Pro české i pražské dějiny představuje jmenování Vojtěcha biskupem významnou kapitolu, a to přestože nebyl prvním biskupem, ale až druhým - „předběhl“ jej jistý Sas jménem Dětmar. O moc nad Českým knížectvím soupeřily koncem 10. století dva rody; Přemyslovci a Slavníkovci. Vojtěch byl synem Slavníka, a jeho volba měla představovat určitý smírčí krok mezi oběma rody.

Vzdělaný a pobožný

„Pozdější světec, narozen patrně na Libici (…), se díky svým studiím v saském Magdeburku (patrně 971 – před 980) stal jedním z nejvzdělanějších Čechů své doby,“ uvádí historik Petr Charvát v knize Zrod Českého státu: 568 – 1055. Kdy přesně se narodil, se lze jen dohadovat. „Jen nepřímo je možno usuzovat, že se Vojtěch narodil kolem roku 956,“ domnívá se filoložka Marie Kyralová v knize Život svatého Vojtěcha, jejž sepsal Vojtěchův současník Bruno z Querfurtu.

Pro církevní dráhu byl Vojtěch vychováván vesměs odmala. Vzdělanost, pobožnost a příkladný život pak do značné míry předurčily, že se Vojtěch stal v roce 981 nejprve členem sboru kněží při rotundě sv. Víta, aby následně mohl být zvolen za pražského biskupa, tedy nejpřednějšího církevního představitele raného českého státu.

Biskup je mrtev

Samotné volbě předcházel skon Dětmara. Ponecháme-li slovo Brunovi z Querfurtu, dozvíme se, že před smrtí se „vyznal zoufalým hlasem okolostojícím, že ho černí nečistí duchové nezadržitelně unášejí do pekla. Vojtěch byl tehdy přítomen mezi těmi, kdo přihlíželi jeho posledním okamžikům a slyšeli slova umírajícího. A Jak sám později doznal v klášteře opatovi, ten pohled ho naplnil velikou hrůzou a uvedl na cestu spásy. Od té doby začal napravovat své mravy, krotit své vášně a tělesné touhy spalovat ohněm Boží lásky.“

Pražský biskup Svatý Vojtěch na votivním obrazu Jana Očka z Vlašimi zhruba z roku 1370.
Autor: ČTK

»Nemají lepšího«

Skonem Dětmara přišla na přetřes otázka, kdo po něm zaujme místo na biskupském stolci. „Kníže země a obec se sešli a uváděli různé návrhy k volbě nového pastýře. Nakonec však všichni pozvedli ruce a vzduch se rozechvěl voláním: že nemají lepšího a že nemá být jejich biskupem nikdo jiný než jejich rodák Vojtěch, jehož urozenost, bohatství, hluboká moudrost a přívětivost jsou v souladu s tak velkou důstojností,“ naráží Bruno z Querfurtu na fakt, že Vojtěch byl prvním pražským biskupem českého původu.

Volba byla výsledkem spíše pragmatických úvah. Jak bylo řečeno, Čechy byly v té době rozděleny mezi dva mocné rody. Zatímco Přemyslovci ovládali Prahu a západní Čechy, Slavníkovci měli značný vliv na východě a také v Kladsku. „Přemyslovcům záleželo na využití všech příznivých okolností k likvidaci slavníkovské domény a využili k tomu i volby Dětmarova nástupce,“ uvádí v Přehledu českých církevních dějin historik Jaroslav Kadlec.

K volbě Vojtěcha za pražského biskupa došlo 19. února 982 na Levém Hradci, který snad byl původním sídlem Přemyslovců, než nadobro přesídlili do Prahy. Kadlec uvádí, že Vojtěchova volba nebyla zcela jednohlasná, přesto si od ní tehdejší kníže Boleslav II. ledasco sliboval. „Přemyslovci počítali asi s tím, že Slavníkovec jako biskup celé země bude ve smyslu otonského názoru služebníkem Přemyslovců, kteří vznášeli nárok na bezprostřední panství v celé zemi,“ míní Kadlec.

Spory s knížetem

Tyto kalkulace se záhy ukázaly jako mylné. Vojtěch vykonával svůj úřad svědomitě dle křesťanských zásad, a kvůli nim se s Boleslavem dostával do častých sporů a rozepří. „Jeho nesmlouvavé vystupování proti prodeji křesťanských otroků nekřesťanským obchodníkům, volnosti manželství a konkubinátům i snaha o nápravu poněkud příliš volných mravů kléru mu postupně znepřátelily většinu Boleslavových dvořanů a roku 988 nebo 989 odešel biskup do Říma,“ konstatuje Charvát.

Zrod Břevnovského kláštera

Až na základě intervence Boleslava II. a papeže Jana XV. se Vojtěch vrátil do Čech a s knížetem se v některých sporech udobřil. Spolu s ním putovala i skupina italských mnichů, pro které Vojtěch zakoupil „les Šárku jako stavební místo pro klášter,“ líčí Kadlec. Tak vznikl v roce 993 Břevnovský klášter coby nejstarší mužský klášter v Čechách – prakticky na dohled Pražského hradu. A proč zrovna tam? Dle legendy se právě v oněch místech, kde pramení potok Brusnice, měl Vojtěch setkat s Boleslavem, který si sem vyjel na lov.

Břevnovský klášter je pýchou jak Břevnova, tak i celé Prahy.
Autor: David Malík

Smrt ve vyhnanství

Vztahy knížete a biskupa však nikdy nebyly příliš dobré. Vojtěch byl ve svých požadavcích neústupný, což, prozaicky řečeno, lezlo Boleslavovi na nervy. V raném středověku byla Praha evropským centrem otrokářství. Největší trhy s otroky se konaly v místech dnešního Malostranského náměstí a v Mostecké ulici.

„Proslulost Prahy a jejího tržiště, bohatství, z kterého to vše vyrůstalo – všechno se točilo kolem obchodu. A dlužno říci, že šlo o obchod z nejšpinavějších,“ uvádí v knize Bratrovrah a tvůrce státu: Život a doba knížete Boleslava I. historik Michal Lutovský. Vojtěch „nekáral prodej otroků jako takový. Jeho kritika mířila na prodej křesťanských otroků nekřesťanům,“ píše Petr Charvát v knize Boleslav II. Sjednotitel státu. Světci vadilo, že takto prodáváni byli i zajatí křesťané. „Něco takového bylo ovšem skutečně proti dobrým mravům – v raně středověké Evropě se to už prostě nedělalo.“

Patrně i to byl jeden z důvodů závažné rozmíšky na Pražském hradě v roce 994. Dokonce při ní „měly zaznít výhrůžky biskupovi a celému jeho rodu,“ dočteme se ve Zrodu českého státu. Vojtěch na to konto zemi podruhé a definitivně opustil – a svým způsobem dobře udělal. Boleslavovy výhrůžky se neukázaly plané –  panovník, který do dějin vstoupil s přídomkem »Pobožný« nechal 28. září 995 vyvraždit Slavníkovce v jejich sídle v Libici nad Cidlinou.

Vojtěchovi tehdy mnoho let k dožití také nezbývalo. Odebral se na misijní cestu do pobaltského Pruska, kde byl 23. dubna 997 zabit pohany. „Nejprve mu probodl srdce zuřivým vztekem rozpálený vůdce a velitel bezbožné tlupy, ostatní potom, soptíce zlobou, zločin spěšně dokonali,“ líčí Bruno z Querfurtu. „Aby však dobrotivý Bůh ukázal, že jeho služebník byl vysvobozen z žaláře tohoto světa, z mocných okovů a všech pout hříchů, v okamžiku, kdy zabili svaté tělo, pouta na jeho rukou se uvolnila, aniž je někdo rozvázal.“

Věčný návrat »domů«

Nejprve byl pohřben v Hnězdně. „Takřka hned po smrti byl Vojtěch uctíván jako světec a jeho pověst misionáře svatého života se šířila po celém křesťanstvu,“ uvádí Kadlec. „Císař, papež (…) a celý benediktinský řád učinili vše, aby památka Vojtěchova byla trvalá.“ Proto byl už v roce 999 svatořečen a za patrona si jej kupodivu od prvních chvil nevybrali Češi, nýbrž Poláci.

S hořkou nadsázkou lze říci, že si našinci na svatého muže vzpomněli až o několik desetiletí později, kdy na knížecím stolci seděl Břetislav I. Ten v roce 1039 podnikl vojenskou výpravu do Hnězdna, kde ukořistil Vojtěchovy ostatky, aby je nechal převézt do Prahy. Tak se stal sv. Vojtěch „vedle sv. Václava prvním patronem českým a Češi se k němu obraceli se stejnou důvěrou jako k sv. Václavu,“ líčí Kadlec. Pohřben je v chrámu na Pražském hradě, který od té doby nese oficiální název – katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

Fotogalerie
21 fotografií