Kupříkladu až patnáct lidí ročně umírá při sportu s názvem BASE jumping, ve kterém jde o to vylézt na co nejvyšší překážku a z ní skočit s padákem dolů.
BASE jumping:
Každý rok se někdo zabije
Padákem nemusíte skákat jen z paluby letadla. V posledních desetiletích se objevila celá řada »šílenců«, kteří se s padákem nebojí skočit ani z vysokých staveb, skal a útesů. Bláznivá adrenalinová zábava nese název BASE jumping.
BASE je jako sex
Pod zkratkou BASE se skrývají slovíčka označující místa, odkud se nejčastěji skáče: Building (budova), Antenna (vysílač), Span (mostní oblouk) a Earth (země). BASE jumping zažívá v současné době boom i u nás. Nové zájemce o nebezpečné skoky neodrazuje ani fakt, že se při nich ročně zabije až patnáct lidí.
„Každý má své důvody, proč se tomuto sportu chce věnovat. Pro mne je nejdůležitější svoboda, kterou nabízí. Svoboda výběru exitu (místa odskoku), svoboda rozhodnutí, zda skočíte, nebo ne a půjdete zase po svých dolů a svoboda výběru »parťáků«, na které se můžete spolehnout, kterým věříte a se kterými je vám dobře,“ říká nejlepší český BASE jumper Martin Trdla.
Pokud by se někdo chtěl naučit pravidla tohoto sportu, nedá mu to moc práce. Žádná totiž neexistují. „Pravidla si stanoví každý skokan sám. Jak říká jeden můj kamarád z USA: BASE je jako sex. Záleží na tom, jak ho pojmete. Můžete mít velice nebezpečný sex nebo sex, který vás uspokojí. Hlavním předpokladem je, že víte, co chcete. Chcete dělat kousky, nad kterými tuhne krev v žilách. A můžete je dělat,“ dodává Trdla.
Ultimátní zápasy
Nakládačka za málo peněz
Ultimátní zápasy se odehrávají v ringu nebo kovové kleci a mají opravdu málo pravidel. Většinou mají borci v ringu zakázáno pouze kousat, prsty dloubat do očí, udeřit dlaní na ušní bubínky, hákovat prsty pusu, nos a trhat uši soupeře. Zakázané jsou ještě údery hlavou, bojuje se pouze rukama a nohama.
Bojovníci mají přitom na rukou malé rukavice. Ty však neslouží ani tak k utlumení ran zasazených soupeři, jako spíše k tomu, aby si rváči nezranili vlastní ruku. V některých turnajích jsou ultimátní zápasníci pro jistotu bez rukavic.
Jak se vůbec dá v tomto brutálním sportu vyhrát? Způsobů je hned několik. Buď »odrovnáte« soupeře knockoutem, soupeř se vzdá, soupeřův trenér hodí do ringu ručník, lékař po vážnějším zranění soupeře ukončí zápas, nebo ho ukončí rozhodčí.
Podívaná pro silný žaludek
Zápasy jsou k vidění na kabelových sportovních kanálech nebo na internetu.
Slabší nátury by se jim ale měly spíše vyhnout - některé knockouty jsou totiž opravdu brutální. A to tak, že dokonce ani nejlepší český boxer Lukáš Konečný by do ultimátního zápasu nikdy nenastoupil. „Občas se na ultimátní zápasy kouknu, ale podle mě už je tohle příliš drsný. Osobně bych do toho nešel, protože to je příliš rizika za velmi málo peněz. Minimálně u nás je za to málo peněz. Samozřejmě v USA už jsou velký zápasy, dobře placený, ale asi pořád hůře než boxerský, kde je riziko zranění mnohem menší,“ tvrdí Konečný.
Freediving (volné potápění)(potápění)
Selhat může i profesionál
Potápění na jediný nádech bez přístrojů neboli freediving má řadu soutěžních kategorií. V těch nejnebezpečnějších jde o život. Potápěči se v nich totiž předhánějí, kdo na jediné nadechnutí doplave hlouběji.
1. V první disciplíně zvané konstantní váha se závodníci spoléhají pouze na vlastní síly a ploutve. Ničím jiným si při ponoru nesmí pomáhat. Rekord drží Rakušan Herbert Nitsch, který se na jeden nádech dostal 112 metrů hluboko.
2. Druhou disciplínou je Free Imersion, ve kterém potápěči nesmí mít ploutve a ručkují do hloubky po zakotveném laně. Rekord 108 metrů drží Novozélanďan William Trubridge.
3. Třetí disciplína se nazývá »variabilní váha«. Při ní se potápěč sveze do co největší hloubky pomocí závaží. Nahoru už se ale musí dopravit sám pomocí ploutví nebo ručkování. Rekord 140 metrů patří Venezuelanovi Carlosu Costovi, který vydržel do hloubky 140 metrů.
4. Nejnebezpečnější disciplína se jmenuje »No Limit«. Zde je možné k sestupu i výstupu použít libovolnou pomůcku. Většinou se k sestupu používá závaží a k výstupu tažný balon. Rekordmanem je opět Herbert Nitsch, který se dostal 214 metrů hluboko.
Rekord zlomil i Čech
I Češi mají ve freedivingu svého profesionálního zástupce. Je jím Martin Štěpánek, který v minulosti vytvořil světový rekord v disciplíně Free Imersion. Nedávno byl ale překonán.
Volné potápění vyžaduje opravdu tvrdý trénink. Pokud potápěč nemá dokonale natrénováno, může v extrémní hloubce jednoduše ztratit vědomí a zemřít. Občas ale smrt dostihne i zkušené potápěče. Příkladem může být zkušený freediver Loic Leferme, který se loni utopil při tréninku. Bylo mu pouhých šestatřicet let.
Býčí rodeo
Býk chybu neodpouští
Závody v býčím rodeu vznikly v USA v 19. století. Tenkrát to ale bylo víceméně pro zábavu. Dnes už se tím dají vydělat slušné peníze. Existuje totiž celá řada profesionálních organizací, které se pořádáním rodea zabývají.
Pravidlo osmi vteřin
Pravidla tohoto sportu jsou opět jednoduchá: Stačí vlézt na rozzuřeného, skoro tunu vážícího býka a vydržet na něm nejméně osm vteřin. Jezdec se přitom smí držet pouze jednou rukou. Na konci jízdy ohodnotí porotci jezdce body od nuly do padesáti a býka také od nuly do padesáti (záleží na jeho hmotnosti, věku, pohyblivosti). Body se sečtou a celá jízda je ohodnocena od nuly do sta, kdy stovka je nejlepší. Profesionální jezdci na býku většinou získávají s přehledem 75 a více bodů.
Jezdí i teenageři
V USA je tento zvláštní druh sportu dost oblíbený a mnohdy s ním začínají i chlapci na začátku puberty. A to i přesto, že je rodeo velmi nebezpečné. Zranění mají většinou trvalé následky. Nejčastěji se stává, že na jezdce po pádu tunový býk šlápne a v lepším případě mu rozdrtí končetiny, nebo se jezdec při příliš divokém rodeu srazí s hlavou býka. Netřeba zmiňovat, která hlava je tvrdší. Zatímco býci po srážce nemají na hlavě ani škrábnutí, jezdci končí často s mnohačetnými zlomeninami obličeje, nadosmrti znetvořenou tváří a poškozeným mozkem.
Extrémní závody
Týdny bojů o holý život
Každý rok se organizuje spousta extrémních závodů, například Železný muž, ale jen jeden je opravdu životu nebezpečný. Jmenuje se Iditarod Trail a odehrává se v drsných podmínkách aljašské mrazivé přírody. Účastník tohoto závodu musí po svých, na běžkách nebo na kole překonat cestu dlouhou 1800 kilometrů. Málokdo se dostane až do konce.
Jedním ze šťastlivců, kterým se podařilo Aljašku pokořit a závod vyhrát, je český cyklista Jan Kopka. Extrémní sportovec však přiznává, že se během tří týdnů závodění bál nejhoršího.
Strachu se nezbavíte
"Toho podvědomého strachu o život se na trase nikdy nezbavíte, i když je to zrovna v tu chvíli v pohodě,“ říká. „Během vteřiny se totiž může vše změnit a z relativní pohody nastane boj o život. Pokud vás například přepadne sněžná bouře, zmizí cesta během chvilky a viditelnost bývá nulová. To je průšvih. Hrozí, že se tam odtud už nedostanete, pokud rychle nenajdete nějaký úkryt."
Nejhorší je mráz
Kromě silného větru a sněhových bouří můžou závodníky na Aljašce překvapit i velmi nízké teploty. "Týden jsem tam zažil teploty kolem minus čtyřiceti stupňů Celsia. To už bývá problém i bivakovat, ráno se už totiž nemusíte vzbudit. Přesto to musíte udělat a riskovat,“ líčí Kopka. „Hodně lidí se v těchto mrazech propadlo do řeky nebo potoka. Stalo se to i mně. V tu chvíli máte jen pár vteřin na to se rozhodnout, co udělat, a pár minut na realizaci, jinak umrznete."
I přes nebezpečné nástrahy, které má Aljaška na závodníky připravené, by se tam Jan Kopka chtěl vrátit. „Není to ani tak závod, co mě táhne zpět. Spíš ta čistá příroda s civilizací v nedohlednu a stejně tak čistí lidé vychovaní právě přírodou a jejími spravedlivými zákony,“ vysvětluje cyklista.
