Proč existují hospice?
Hospicové hnutí má svoji historii, jenže v Česku jsme měli kvůli předlistopadovému politickému uspořádání zpoždění. Není to povinné, aby existoval, ale je třeba se postarat o lidi, jejichž život je u konce.
Jak se hospic o lidi stará?
Praktikuje se zde paliativní medicína, což je lékařský proaktivní obor. Jeho cílem není zvládnout nezvládnutelné, ale jde o to, zajistit lidem co nejvyšší kvalitu života v jejich posledních dnech.
Jaké vztahy má personál s pacienty?
My tu s nimi normálně žijeme. Celý tým. Samozřejmě se to z psychologického hlediska nedoporučuje, ale když tu lidé nějakou dobu jsou, vždy se nějaká vazba vytvoří. Někdy tu zažijeme dost legrace. Není to tu smutné místo, jak si lidé myslí.
Co s nimi řešíte kromě klasického ošetřování?
Neprobíráme s nimi, jak jim třeba roste nádor. Spíše se ptáme, co ho právě teď tíží nebo co by chtěl ještě vyřešit. Třeba tu zprostředkováváme vztahy. Někdy hledáme i příbuzné, které odcházející člověk dlouho neviděl.
Mohou se na vás obrátit se svými problémy i příbuzní nemocných?
Ano. Naše péče neznamená, že se staráme jen o toho nemocného člověka, který nás někdy nemusí ani vnímat. Společně s ním stoná celá rodina. Proto se zaměřujeme i na pomoc nejbližším, kteří o nemocného pečují.
Jaký je rozdíl mezi nemocnicí a hospicem?
U nás se snažíme, aby to jako v nemocnici nevypadalo. Jsou zde hotelově vybavené pokoje. V pokojích jsou skříně, televize a člověk tam má i přistýlku, pro někoho, kdo ho chce doprovázet.
Navíc hospic sv. Štěpána se věnuje i domácí hospicové péči. Jak to funguje?
Víme o tom, že 80 procent lidí si přeje umřít doma. Ne vždy to jde, ale často jsou podmínky ošetřování možné i v domácím prostředí. Klíčové je to, pokud se může o nemocného někdo z blízkých nonstop starat. K tomu jsme pak my, kteří umíme pomoci radou, ale i fyzickou pomocí.
Jak konkrétně?
Jsme stále na příjmu. Lidé vědí, že se mají na koho obrátit. Když jim třeba blízký odejde, tak nám zavolají, sestřička bez jakéhokoliv dohadování přijede a je s nimi v té obtížné situaci. Například zavolá koronera, pomůže zemřelého umýt a obléknout, popovídá si s pozůstalými... Stará se o ně celou tu dobu, než přijede pohřební služba, a pomáhá vyřizovat všechny potřebné věci. Pro lidi je důležitá naše přítomnost, aby v tu chvíli nebyli sami. Naše existence má smysl.
Paliativní léčba neléčí. Co je smyslem?
Aby lidé nebyli někde odhození. Existují sice léčebny dlouhodobě nemocných a mnoho lidí to tam tak vnímá. My pacienty vyléčit nemůžeme, ale nabízíme jim mnoho dalšího. Zajímáme se o to, jak se cítí, jak se jim spí, jestli jim chutná jíst. Pomáháme, aby v posledních chvílích života netrpěli.
Proč je málo hospiců?
Je to otázka peněz, ale i toho, kdo to může dělat. Založit hospic není jednoduché. Většinou je zakladatelem obecně prospěšná společnost. Ale musí získat podporu.
Podle statistik lidé v hospicu pobývají průměrně 22 dní. Co vám říkají v prvních dnech?
Vždy je potřeba odhadnout, jestli mají úzkosti či strach. Každý to nemá napsané na čele. Ne každý člověk věří, že je něco dalšího po smrti. Často se bojí toho okamžiku, jak se to stane. Každý si přeje usnout a už se neprobudit.
Na smrt musí myslet neustále...
Záleží na tom, jak si to kdo připouští. Někteří si z toho dělají i legraci a žertují tu s námi. Jedna paní mi vždy ráno říkala: Tak jsem ještě tady a živá. Jiná se mnou zase žertovala, ať se přimluvím u svatého Petra, aby si ji vzal, že nemůže vstát z postele.
Co umírající nejčastěji řeší?
Mnoho lidí si říká, že prožili krásný život a dosáhli všeho. Ale těžko se jim svět opouští, když tu mají rodinu. Vždy záleží na tom, jestli ten člověk má takzvaně hotovo. Jiná je situace u mladších lidí. Nedávno jsem byl u smrti dvaačtyřicetiletého muže, který hotovo neměl. Třeba chtěl vidět syna se školní taškou. Umřel v kruhu rodiny, ale nebylo to jednoduché. Když rodina ztrácí tátu nebo mámu, nejde o přirozené usychání jako třeba u babičky nebo dědečka. Myslíte si, že má na tyhle lidi obvoďák či jiný lékař čas?
Pravděpodobně ho mít ne bude...
Určitě nemá, protože pacientů má na starost mnohem víc. Od toho, abychom jim pomohli, jsme tu my.
Léčí i úsměv a správná komunikace
Hospicový doktor Karel Dlask upozorňuje, že ve zdravotnictví je velmi důležitá komunikace. „Tři čtvrtě stížností na lékaře a další zdravotníky by nevzniklo, kdyby lidé uměli komunikovat. Stížnosti většinou nejsou na odbornost, ale na komunikaci,“ říká lékař, který kvůli tomu absolvoval speciální kurz.
„Přinesl jsem si z něj hodně zajímavých poznatků, které používám,“ říká. Třeba i při sdělení nepříjemné zprávy. „Často to jde udělat jednoduše. Ale je potřeba, aby na to lékař měl čas a lidé věděli a cítili, že v ten moment neexistuje nic jiného než jejich problém,“ říká Dlask.
Pomoci můžete i vy
Aby mohli lidé od Svatého Štěpána pomoci klientům důstojně prožít poslední dny života, potřebují na provoz celé organizace téměř 46 milionů ročně. Kromě plateb od pojišťoven a peněz z různých dotačních titulů je třeba spoléhat i na dárce. I vy můžete pomoci! Stačí jakýkoliv příspěvek poslat na sbírkový účet 00532525/0300 Další možnosti darování najdete na webových stránkách www.hospiclitomerice.cz
Kontakt
Hospic sv. Štěpána, z. s.
Adresa: Rybářské nám. 662/4, Litoměřice 412 01
IČ: 65081374
Telefon: +420 416 733 185-7
E-mail: info@hospiclitomerice.cz
O čem se mlčí: Jak poznat zda potřebuji psychologa či terapeuta? Videohub
