8°C
Někomu bylo shůry dáno již při narození. Ti, o nichž se traduje, že v jejich žilách koluje modrá krev, o tom jistě vědí své. Tak jako to nepochybně věděla i Marie Amálie Habsburská, která na svět přišla 22. října roku 1701. Narodila se ve Vídni císařskému páru Josefu I. (†32) a Amálii Vilemíně (†68) jako druhorozená dcera. Smutné okolnosti tomu chtěly, že její příchod na svět byl více než toužebný.
„Jediný císařův syn, pýcha a naděje rakouského arcidomu, zemřel jako nemluvně v kolébce,“ píše historik Vít Vlnas v knize Čeští králové a české královny. K bolestné ztrátě došlo necelé dva měsíce před narozením princezny, k níž oba rodiče o to více přimkli. Vzdělání a vychování se jí dostalo znamenité, jak se na habsburské princezny patřilo – tím spíše, když se v roce 1705 stal Josef stal po smrti svého otce Leopolda I. (†64) císařem.
Z Vídně do Mnichova
Už od brzkých let se s Marií Amálií počítalo jako s prominentní nevěstou pro některého z předních evropských panovníků – taková tehdy byla doba. Jejích vdavek se Josef I. nedožil – zhoubné neštovice mu umožnily prožít pouze 32 let života, když roku 1711 v domovské Vídni zemřel. Na osudy jeho dcer tak kromě císařovny vdovy měl coby nejstarší Habsburk dohlížet Josefův bratr Karel VI. (†55), který pro hneteř vybral pozoruhodnou partii.
Jejím chotěm vybral syna bavorského kurfiřta Karla Albrechta (†47), který právě na dvoře římského císaře vyrůstal. Právě ve Vídni, která byla tehdy domovem i Marie Amálie, se budoucí český král a královna poznali a později i vzali. „Svatba se konala 5. října 1722 večer v císařském zámku Favorite na předměstí Vídně,“ píše historik Milan Hlavačka v knize Karel Albrecht.
Aby k sňatku mohlo dojít, musel se Karel Albrecht vzdát jakéhokoliv nároku na habsburské dědictví. Jednalo o důležitý příslib, který Karel VI. vyžadoval v rámci pragmatické sankce, která mimo jiné stvrzovala, že habsburské državy se mohou dědit i po ženské linii. Jelikož se ani Josef I., ani Karel VI. nedočkali mužských potomků, jejich císařské a královské posty měly dědit dcery, respektive jejich manželé. Z historie dobře víme, že onou dědičkou Karla VI. se nakonec stala jeho nejstarší dcera Marie Terezie (†63), zatímco Marie Amálie v roce 1722 následovala svého manžela do nového domova v Mnichově, kde se konala další veselka.
Zdánlivá harmonie
„Snoubenci byli věkem a i naturelem vcelku vyrovnaným párem. Karel Albrecht nebyl žádný silák, ale spíše je vždy vyobrazen jako hubený mladík,“ líčí Hlavačka. „Marie Amálie zdědila po matce drobnou postavu a velké sebevědomí. Zpočátku se také snažila vyrovnat Karlu Albrechtovi v ryze mužských zábavách. Jezdila s ním na lovy, výborně střílela do terčů a přitom se nebála vejít do stájí, a ani se neštítila na lovu oblečena do zelených pánských kalhot a v malé bílé paruce po kolena brodit močálem.“
„Současníkům se Karel Albrecht s Amálií jevili jako harmonický pár,“ bere si slovo Vít Vlnas. „Ve skutečnosti musela Amálie snášet manželovy početné milostné avantýry. Přestože Karel Albrecht nebyl nikdy tělesně zcela zdráv a jeho dna mu působila nesnesitelné bolesti, ve stycích se ženami se nijak neomezoval ani neskrblil.“ Přesto spolu měli dohromady sedm dětí a jejich zdánlivá idyla by byla asi v poklidu pokračovala, nebýt smrti Karla VI.
Bavorský kurfiřt českým králem
K té došlo 20. října 1740 za pozornosti zbytku Evropy – ne každá mocnost, včetně Bavorska, byla pragmatické sankci nakloněna. Byť dal Karel Albrecht slovo, že se zříká potenciálního nároku na rakouský, německý nebo český trůn, „tuto zprostředkovanou přísahu považoval vždy za víceméně osobní akt z donucení,“ míní Hlavačka. Nárok totiž vznést mohl, protože si za manželku vzal dceru staršího z vládnoucích Habsburků, tudíž dědit podle této logiky mohla i právě dcera Josefa I. - nikoliv Karla VI., která byla nadto i starší.
Karel Albrecht tak nárok Marie Terezie – sestřenice Marie Amálie – neuznal, a vystoupil s požadavkem na císařskou korunu i na České království. Těši se přitom l i tiché podpoře své tchyně - císařovny Amálii Vilemíně.
Bavorská vojska postupně dobývala české území a koncem roku 1741 stanul před branami Prahy. Té se nakonec zhostil lstí. Sám si do svého Deníku o úspěšném dobytí Prahy poznačil: „Vydal jsem rozkaz zahájit fingovaný útok na staré hradby... a tento doprovázet nepřetržitou a strašnou palbou. Útok byl proveden a pozvedl celou pražskou garnizonu, která vynaložila velké úsilí, aby tento předstíraný útok odvrátila.“
„Korunovace“ bez koruny a bez královny
Dobytím Prahy se Karel Albrecht nechal provolat českým králem, což čeští stavové do jisté míry uvítali. V živé paměti totiž stále byla potupná porážka stavovského povstání na Bílé hoře. Z Marie Amálie se tím de iure stala i česká královna, byť na rozdíl od Karla Prahu nenavštívila z pochopitelných důvodů – v Čechách se přece jen válčilo a jakákoliv cesta z Bavorska by pro novou českou královnu byla rizikem.
Nebylo však ostatně ani proč cestovat. Sice se Karel Albrecht nechal provolat králem a podstoupil pro to symbolickou ceremonii, k pravé korunovaci, jaké se zpravidla ve svatovítském chrámu konaly, ani nemohlo dojít, „protože korunovační klenoty kromě meče sv. Václava se nenacházely v Praze,“ uvádí Hlavačka.
Barokní Praha
Ačkoliv se v ní Karel Albrecht dlouho neohřál, a Marie Amálie ani neměla možnost ji coby císařovna poznat, není nepříhodné věnovat pár slov tomu, jak Praha v té době vypadala. Jedná se přece jen o epochu, v níž svůj talent rozvíjeli otec a syn Dientzenhofferové, kteří Praze věnovali nejednu z vrcholně barokních staveb.
Pražané od habsburských panovníků cítili jakousi křivdu, jelikož se na rozdíl od Vídně stavěli k Praze přezíravě, jak podotýká historik Josef Janáček v Malých dějinách Prahy. Příchod nového krále na trůn ze starodávné německé dynastie Wittelsbachů kvitovali s jistými nadějemi, že dojde ke změně už jen z toho principu, že České království bylo v rámci Svaté říše římské prominentnějším celkrm, nežli Bavorsko. Ke změne, nasta-li by, ovšem nebylo vyhrazeno moc času.
Královna a císařovna
Ziskem české koruny „strmý“ mocenský vzestup Karla Albrechta neskončil – coby bavorský kurfiřt a nově také český král, mohl zásadně promluvit do volby nového císaře Svaté římské římské, kterým se Karel Albrecht také právoplatně stal v roce 1742 – spolu s ním se stala korunovanou císařovnou i jeho choť. Tím však „hvězdná“ dráha pyšného Wittelsbacha skončila.
Vojska Marie Terezie dobyla zpět Čechy a čeští stavové byli nuceni zříci svou poslušnost „vzdorokrálovskému“ páru, který se od smrti Karla VI. potýkal s nepříjemnostmi, které sám způsobil. Je otázkou, nakolik do těchto „rodinných“ půtek promlouvala Marie Amálie, která se svými habsburskými příbuznými neměla špatné vztahy.
Tím, že nepřetrhala rodinné vazby, měla pak dobrou výchozí pozici po smrti Karla Albrechta, která si jej našla 20. ledna 1745 v domovském Mnichově, aby nevraživost mezi Rakouskem a Bavorskem pro jednou uťala. Po smrti Karla Albrechta uzavřel jeho nejstarší syn Maxmilián III. Josef (†50) mír, „částečně i z matčina popudu“ s rozezlenou Marií Terezií.
Ta se tak místo Marie Amálie mohla stát novou císařovnou. A co ta „stará“? Dožila relativně poklidně v Mnichově, který jí byl domovem. Zemřela jedenáct let po svém manželovi 11. prosince 1756 jako císařovna, bavorská kurfiřtka a bývalá česká královna, o níž sami Češi neměli vlastně ani ponětí, což do jisté míry platí dodnes.
