12°C
Alois Hudec, celoživotní sokol, který dbal i ve stáří hesla: ve zdravém tělu zdravý duch, přišel na svět do rodiny tkadlece Antonína a jeho ženy Františky, kteří „žili v chalupě na stráni pod lesem, měli devět potomků,“ uvádí sportovní redaktor Pavel Kovář v knize Vítězové a poražení. Rodištěm se mu roku 1908 staly Račice na Vyškovsku. Odmala měl prý přezdívku padavka.
„Proč padavka? Ze všeho jsem padal, ze stoličky, ze židle... a taky jsem nebyl moc šikovný. Jeden takový pád mohl být osudný,“ vzpomínal po letech sám Hudec, jehož věty Kovář ve své knize cituje. „Bylo mi pět let, když jsem vylezl vysoko do koruny ořešáku. Tam se pode mnou ulomila větev, já padal, ale naštěstí mě jiné větve brzdily, až na té poslední nad zemí jsem se zachytil, a to mi zachránilo život.“
Bojovník
Jak patrno, že má tuhý kořínek, ukazoval už v raném dětství. Tehdy ještě netušil, že to budou právě výškové gymnastické disciplíny, v nichž bude jednou dominovat nad celým světem. I přes životní ránu, která jej ještě jako školáčka dostihla. Taktéž v pěti letech totiž prodělal záškrt. „Bylo to velice obávané onemocnění, na které se umíralo.“
Alois znovu prokázal neuvěřitelnou bojovnost a nad nemocí zvítězil, byť si z boje s ní odnesl následky. „Po záškrtu jsem byl postižen obrnou v levé tváři, levé kyčli a levé noze. Když jsem začal chodit do školy, nohu jsem musel tahat za sebou,“ uváděl sám Hudec. Handicap v něm dle jeho slov podnítil touhu vyrovnat se ostatním, aby za nimi nezaostával. Už jako malý začal chodit do Sokola, pravidelným cvičením, a údajně též chytáním raků ve studené vodě, se mu noha spravila. „Aspoň to si celý život myslím,“ uvádí.
Malý gymnasta
S gymnastikou začal ještě během školních let, konkrétně v roce 1920. „Doma na zahradě jsme si udělali hrazdu. S tím nápadem přišel bratr Antonín, který jako legionář bojoval v Rusku a vyhrál tam armádní sokolské přebory,“ vzpomínal Hudec. Po hrazdě následovala bradla. „Tentokrát se slovo gymnastika nepoužívalo. Říkali jsme jednoduše – tělocvik.“
Zlomené zápěstí
Hudec se dal do učení v brněnské Zbrojovce. Na gymnastiku nezanevřel a zúčastňoval se různých závodů a v roce 1931 dokonce vůbec prvního mistrovství světa, kam se nominoval se dvěma zlomenými kůstkami v zápěstí! Z nominace na světové klání „byl tak překvapený, že si na cestu vlakem, která trvala den a půl, do kufříku kromě nejnutnějšího šatstva přibalil pouze dva rohlíky,“ líčí Kovář.
A na mistrovství ve Francii vytřel svým soupeřům zrak. I kvůli špatné organizaci, kterou provázely neshody, nesplnili všichni účastníci stanovené podmínky, na rozdíl od Hudce. „Zlatých medailí získal celkem pět: za celkové vítězství, poté za kruhy, hrazdu, bradla a šplh.“ Coby neznámý mladík a reprezentant českého Sokola se rázem stal hrdinou i doma v Čechách. „Největší sláva se odehrávala na Wilsonově nádraží a pak v Tyršově domě,“ na Malé straně.
Z Moravy do Prahy
Byla to nakonec právě Praha, hlavní město Československa, která Hudce zlákala do svých ulic. Psal se rok 1934 a Hudec „dostal nabídku cvičit za Sokol Vinohrady a pracovat ve spisovně Národní banky československé v ulici Na Příkopě. Neváhal, nebylo proč,“ pokračuje Kovář. Stejně jako se Praha, konkrétně Nusle, se nadosmrti stala jeho domovem, práce v bance se stala Hudcovou celoživotní obživou. A to vzdor těžkým podmínkám.
Vítězem přes sebezapření
„Pracovní režim tu byl přísný,“ uvádí Kovář s tím, že v uzavřené smlouvě o práci byla i klauzule, v níž se pravilo, že Hudec nebude z pro pracovní povinnosti uvolňován na závody. „Do tělocvičny se dostal až po zaměstnání, častokrát až po osmé hodině večerní.“ Dryáčnický režim si brzy začal vybírat daň na Hudcově zdraví, což se nejvíce projevilo na mistrovství světa v roce 1934 v Maďarsku, kam Hudec odcestoval i přes bolestivá zranění.
„Měl natržený sval počínajíc od bederních obratlů jdoucí na kost pánevní. Trpěl bolestí a některé cviky vůbec nemohl provádět,“ uvádí sokolský kronikář František Erben. Víceboj, který tehdy krom gymnastiky obnášel i lehkou atletiku, dokončil se sebezapřením, aby česká družina neskončila hůře umístěná. Svým nasazením pro ní v týmovém zápolení vybojoval stříbro a sám pro sebe uzmul zlatou medaili na kruzích. Po této ťafce se ale začalo blýskat na lepší časy.
Hitlerova potupa
Blížila se olympiáda v Mnichově, na níž byl Hudec jedním z favoritů. A doma si toho byli vědomi. „Snad po přímluvě prezidenta republiky Edvarda Beneš mu šéfové povolili dřívější odchod ze zaměstnání, aby nemusel trénovat tak pozdě,“ líčí Kovář. Dokonce byl v zaměstnání i povýšen.
Olympijské hry v roce 1936 se staly skutečně zlatým hřebem Hudcovy kariéry. Bylo řečeno, že zlatých olympioniků na rozdíl od větších zemí Československo, potažmo Česko a Slovensko, tolik nemá. O to víc je cennější Hudcovo zlato, které vybojoval na kruzích přímo před Adolfem Hitlerem, který nevěřil – nebo spíše nechtěl věřit vlastním očím. „Už nikdy neuvidíme výkon, jaký převedl Hudec v Berlíně,“ dočetli bychom se v tehdejším dobovém tisku.
Hudec předvedl „pět rozporů místo obvyklého jednoho a držel jsem je nikoliv předepsané tři, ale pro jistotu pět vteřin,“ vzpomínal. Výkonu aplaudoval celý stadion. Snad kromě jediného muže. Hudcova manželka se mu později svěřila, že „Adolf Hitler při obrovském potlesku po mé sestavě spěšně odešel z tribuny. Seděla poměrně blízko, všimla si prý i nelibosti v jeho tváři.“
Blesk Podcast: Putin není jako Hitler. Německo má k Rusku blízko, říká historik Jiří Marek
Přesto Hitler musel trpké sousto skousnout, neboť právě Hudcovy výkony zaznamenala jeho dvorní režisérka Leni Riefenstahlová na kameru v dokumentu Olympia, jenž se měl stát oslavou her. „Kdykoliv se za protektorátu hrál, šli jsme se podívat. Štvala nás Hitlerova fašistická nabubřelost, museli jsme přetrpět záběry na tlusťocha Göringa i velkohubého trpaslíka Goebbelse, ale kvůli jednomu, byť ne dlouhému záběru úžasné sestavy Lojzíka Hudce to stálo za to,“ vzpomínal atlet a novinář Otakar Mašek. Ve filmu je Hudcově sestavě věnováno něco málo přes minutu. Vrchol kariéry byl pro něho paradoxně ale i labutí písní.
Kdo se směje naposled...
Znamenité výkony předváděl i na mistrovství světa 1938, které se konalo v Praze. Jenže pak přišel Mnichov, v roce 1939 protektorát Čechy a Morava a nacistická okupace. Tím byla Hudcova vrcholová kariéra u konce. A spolu s ní i radost z nadšeného cvičení pod hlavičkou Sokola, který Němci zakázali.
„Tehdy dostal nabídku, ať je cvičitelem v kolaborantském Kuratoriu, ve kterém chtěli nacisté vychovávat české děti po vzoru Hitlerjugend,“ poznamenává Kovář. Pro Hudce, jehož Němci respektovali, ale zároveň mu měli za zlé zlatou medaili na jejich olympiádě, šlo o těžké rozhodování. Nakonec u něj zvítězilo vlastenectví před pudem sebezáchovy, a i přes možná rizika svého rozhodnutí zavrtěl hlavou.
„Odmítl a žil v nejistotě. Z bytu v Nuslích, nedaleko Vyšehradu, chodil pouze do banky – každý den pěšky tam i zpátky. A pak na zahrádku na libeňském kopci Hajnovka,“ uvádí Kovář s tím, že v zahrádkářské kolonii měl i on malou zahrádku – v lokalitě, kde dnes stojí libeňský plynojem. Jeho bydliště se nacházelo dle Encyklopedie Prahy 2 v Krokově ulici 778/9. Byl dokonce sledován policií, ale k ničemu vážnému nikdy nedošlo. „Do tělocvičny nevkročil, ale když měl chuť si zacvičit a bylo léto, jel s rodinou do Podolí na Žluté lázně. Nezávodil, ale lidi na něj nemohli zapomenout,“ stojí v knize Vítězové a poražení: Historické okamžiky českého sportu.
Konec v bolestech
Po válce, opět ve svobodné vlasti se Hudec do sokolské tělocvičny na Vinohradech vrátil. Ale záhy poznal, že zub času a zranění si na jeho těle vybraly daň. Při cvičení na hrazdě špatně odskočil a neštěstí bylo na světě. „Zlomená byla pravá noha v holeni, zatímco na levé si rozdrtil patní kost,“ pokračuje Kovář.
Závody se rozhodl pověsit na hřebík, přestože jej Sokolové přemlouvali, zda by se nezúčastnil olympiády v roce 1948, která se konala v Londýně. Pro 40letého Hudce už to bylo až až. Zůstal trenérem a cvičitelem, který nadále docházel do banky z Nuslí, v nichž se 23. ledna 1997 uzavřel jeho životní příběh. I ve stáří se udržoval v kondici. „Čtvrt hodiny denně cvičil v obýváku na koberci sestavu se zaměřením na svalstvo zad, břicha a paží,“ prozradil Kovář. Poslední poctou, jíž se bohužel nedočkal, mu bylo udělení ceny Emila Zátopka in memoriam za celoživotní přínos sportu.
