V místě Tančícího domu na rohu Rašínova nábřeží a Resslovy ulice stá ještě v roce 1945 obyčejný činžovní dům. Jenže v únoru 1945 přišlo největší bombardování spojeneckých sil, které Praha zažila. Osm amerických bombardéru shodilo na Prahu 150 tun trhavých zápalných bomb. Podle historiků šlo o tragický omyl tehdejších navigátorů. Bombardovány měly být německé Drážďany, konkrétně místní seřazovací nádraží, bohužel však bomby spadly na Prahu
Šlo o nejkrvavější zásah během druhé světové války. V důsledku náletu bylo zabito 701 a zraněno 1184 lidí. Bombardováním bylo zasaženo přes 2500 pražských domů, mezi nimi například Emauzský klášter, Faustův dům, Vinohradská synagoga, Grébovka (včetně Gröbovy vily), sochy na Palackého mostě, vozovna Pankrác nebo Vinohradské divadlo. Silně byl poškozen dům na rohu dnešní Resslovy ulice a Rašínova nábřeží, který musel být odstraněn. A přesně v těchto místech vyrostl v devadesátých letech Tančící dům.
Vizionář Havel
Už v průběhu 80. let spolu debatovali tehdejší disident Václav Havel, který mimochodem bydlel hned vedle proluky, a česko-chorvatský architekt Vlado Milunič o tom, jak by bylo úžasné kdyby na volné parcele vznikla moderní stavba, která by zahrnovala kavárnu, divadlo a knihovnu.
„Musím říct, že vymyslet Tančící dům bylo relativně jednoduché. Se stavbou do existujícího sídliště by to bylo mnohem horší,“ řekl tehdy Milunič. Když bylo na začátku 90. let rozhodnuto, že se začne opravdu stavět, Havlovi s Muliničem došlo, že nápad je to sice skvělý, ale je také třeba sehnat na výstavbu peníze.
Spolupráce s Gehrym
Tehdy vstoupila do hry nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden. S architektonickým návrhem souhlasila. Požadovala však několik změn. Jednou z nich bylo, že budoucí stavba bude mít komerční využití, druhým požadavkem bylo angažování světoznámého amerického architekta Franka O Gehryho. Ten byl kupodivu nápadem nadšený a Milunič později prozradil, že Gehry byl pro zemi, která dala světu Jaromíra Jágra, udělat prakticky cokoli.
Gehrymu s Miluničem se podařilo vytvořit jedinečný objekt, o kterém se říká, že jde spíš o sochu než o klasický dům. Jeho rozvlněné pilíře mají připomínat světoznámý americký taneční pár Ginger Rodresovou a Freda Astaira. I když se jedná o velmi kontroverzní stavbu, kterou lidé buď milují nebo nenávidí, je nutné říct, že od té doby v Praze nic podobně ambiciózního nevyrostlo.
„Tančící dům je naprosto originálním tvůrčím činem, který mohl vzniknout právě počátkem devadesátých let, v nestabilizované porevoluční atmosféře, kdy neexistovala žádná pevně daná pravidla a zákony, kterými společnosti likvidují cokoli neznámého a výjimečného ve jménu osvědčených hodnot," napsala Irena Fialová ve své knize o Tančícím domě.
Rozdílné názory
Jeho stavba tehdy vyvolala obrovskou odezvu mezi veřejností i během příprav. Diskutovali o ní všichni – obyčejní Pražané, známé osobnosti, i odborná veřejnost. „V roce 1985 byla Praha naprosto mrtvým městem, které se po všech stránkách změnilo. Některé moderní stavby, které se nyní stavějí, by před dvaceti lety vůbec neměly šanci. Kdyby v osmdesátých letech chtěl někdo stavět Tančící dům, tak by ho zavřeli do blázince." Nechal se tehdy slyšet publicista Ondřej Neff. Se stavbou se naopak nikdy nesmířil výtvarník Milan Knížák „Nesnáším takzvaný Tančící dům, který uzurpuje Jiráskovo náměstí a kulhá v důstojné zástavbě nábřeží."
Odborná veřejnost ho nicméně ocenila. Patří mezi 5 nejvýznamnějších českých staveb 90. let a v roce v roce 1997 získal v prestižní anketě amerického časopisu Time hlavní cenu v kategorii designu.
