22°C
Svým způsobem se dá říci, že se Jindřich Kolben narodil 30. října 1926 v Praze se zlatou lžičkou u úst. Žádnou výhru to ale v jeho životě neznamenalo. Rodinný původ jej pronásledoval v mládí i později v dospělosti.
Z nábřeží na Vinohrady
Dědečkem Jindřicha byl Emil Kolben, známý vizionář a průmyslník, který stál u zrodu koncernu Českomoravská-Kolben-Daněk, zrovna tak jako u vzniku fabriky Prakab, kde se vyráběly a dodnes vyrábí kabely. Za první republiky šlo o průmyslové impérium světového významu.
Jeho otcem pak byl Hanuš Kolben (†48), který zastupoval firmu Prakab a později si založil vlastní výrobu baterií pod značkou Kolba. Příliš se mu v ní ale nedařilo. „Nedbal varování, které dědečkovi poslal už v roce 1919 Tomáš Alva Edison,“ líčí Jindřich Kolben v knize Příběh rodiny Kolbenů: Historie ČKD, pod níž jsou podepsáni on, Jan Havelka, Václav Daněk a Vladimír Žák.
Jak známo, Emil Kolben prožil úspěšnou kariéru vynálezce a průmyslníka – setkal se jak s Thomasem Alva Edisonem, taktéž i s Nikolou Teslou. S oběma pak po celý život udržoval přátelské styky. „V Praze bydlela naše rodina zpočátku na Smíchově a později na Masarykově nábřeží v bytě s grandiózním výhledem na Pražský hrad,“ pokračuje Jindřich Kolben. Začátkem války se přestěhovali na Vinohrady do malebné tzv. Červené vily, jíž si nechal v Hradešínské tehdy už světově proslulý Emil Kolben vybudovat.
Otec a dědeček
„My chlapci jsme tím byli nadšeni, neboť se rozšířily naše pracovní a životní možnosti. Byla tam zahrada, garáže pro dva vozy značka Praga-Golden a Praga-Lady, které vyžadovaly časté mytí, a při tom jsem rád pomáhal,“ vyznal se Kolben. Zdánlivá to byla idyla jen na oko.
Nebyly to jen příjemné důvody, které Kolbenovi přivlekly do Vinohrad. Jednak zmiňme okupaci Čech a Moravy nacisty, dále pak úmrtí celoživotní lásky Emila Kolbena Malvíny (†76). Do třetice pak židovský původ rodiny Kolbenovy, jenž byl Němcům ječným zrnem na obou očích.
Předčasně skončené dětství
6. června 1943 si pro Emila Kolbena, jeho syna i vnuka Jindřicha, přišli gestapáci do vinohradské vily. Z Prahy byli vlakem deportování do Terezína. Ten se bohužel stal poslední zastávkou na cestě životem Emila Kolbena. „3. 7. 1943 jsem byl po práci vyzván, abych se na něho přišel podívat do tzv. Podmokelských kasáren. Tam již ležel mrtev na železné vojenské posteli.“ Zmožený, nemocný a utrápený vizionář se dožil 80 let.
Pro krev jeho krve se osud měl naplnit také brzy, jak nacisté plánovali. „Můj otec a já, jsme byli dne 15. 12. 1943 zařazeni k transportu do Osvětimi,“ vylíčil Jindřich Kolben. Vyhlazovací tábor v Polsku měl jediné určení – smrt. Což dokládají i Kolbenovy vzpomínky na to, jak v táboře žil. Dřevěná podlouhlá stavení, která byla původně stájemi, byla proděravěla. Zvláště v zimě, kdy se teploty ocitaly pod minusovými stupni Celsia, to pro vězně bylo často nesnesitelné.
„Mne jako nejmladšího umístili na okrajové místo u stěny, kde byla veliká škvíra mezi podélným nosníkem a střechou. Často se stávalo, že jsem se ráno probudil se závějí sněhu na zádech, a někdy se na mně vydováděl ohavný, ledový vichr,“ vzpomíná s tím, že vězni tehdy neměli ani přikrývky. „Leželi jsme oblečení. Průměrný počet mrtvých v zimě byl asi 50 za 24 hodin.“ Jedním z těch, kteří tuto bestiální statistiku nacistů rozšířili, byl i otec Jindřicha Kolbena. „Stal se obětí nacistických vrahů v plynové komoře.“
Příšerné životní podmínky v ghettu v Terezíně. Hlad, nedostatek léků, šikana Videohub
Totalita: Z jedné do druhé
Mladičkého Jindřicha Kolbena uchránila od podobného osudu náhoda. Jako jeden z mladíků byl uznán schopným práce, takže namísto smrti v plynové komoře ho nacisté v rámci totální války nasadili na nucené práce do továrny. Z ní se mu zkraje roku 1945 podařilo utéct, nechal se naverbovat do armády, aby mohl Němcům oplatit, čím se dopustili na jeho rodné vlasti a rodině. Do bojů už ale nakonec nezasáhl.
Po válce si mohl Kolben jednak dokončit maturitu, dále se pak zapsal na studia ČVUT. „Vzkříšení“ normálního života však neprobíhalo lehce. „V únoru 1948 jsem složil první státnici a ihned poté jsem se zařadil do protestního průvodu studentů k hradu. Velká většina z nás si nepřála vládu Klementa Gottwalda,“ píše Jindřich Kolben. Gottwald se ale premiérem v důsledku únorového převratu skutečně stal a v zemi vypukl tzv. rudý teror, jehož prsty, stejně jako ty nacistické, nadále ovlivňovaly i osudy Kolbenů.
ČKD bylo po válce znárodněno, a mladý Jindřich Kolben v jádru dědova průmyslového impéria směl nastoupit pouze jako montážník lokomotiv. „Přestože jsem měl předepsaný počet zkoušek, byl jsem vyhozen,“ poznamenává pak k vysokoškolským studiím. Vyhazov přičítal tomu, že se nikdy netajil antipatiemi k komunismu. Nakonec však po odvolání na škole setrval a v roce 1950 se stal inženýrem, aby mohl navázat na rodinnou tradici.
Všude svoboda, jen ne doma...
Specializovat se Jindřich Kolben začal v leteckém inženýrství. Ve firmě Motorlet vyvíjel a vyráběl letecké motory, totéž posléze v Avii, nakonec i ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu v Letňanech. Mezi jedny z úspěchů Jindřicha Kolbena spadá vývoj víceúčelového letounu Iljušin Il-14, který, ač sovětský, se vyráběl v Československu. Ač se ale Kolben snažil jakkoliv, seznával, že poměry v zemi, nejsou takové, jaké by si přál.
Pražské jaro pro něj představovalo obrodu svobody, kterou však udusaly boty příslušníků armád Varšavské smlouvy. „Skončilo období opravdové úlevy a zlepšení lidských vztahů,“ komentuje srpen 1968. „Po návratu prezidenta Svobody a čs. delegace z Moskvy bylo jasné, že se všechno zase zhorší, že je konec všem nadějím. Po zkušenostech s nacistickou diktaturou a po dvaceti letech komunismu jsem zvolil odchod z vlasti.“ Jako mnohý z těch, kteří ztratili víru a naději ve svobodu v vlastní zemi, Jindřich Kolben po nové „okupaci“ emigroval.
Zaslíbené Německo
Dlouhá léta prožil Jindřich Kolben v západním Německu, kam se mu s rodinou podařilo utéct. „Moje choť pracovala u německého Červeného kříže, mně se podařilo získat analogickou práci ve firmě MAN-Turbo,“ popisuje Kolben. „V 65ti letech jsem odešel do penze, což ale neznamenalo, že jsem svou práci ukončil,“ pokračuje s tím, že i v penzi spolupracoval s Rolls Roycem na vývoji motorů.
Po roce 1989 opět navázal styky s rodnou Prahou, s vlastní domovinou. Obrody ČKD ve slávě, jakou si pamatoval, se nedočkal. Místo toho se ale po zásluze dočkal poct, které nejen jeho dědečkovi, ale i jemu náležely. V roce 2006 udělila Praha 9 Jindřichu Kolbenovi čestné občanství. A i přestože zemřel 21. července 2013, Praha jeho odkaz ponese i v budoucnosti.
Věčná Praha
Ve Vysočanech totiž developer Skanska staví rezidenční Čtvrť Emila Kolbena v místech, kde kdysi stály výrobní haly proslulé ČKD. „Jednotlivé bytové domy jsou pojmenovány po členech rodiny Emila Kolbena,“ sdělil Blesku Martin Horálek, senior projektový manažer Skanska Residential. Mezi moderními stavbami, které budou nově využívat, bude mimo jiné i dům pojmenovaný jménem Jindřicha Kolbena.
„V páté etapě pak plánujeme využít i jména významných spolupracovníků Emila Kolbena. Jeho životní vášeň, obor elektrotechniky, dále propisujeme do venkovních a vnitřních prostor prostřednictvím designových prvků jako je například grafické značení vnitřních garážových stání, naučné stezky anebo umělecky ztvárněné Sloupy Emila Kolbena,“ dodal Horálek s tím, že stezka bude odkazovat právě na industriální minulost lokality. Lokality, v níž Jindřich Kolben vyrůstal, než jeho dětství přervali nacisté.
