A proč že jde o jednu z mladších městských částí? Inu, dodnes je relativně problém určit jejich skutečné stáří. V místech, kde dnes leží, bývaly ve středověku husté lesy protkané důležitou obchodní cestou. Kdy se však první obyvatelé usnesli, že se zde usadí, a vesnici pojmenují po svém vůdci, vlastníkovi či nejstarším členovi rodu – Petrovi, je otázkou.
Mladší sourozenec
„Dle jména zakladatele je možno alespoň přibližně určit dobu vzniku hradiště a potažmo i osady,“ domnívá se Petr Říha v knize Petrovice – 770 let: Historie, současnost a budoucnost městské části Praha – Petrovice. „V Čechách se začalo používat až po roce 1000. Další nositelé tohoto jména do Čech přišli při zakládání kolonizačních měst a osad na počátku 13. století.“ Z té doby také pochází nejstarší dochovaná petrovická stavba – kostel sv. Jakuba Staršího, jenž byl postaven v roce 1250. A postaven byl z logických důvodů, někdo, kdo zde bydlel, jej vyžadoval, tudíž osídlení zde muselo být už minimálně v 1. polovině 13. století.
Kolem Petrovic to se však už tehdy poměrně čile žilo a hospodařilo. Písemně je třeba doložena existence nedalekého Chodova nebo Záběhlic už k roku 1185, Dubče dokonce 1130, kdežto o první písemné zmínce o Petrovicích se dočkáme až k roku 1352. Nejednalo se nicméně o zakládací listinu, takže ves, jejíž historické jádro se nachází právě u kostela, je nepochybně starší. Údajně také Petrovicím mohla předcházet dřívější ves zvaná Bosákovice, která se do dnešních dnů nedochovala.
Znak: Pozůstatek prvních majitelů
Nicméně až v listině Registru papežského desátku se poprvé v historických pramenech dočteme o existenci Petrovic. Stojí v ní, že „Petrovice v uvedeném roce odvedly 12 grošů desátku,“ líčí Říha. Z listiny jen o 3 léta mladší se pak dozvíme i jméno prvního známého vlastníka Petrovic. Byl jím Mikuláš Klementer, měšťan Většího města Pražského. „Byl to nepochybně bohatý patricijský rod a jeho členové se jako konšelé pravidelně objevovali v radě Většího Města Pražského.“
Mikuláš podle všeho vlastnil v Praze několik domů a k tomu dokonce i usedlost v Horních (tehdy Malých) Měcholupech. Co je však ještě zajímavější, že rod Klementerů docela pravděpodobně měl ve svém držení i nějakou tu vinici. Napovídal by tomu totiž erbovní znak rodu – vinné listy.
„Erb rodu Klementerů se stal téměř beze změn znakem městské části Praha – Petrovice,“ vysvětluje Říha. Pěstovalo se snad víno i v Petrovicích? Nejen, že to není vyloučené – je to taktéž velice pravděpodobné, neboť historický a dnes již nepoužívaný název zdejšího návrší zněl Na Vinicích.
Na pokraji zkázy
V držení Klementerů zůstaly Petrovice do roku 1399, kdy se prostřednictvím sňatku dostaly do držení Kbelským z Kbel. Ti měli doslova smůlu, že se vesnice, nepochybně prosperující, dostala do jejich držení v době husitských válek. Petrovice byly totiž na podzim 1415 takřka srovnány ze zemí právě v důsledku bojů. V historických zápisech se uvádí, že dokonce „rybníkové prázdní a strhaní.“
Jelikož v Petrovicích stál kostel, klade Říha za pravděpodobné, že se mohlo jednat o odplatu rozhněvaných Husových následovníků na katolickém svatostánku. Druhou možností je přesný opak, tedy že Petrovice zdevastovali katolíci, neboť Johánek z Kbel, tehdejší hlava rodu, podporoval husitské hnutí. Což se mu stalo osudným, neboť coby umírněný husitský konšel nechal zabít radikálního kněze Jana Želivského, za což byl pár dnů nato sám sťat. Před svou smrtí však ještě stihl zvelebit kostel sv. Jakuba Staršího, v němž je doteď zvěčněn na malbě.
Petrovice nicméně nezanikly úplně – podařilo se je obnovit, a to i přičiněním prvního majitele, který za své jméno uváděl přídomek „z Petrovic“. Jednalo se o jistého Václava Cardu, jednoho z husitských vojenských hejtmanů, který v průběhu 15. století nabyl značný majetek – mezi jinými třeba město Úštěk nebo hrad Okoř. Obnova to byla nicméně pomalá a opatrná. Do roku 1489 se o Petrovicích hovořilo totiž pouze jako o „statku“, kde „kromě poplužního dvora“ byly „pouhé 4 chalupy,“ líčí Říha. Coby sídlo sloužily Petrovice, které disponovaly tvrzí, která se v novověku přerodila v zámek, svým majitelům pravděpodobně do třicetileté války.
Znovu téměř u konce
Právě ta učinila další kotrmelec ve vývoji Petrovic. Na počátku války je vlastnil rod Homutů z Harsova, který podpořil české stavovské povstání. Císař Ferdinand II. se po jeho potlačení pochopitelně mstil těm, kdo proti němu pozvedli zbraně a újmě tak neušli ani Homutové. Petrovice jim sice nezabavil, ale v důsledku četných sankcí a pokut je byli nuceni prodat. Dovolit si je tehdy mohli především katolíci naklonění císaři, tudíž se Petrovice dostali do majetku Lažanských z Bukové, a posléze dalších prominentních českých rodů.
V roce 1648 to byli Berkové z Dubé, jeden z vůbec nejstarších českých rodů. Ti zažili další úpadek Petrovic, nastalý v důsledku plenění švédského vojska na konci třicetileté války. Po řádění Švédů se v Petrovicích „stav obyvatelstva snížil o 50%. Přežil panský ovčák Bála i se svým pacholkem – ovšem bez ovcí. Zbyl zde funkční mlýn – ale bez mlynáře. V celých Petrovicích hospodařila tenkrát pouze rodina středního rolníka Jana Zemana,“ vypočítává Říha.
Jako Fénix
I z této pohromy se ale Petrovice oklepaly, a jako bájný Fénix takřka povstaly z popela. V 18. století už se připomíná existence velkostatku, chmelnice, dokonce dvou krčem, mlýna a pivovaru. Někdejší chlouba Petrovic, která je dnes vinou bohužel neutěšeného stavu spíše ostudou, vznikla právě tehdy za vlastnictví míšeňského rodu Bissingenů. Řeč je o petrovickém zámku, který ze středověké tvrze nechal přestavět hrabě Jan Jindřich z Bissingenu, který později přímo v Petrovicích dožil své poslední minuty.
„Nevelká jednoduchá stavba obdélníkového půdorysu o dvou nadzemních podlažích dosud stojí v těsném sousedství hospodářského dvora,“ uvádí Říha k barokní kulturní památce s pozoruhodnou neogotickou bránou, jíž se do zámeckého areálu vstupuje. V téže době také kostel sv. Jakuba Staršího, nejstarší petrovická památka, dostal svou nynější barokní podobu.
A aby těch změn nebylo málo, od konce 18. století byly v rámci Josefínského katastru spojeny Petrovice s Horními Měcholupy, což je nesnáz, která činila řadu problémů i pro 20. století, kdy v těchto místech vznikalo sídliště. Došlo tím ke kuriozitě, „kdy polovina panelového domu stála v Petrovicích a druhá v Měcholupech.“ líčí Říha s tím, že tento stav byl napraven až po koncem 80. let 20. století. To už ale předbíháme.
„Třaskavý“ vlastník
„V roce 1844 jsou Petrovice uváděny ve Statistickém přehledu Čech jako ves v západní části tehdejšího Kouřimského kraje 2 a ½ hodiny od Prahy,“ stojí v knize Petrovice – 770 let: Historie, současnost a budoucnost městské části Praha – Petrovice. Domov zde mělo už 230 obyvatel, jejichž nejmenší ratolesti zde dokonce mohly chodit do školy. V takovéto „formě“ Petrovice zakoupil další významný vlastník. Nebyl jím nikdo jiný než Jean Maria Nicolas Bellot, francouzský chemik a podnikatel zaměřující se na výrobu střelných zápalek a jiných třaskavin.
Bellot měl v plánu v Praze pouze rozjet byznys se svým kolegou Louisem Sellierem, „jak už to ale bývá, své rozhodnutí změnil, když poznal krásnou Češku Alžbětu Vackovou. Oženil se s ní a v Praze se usadil natrvalo.“ V 60. letech přikoupil i petrovické panství, a údajně si v zámku zařídil i vlastní laboratoř – vzdor tomu, že v té době byl důsledkem nešťastné exploze slepý.
Poslední majitel s modrou krví
Roku 1908, léta po Bellotově smrti, Petrovice skoupila hraběnka Marie Antonie Silva-Taroucová. Šlo o příslušnici dalšího významného šlechtického rodu – její manžel Arnošt Emanuel byl významným a především i zámožným rakousko-uherským politikem. Patřil mu třeba průhonický zámek, jehož okázalou zámeckou zahradu nechal právě on přebudovat na skvostný park světového významu.
Silva-Taroucové byli posledními šlechtickými pány Petrovic. Jak je známo, po první světové válce a osamostatnění Československa došlo k zrušení šlechtických titulů. Zároveň v důsledku pozemkové reformy přišli Silva-Taroucové o četný majetek a pozemky, včetně těch petrovických, které byly rozděleny právě mezi žadatele z Petrovic a Měcholup. Co rodu zabaveno nebylo, prodali Silva Taroucové v roce 1925 svému bývalému hospodářskému správci.
Na prahu změn
20. století znamenalo pro Petrovice překotný vývoj. Roku 1930 v Petrovicích žilo už 758 obyvatel, o pár let později „došlo k poměrně masívní výstavbě, kdy se nestavěla jen obytná stavení, ale i řemeslnické dílny a obchody” a obyvatel začalo být na tisíce. Druhou světovou válku přečkaly Petrovice, podobně jako každá česká ves, s obtížemi. Zato s grácií. „O vlastní době okupace můžeme říci, že se ani jeden občan nepropůjčil k udavačství,“ cituje Říha petrovického kronikáře.
A po válce? Současný ráz Petrovic ovlivnily dvě okolnosti. 1. ledna 1968 připadly na základě Zákona o hlavním městě k Praze. Od té doby se už s nimi počítalo pro budoucí vývoj metropole v rámci masivní výstavby sídlišť. Ty se už v 70. let začaly rodit na nedalekém Jižním Městě, největším sídlišti v Čechách, kam se zakrátko sestěhovalo na desítky tisíc obyvatel. Petrovice podobný osud čekal v 80. a 90. letech, byť ne v takovém měřítku.
Ač jsou Petrovice s rozlohou 1,79 km² nejmenší městskou částí hlavního města, žije zde dnes přes 6 tisíc obyvatel, což vytváří pozoruhodnou statistiku. „Tento počet představuje více než 3 000 obyvatel na km²,“ podotýká Říha. „Hlavní město Praha má přitom průměrný počet obyvatel na km² 2 360 a Česká republika pouhých 130 obyvatel na kilometr čtvereční.“
