo se jim to, a tak jsem potom udělal ještě další dva remixy. Když pak Alan (Alan Wilder, který byl členem kapely do roku 1995, pozn. red.) odešel a hledali producenta, moje jméno se ocitlo na seznamu mezi několika dalšími lidmi. Zkusili to se mnou – a tak se zrodila naše spolupráce na albu Ultra.
Co podle vás rozhodlo o tom, že si nakonec vybrali právě vás?
Předpokládám, že to bylo proto, že mezi námi byla určitá kompatibilita. Byl jsem jim sympatický, co se hudební stránky týče, a já i kapela jsme měli nastavený stejný směr.
Na albu jste pracovali víc než rok. Stali se z vás za tu dobu přátelé?
Ano. Řekl bych, že s Martinem (Martin Gore, který je členem kapely od založení až doposud, pozn. red.) jsme si byli během nahrávání hodně blízcí. Strávili jsme spolu ve studiu opravdu hodně času hledáním té správné cesty a prací na písních, bylo to celkem 14 nebo 15 měsíců. I teď si občas vybavím nějaké vzpomínky, třeba jak Dave (David Gahan, zpěvák a zakládající člen kapely, pozn. red.) zpívá a Martin do toho mluví o kytarovém partu. Jsou to takové flashbacky.
V roce 1998 jsem pak s Depeche Mode jel i jako dýdžej na Singles Tour. Přátelství potřebuje čas, aby se mohlo vyvíjet, a já myslím, že Martina můžu nazývat svým přítelem. V kontaktu jsme dosud.
V rámci evropské části zmíněného turné Singles jste vůbec poprvé navštívil Prahu, kde teď žijete. Byla to láska na první pohled?
Pro mě to byly památné chvíle. Vím, že jsme hráli ve velké sportovní hale a pak tu zůstávali ještě dvě nebo tři noci. Byl tu s námi i Daniel Miller, který měl Prahu moc rád. Procházeli jsme se po Karlově mostě a bylo to... no, zkrátka jsem si z těch sedmi týdnů dobře zapamatoval právě těchhle pár dní. O několik let později jsem se do Prahy vrátil a zamiloval se do ní, líbil se mi ten klid, a nakonec jsem se sem přestěhoval.
V Praze jste si nejprve otevřel bistro s masovými koulemi, nyní na náměstí Míru a na náměstí Jiřího z Poděbrad provozujete dvě restaurace Hoxton Burgers a nedávno jste přidal i třetí podnik s názvem Megablast. Co vás dovedlo k rozhodnutí pověsit hudební kariéru na hřebík a začít podnikat v gastronomii?
Myslím, že to bylo asi před deseti lety, to rozhodnutí ale nepřišlo přes noc, byl to pozvolný proces. Připadalo mi, že už jsem v životě pracoval se všemi lidmi, se kterými jsem chtěl. Nová hudba, která se ke mně tehdy dostávala, byla dobrá, ale necítil jsem takové to propojení na osobní úrovni.
Vždycky jsem zastával názor, že pokud z něčeho nejsem opravdu nadšený, neměl bych to dělat. A myslím, že jsem se prostě dostal do bodu, kdy mě tvoření hudby přestalo bavit. Pořád rád hudbu poslouchám jako fanoušek, to se nezměnilo, ale ten proces, kdy sedím u počítače a něco vytvářím... to už mám za sebou. Vždycky jsem měl dvě vášně, kterým jsem se chtěl věnovat – kromě hudby ještě vaření. A už byl čas na změnu.
Vaření vás taky bavilo odmala?
Asi před 15 lety jsem se do toho víc ponořil. Vařil jsem víc a víc a říkal si, že je to vážně zábava. Roli taky hrálo to, že hudba se čím dál víc digitalizovala, člověk u toho pořád koukal na obrazovku, a já jsem chtěl dělat něco hmatatelného, něco, u čeho můžu tvořit rukama. Bylo to zkrátka dobré a pro mě to byl velmi příjemný únik od všeho ostatního.
Nakonec jsem se spolu s Luďkem Netušilem rozhodl otevřít bistro Brixton Balls s masovými koulemi – chtěli jsme něco, co je v Praze unikátní. Byl to malinký prostor a myslím, že to pro mě byla dobrá zatěžkávací zkouška, byla to náročná práce a správný odrazový můstek. To jsme provozovali asi dva a půl roku. Naše cesty se pak rozdělily, on se oženil, já jsem začal cestovat, a pak přišel covid.
Když jsem se vrátil do Prahy, poznal jsem svého nového parťáka Nikitu Sidorova, který provozoval burgrárnu na náměstí Míru. Byznys mu docela šlapal, ale měl pocit, že by to chtělo nějakou změnu, a protože dřív chodil do mé restaurace a líbilo se mu, jak jsme to dělali, dohodli jsme se na spolupráci a zrodil se Hoxton.
Mimochodem, proč se vaše restaurace jmenují právě Hoxton Burgers?
Hoxton je čtvrť v Londýně, kam jsem chodíval, když jsem tam žil. Trávil jsem tam víkendy, jsou tam dobré restaurace, bary i kluby, mám na to místo krásné vzpomínky.
Vracíte se taky ještě někdy přímo „na plac“, do kuchyně?
Ve svých restauracích bývám vlastně docela často. Všechna menu sám sestavuju, dávám dohromady veškerá jídla a vymýšlím recepty i pracovní procesy, podle nichž pak naši šéfkuchaři fungují. Vše je konzistentní – chceme, aby si u nás hosté pochutnali na skvělém burgeru, a když se k nám o pár týdnů později vrátí, aby měli tentýž zážitek. A záleží mi taky na tom, aby všichni lidé, se kterými pracuju, byli lidé, se kterými chci pracovat.
Poznávají vás někdy hosté vašich restaurací jakožto slavného producenta?
Někdy ano. Ale tady jsem prostě chlápek, co je spolumajitelem restaurace. Ano, mám takovou minulost, jakou mám, a je to skvělé, ale nechci, aby moje identita byla definovaná jen tím, co jsem dokázal v minulosti. Vždycky jsem rád dělal nové věci a ta hudební část je jen jedna část mého života. Nedefinuje mě a podle mě by ani neměla.
Co mají podle vás vaření a tvoření hudby společného?
Ingredience. Myslím, že při budování dobré skladby potřebujete dobré ingredience – to může být dobrý baskytarista, dobrý bubeník a další věci, které vytvoří ten správný základ. A stejně tak kořeníte jídlo. Přidáte příliš soli, moc pepře a zkazíte to. V hudbě i ve vaření je důležitá rovnováha.
Z vnějšího hlediska by se mohlo zdát, že spolupráce s Depeche Mode a dalšími hvězdami je vaším největším úspěchem. Jak to ale vnímáte vy?
Úspěch se dá měřit různými způsoby. Prodej nahrávek je určitě jeden z nich. Ale jde i o ten osobní úspěch, ne? Já jsem prorazil se svým prvním singlem, díky němuž jsem se mohl stát hudebním producentem, a byla to parádní jízda. To bylo ještě před Depeche Mode. Spolupráce s nimi je ale určitě vrchol, to nelze popřít, byl jsem jejich obrovský fanoušek a pracovat s kapelou, na které jsem vyrůstal, byl pro mě splněný sen.
Jste v Praze, v této fázi svého života, šťastný?
Dělám věci, které chci, a to tvoří část mého štěstí. Takže v tomhle slova smyslu ano, protože si opravdu plním své sny.
