Českým Nikolou Teslou nebývá Emil Kolben přezdíván náhodou. Společně s Františkem Křižíkem (†93) mu vděčíme třeba i jen za to, že si můžeme po večerech rozsvítit v bytě, že se můžeme svézt tramvají či vlakem, nebo že si vůbec můžeme číst tyto řádky. Jejich zásluhy na rozvoji elektřiny a jejího využití v českých zemích jsou nezpochybnitelné. O to víc zaráží, z jakých poměrů Kolben vzešel, čeho za života dosáhl, a jak chmurně skončil.

Ze Strančic do světa

Emil Kolben se narodil 1. listopadu 1862 ve Strančicích u Velkých Popovic, nedaleko Prahy. A zrovna metropole jej zlákala ke studiím „na malostranské reálce a pak na německé C. K. Technické vysoké škole v Praze. Studia dokončil s vyznamenáním“, líčí v knize Příběh rodiny Kolbenů: Historie ČKD vnuk Emila Kolbena Jindřich Kolben.

„Z rodinné korespondence se dovídáme, že již od svých patnácti let usiloval o existenční nezávislost,“ stojí v knize, pod níž jsou mimo Jindřicha Kolbena podepsaní též Jan Havelka, Václav Daněk a Vladimír Žák. Té dosáhl vskutku brzy. Nedlouho po absolutoriu obdržel Kolben cestovní stipendium, skrz které mohl vycestovat do USA. „Měl jsem osobní pocit, že tato okolnost patří k rozhodujícím momentům mého života,“ zapsal si s odstupem let průmyslník.

Přátelství s legendami

Další z okamžiků, jež formovaly osobnost a jeho dílo, bylo shledání se s dvěma nejvýznamnějšími osobnostmi na poli techniky 19. století. Prvním z nich byl Thomas Alva Edison (†84), v jehož společnosti získal zaměstnání, a dotáhl to až na šéfinženýra. „Měl jsem často příležitost raditi se osobně s Edisonem. Zval mne pokaždé, když luštil velké problémy,“ uváděl sám Kolben v roce 1929.

Na Edisona vzpomínal jako na zajímavého, pracovitého a veselého člověka. „Nejraději ze všeho dělal dobré vtipy a originální žerty rád poslouchal. Stalo se, že se dobrému nápadu smál třeba čtvrt hodiny,“ uváděl Kolben. Později se však jeden vizionář nepohodl s druhým a jejich cesty se – byť v přátelském duchu – rozdělily. Jedním z důvodů byl spor o směr elektrického proudu. Zatímco Edison tvrdošíjně trval na stejnosměrném proudu, Kolben byl zastáncem toho střídavého. Dějiny mu později daly za pravdu, že je vhodnější a dnes se používá především.

V tomto sporu figurovala další známá osobnost, s níž se Kolben sblížil, a jež byla do jisté míry považována za největšího Edisonova konkurenta. Řeč je o Nikolovi Teslovi, který, lze-li to tak říci, přivedl Kolbena na tu „správnou“ dráhu. Alespoň to si myslí jeho vnuk. Tesla totiž Kolbenovi umožnil další profesní vývoj a dovolil mu účastnit se testování elektromotorů na střídavý proud. „Tato zkušenost přispěla k dědečkovu jednoznačnému zaměření na střídavý proud a byla základem jeho celoživotního díla a úspěchu,“ míní Jindřich Kolben.

Video
Video se připravuje ...

„Pán blesků“ Nikola Tesla: Jak pomohl geniální vynálezce a podivínský vědec změnit 20. století Videohub

Vlastní hrádeček

Po krátkém intermezzu ve Švýcarsku se Kolben – tehdy už mezinárodně uznávaný vědec, zabývající se novými technologiemi a jejich využitími, vrátil v roce 1896 do vlasti. Domov našel v tzv. Flajšnerce, neorenesanční usedlosti ve svahu, jenž odděluje Prosek od Vysočan. Ne ale nadlouho.

Usedlost Flajšnerka, jíž jeden čas obýval průmyslník Emil Kolben se nachází na svahu mezi Vysočany a Prosekem. Stojí poblíž Vysočanské estakády.
Autor: Wikimedia.commons

Své životní místo si vizionář vyhlédl ve Vinohradech v Hradešínské ulici. „Tato vila s věží měla žlutohnědou omítku, která se s třídala s řadami červených cihel, a tak se vile říkalo červená,“ píše Kolbenův vnuk. Stávalo se, že pošta doručily dopisy s adresou »Rodina Kolbenova, Červená vila, Praha – Královské Vinohrady.«“ Vskutku jako by to bylo královské sídlo. Okázalé zdobné vile byla do vínku dokonce dána věžička, která na pohled mohla budit dojem „kapesního“ hrádku.

Rodina si tam lebedila idylicky. „Ve zvýšeném přízemí byla kuchyň a spíž, obývací pokoj – dříve se tato místnost nazývala honosnějším názvem salón – a otcova pracovna,“ vylíčila ve vzpomínkách Kolbenova nejmladší dcera Lilly. „V létě jsme večeřeli na balkóně a otec si vykouřil doutník v naší společnosti. V neděli ráno ihned po probuzení nás děvčata vzal do své veliké postele a vypravoval nám pohádky nebo různé zajímavé příběhy. Vzpomínám si, že uměl krásně imitovat krokodýla. Na Vánoce jsme mívali velikou jedli s barevnými, elektrickými svíčkami a vánočními ozdobami.“

Malebná, tzv. Červená vila Emila Kolbena stojí ve Vinohradech v ulici Hradešínská.
Autor: David Zima

Budování impéria

V té době už byl Kolben jedním z nemovitějších českých průmyslníků, kterého přijímali císaři i prezidenti – tedy jak František Josef I. (†86) a jeho nástupce Karel I. (†34), tak i později Tomáš Garrigue Masaryk (†87). Doslova na zelené louce zbudoval ve Vysočanech fabriku, která se postupně stala největší strojírenskou továrnou v celém Československu – proslulá ČKD neboli Českomoravská-Kolben-Daněk. Průmyslové impérium světové proslulosti. V Hostivaři pak založil Pražskou továrnu na káble – dodnes existující Prakab.

Z ČKD do mladého Československa putovaly soupravy vlaků i tramvají, továrna vybavovala nejrůznější elektrárny, včetně té pražské na Štvanici. Z ČKD pocházelo vybavení nejednoho zubaře, ale také i myčky nádobí, trolejbusy. A k tomu, aby všechno všude zdárně fungovalo a bylo se vším spojeno, sloužily zase kabely vyráběné v hostivařském Prakabu.

Zkrátka – nejen za první republiky ovlivnil Emil Kolben životy obyvatel doslova na všech frontách, o elektrizaci ani nemluvě. Tím víc trpce pak vyzní jeho trudný konec.

„Mně nesmí nikdo nic zlého učiniti!“

Jelikož byl Emil Kolben židovského původu, s nástupem hitlerovského nacismu do Evropy začalo být zle. Tím hůř po Mnichovu 1938 a následném zřízení protektorátu Čechy a Morava. „Již od podzimu 1938 doporučovalo mnoho přátel mému dědečkovi, aby emigroval,“ píše Jindřich Kolben. „Stereotypní odpověď mého dědečka na tyto rady byla: Mně, Kolbenovi, nesmí a nemůže nikdo ničeho zlého učiniti.

Mráz nacistické totality

Bohužel se šeredně mýlil. „Ihned po okupaci se můj dědeček musel zříci svého postavení ve správní radě ČKD, vzdát se předsednictví v Pensijním ústavu Akciové společností a také místa předsedy a správního rady v Mostecké společnosti pro pouliční dráhy a elektřinu,“ píše dále Jindřich Kolben. Jaká potupa a nespravedlnost. Emilu Kolbenovi, který se v mnohém zasloužil o dobro nejen Čechů, ale i lidstva, bylo v roce 1939 77 let. Byl ve věku, kdy si poctiví dříči mají užívat radosti důchodu, místo toho jej čekala nejhorší etapa života. Ta poslední.

„Další pohromou v průběhu roku 1939 byl nucený prodej káblovky i elektroizolační společnosti,“ pokračuje Jindřich Kolben zmínkou o další pražské továrně, nacházející se tehdy v Hloubětíně. V roce 1940 zemřela Kolbenova životní láska a manželka Malvína (†77). Dva roky na to putovali první Kolbenovi příbuzní do koncentračních táborů. „Poslední mohykáni z naší rodiny, kteří zůstávali na svobodě, byli dědeček, mladší teta Lilly, otec Hanuš a já.“

Na nosítkách do vězení

Osudný den pro Emila Kolbena našel 6. června 1943 – tehdy si pro něho do vinohradské vily přišli příslušníci SS. Zatčení mělo nestandardní průběh. Z vily jej „vynesli na nosítkách. Byli převlečeni za ošetřovatele, aby nebudili na veřejnosti pozornost,“ uvádí Jindřich Kolben a pokračuje: „podle svědectví mé nevlastní sestry, která tomuto násilnickému aktu přihlížela, proklínal přitom můj dědeček nacisty.“

Průmyslník až do konce

Vlakem pak byl i se zbytkem rodiny eskortován do Terezína. Slabý, nemocný, trpící těžkou fyzickou prací a zklamaný nad tím, kam ten svět dospěl, neměl sil na to, aby v nelidských podmínkách přežil déle než měsíc. „Když jsme dorazili do cíle a čekali ve sklepním prostoru terezínských bašt, opíral se o mne a nemluvil.“

„O tři týdny později, 3. 7. 1943, jsem byl po práci vyzván, abych se na něho přišel podívat do tzv. Podmokelských kasáren,“ pokračuje Jindřich Kolben, jemuž bylo tou dobou 16 let. „Již ležel mrtev na železné vojenské posteli. Tak skončil život velikého průmyslníka, vědce, skvělého inženýra a dobrého člověka,“ který poslední místo odpočinku nalezl ve své milované Praze na Vinohradském hřbitově.

V Terezíně se bohužel umíralo ve velkém. Jednou z obětí nacistického teroru byl i Emil Kolben. (ilustrační foto)
Autor: Paměť národa

Těžko si lze představit poslední dny a chvíle, kterými se musel Emil Kolben protrápit. Nacisté mu na jeho poslední cestu dovolili vzít si s sebou pouze malý černý kufřík. V něm se, kromě několika nezbytností, nacházelo podle líčení jeho vnuka i něco, co by málokdo čekal. Byl to balík 180 akcií ČKD. Dokumenty mu v koncentračním táboře byly k ničemu, což dobře věděl. Ale snad je chtěl uchránit pro své nejbližší – jen aby nepadly do rukou bestiím, které se zaklínaly hákovým křížem.

Odkaz budoucnosti

Jméno Emila Kolbena je Pražanům dobře známé. Kromě Kolbenovy ulice či stanice metra, vzniká ve Vysočanech též nová rezidenční Čtvrť Emila Kolbena v místech, kde kdysi stály výrobní haly proslulé ČKD. „Jednotlivé bytové domy jsou pojmenovány po členech rodiny Emila Kolbena,“ sdělil Blesku Martin Horálek, senior projektový manažer Skanska Residential.

„V páté etapě pak plánujeme využít i jména významných spolupracovníků Emila Kolbena. Jeho životní vášeň, obor elektrotechniky, dále propisujeme do venkovních a vnitřních prostor prostřednictvím designových prvků jako je například grafické značení vnitřních garážových stání, naučné stezky anebo umělecky ztvárněné Sloupy Emila Kolbena,“ dodal Horálek s tím, že stezka bude odkazovat právě na industriální minulost lokality. A vysočanská radnice se už v minulosti nechala slyšet o záměru zřízení náměstí Emila Kolbena, které by se mělo nacházet u vysočanské O2 Areny.

Fotogalerie
77 fotografií