18°C
Vlado Milunić byl český architekt chorvatského původu. Proslavil se především jako spoluautor Tančícího domu, který připravoval společně se slavným kanadským architektem Frankem Gehrym. Kromě něj je také autorem několika dalších významných projektů, jako jsou domovy pro seniory, nebo sídlištní areál Hvězda na Petřinách.
Jeho osobitý přístup k architektuře je dnes inspirací, dříve se ale s pochopením příliš nesetkával. O věcech vždy přemýšlel v nejširším kontextu. Na svérázného a nekompromisního architekta pro Blesk zavzpomínali bývalý primátor Prahy a předseda České komory architektů Jan Kasl a současný první náměstek primátora Petr Hlaváček.
„V osmdesátých letech jsem u Vlada začínal, jako úplné ucho, pracoval jsem u něj v podstatě na brigádě, když společně s Janem Línkem stavěli sesternu na Proseku a domov důchodců v Čimicích. Společným jmenovatelem obou staveb bylo, že se v tom smutném režimu snažili udělat atypickou veselou stavbu za použití typických panelů, ze kterých se stavěly bytové domy,“ vzpomíná Petr Hlaváček. Právě jeho osobitý a svérázný přístup, bylo to, čeho si na něm velmi vážil. „Několikrát jsem byl svědkem toho, jak se s Línkem docela drsně hádají, vždycky to bylo ale velmi věcné a šlo jim o to, jak to udělat líp,“ dodává.
Balkánská povaha
Že byl Milunić velmi silná a svérázná osobnost, potvrzuje také Jan Kasl, který měl příležitost být u toho, když se rodil projekt tančícího domu v Milunićově ateliéru: „Když šlo o prosazování jeho názoru, co se týkalo architektury, uměl být velmi neústupný a projevovala se jeho balkánská povaha. Když se mu něco nelíbilo, uměl se ozvat a být velmi cílevědomý.“
Jako příklad uvádí sloupy Tančícího domu, které na rohu vyčnívají do ulice, přes vyhraněný pozemek. Tehdy bylo potřeba přesvědčit zastupitelstvo o tom, aby tomuto přesahu do chodníku nebránilo, aby mohla postava tanečnice svou osou vystupovat z celého objektu, což je jedním z klíčových prvků stavby.
„Na druhou stranu je pravda, že mu často tato neústupnost mohla bránit shánět zakázky, jelikož ne všichni investoři pro to měli pochopení a byli ochotní se s ním dohadovat, často si dovedl lidi spíš naštvat než získat, poslední roky se k tomu navíc přidala ta nemoc, už to neměl jednoduché“, doplňuje Kasl.
Jeho svéráznost, byla vidět skoro všude, od samotných staveb, které často mají spoustu ozdobných prvků, vyčnívajících a nepravidelných tvarů, přes jeho projev, až po jeho skicy. „Když Vlado vzal papír, popsal ho odspoda nahoru, zleva doprava, no zkrátka všude, to si nešlo s nikým splést. Všude byly vysvětlivky, popisy a dole v rohu V. M. to bylo typické,“ vzpomíná Kasl.
Okrasa Petřin
Kromě nejznámějšího Tančícího domu, oba architekti také velmi kladně hodnotí projekt Hvězda na pražských Petřinách. Shodují se na tom, že je velmi nadčasový a jsou příjemně překvapeni, jak dobře působí i v dnešním kontextu. V některých svých vyjádřeních sám Milunić uvedl, že pro něj samotného je tento projekt, možná významnější než Tančící dům.
Hlaváček také vzpomíná, že velmi typické pro něj i Jana Línka bylo, že projekt pro ně nekončil na papíře, ale spoustu času trávili také na samotné stavbě, aby mohli podchytit všechny detaily a na vše dohlédnout: „Za totality na té stavbě mohli spoustu věcí zachránit, nebo vylepšit, dnes už je doba jiná, ale stará tradice architektury je o tom, že se dům tvoří také hlavně na té stavbě, což je dnes poměrně omezené a v něčem je to trochu ztráta“.
Hlaváček i Kasl se shodují na tom, že od Miluniće často slýchali, že by město mělo vypisovat více architektonických soutěží, v čemž mu oba dávají za pravdu a oba se během svého působení na magistrátu snažili jít této myšlence naproti. „Na druhou stranu, ne všechny domy mohou být světová architektura a být něčím specifické. Architektura je krásná věc, co tvoří prostředí. Významná architektura je svátek, je to jako koření v jídle, to přesně se ale Vladovi s Gherym s Tančícím domem povedlo“ vysvětluje Hlaváček.
Poslední roky života
„Když jsem ho viděl naposledy, měl už trochu potíže poznávat lidi a bylo vidět, že na tom není nejlíp, jeho žena mi ale říkala, že odešel, když byl obklopen ošetřovatelkami, na které se usmíval, měl se tam hezky a ten konec měl velmi klidný a důstojný,“ popisuje Kasl poslední chvíle velkého architekta.
V Milunićových podzimu života se s ním setkal také Hlaváček: „V posledních letech jeho života jsme se viděli asi čtyřikrát a jisté zklamání jsem u něj vnímal,” naráží na to, že ačkoliv v Praze vybudoval řadu originálních staveb, domníval se, že je nedoceněný.
„Vvždycky jsme si skvěle popovídali, bylo to moc příjemné, ale třeba s pocitem, že by za Tančící dům měl zpětně mít víc peněz, jsem mu pomoct nemohl,“ uvádí náměstek primátora. Milunić se zpětně dožadoval finanční podpory pro svou kancelář, jelikož cítil křivdu z toho, že za Tančící dům dostal násobně menší honorář než Frank Gehry.
„Dovedl si užívat života, nesporně s ním bylo veselo, zažili jsme spolu spoustu zábavných večerů a v žádném případě to nebyl nějaký suchar, dovedl žít velmi naplno, a když měl zakázky, tak na nich dřel od rána do noci. Když udělal výkres, na papíře nezbyl centimetr volného místa,“ uzavírá vzpomínání Jan Kasl, jenž byl primátorem Prahy v letech 1998 až 2002.
Hřibův náměstek o bytové krizi v Praze: Za 30 let tu budou žít dva miliony lidí Markéta Volfová, Lukáš Červený
