Těžkosti zažívala Katka už v bříšku maminky. „Narodila jsem se předčasně o měsíc, protože mamka byla nemocná, a začínalo se to ukazovat i na mně,“ říká. Na svět přišla jako zdravé miminko. „Jenomže první problémy se začaly projevovat, když mi bylo asi rok a půl a kdy jsem začínala chodit.“
Špatné klouby
Začala mít problémy s pohybem i s chůzí. Katka často padala, a nepomáhala jí ani opora v držení za ruku nebo opření se. „Ruka se mi vždy ,vyhodila‘, takže jsme museli k doktorovi. Když už jsme tam byly 3x do měsíce, tak doktoři začínali podezřívat mamku z týraní,“ líčí chmurné chvíle.
Lékaři ji nakonec poslali na genetické testy, které podaly vysvětlení v podobě Ehlers–Danlosova syndromu. Jedná se o vzácné onemocnění pojivových tkání, které způsobují mimo jiné nepřirozeně velkou volnost kloubů a vazů a na něž dosud neexistuje účinná léčba, jež by průběh nemoci zvrátila.
Umíral, doktoři z něj udělali alkoholika a feťáka: Štěpán (34) prodělal transplantaci jater i encefalitidu

Rugbyová „bojovnice na vozíčku"
Lékaři jí předpovídali, že jak bude nemoc postupovat, nepotrvá dlouho a skončí na invalidním vozíčku. „Prognóza byla, že na vozíku budu už v 5 letech, ale sportem se to oddalovalo,“ líčí, že od vášně k pohybu ji neodradily ani časté vykloubeniny a úrazy. Problémy ale na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat.
Když bylo Katce 11 let, ortoped už jí nedokázal zpevnit kolena a srovnat kotníky. Tuto překážku Katka překročit nezvládla a vozíček, který do té doby využívala spíše jen občasně, se stal její celodenní pomůckou. „Že jsem zůstala na vozíku víc jak pár hodin, mě nejvíc štvalo ve sportu a naučení se co největší samostatnosti,“ mrzí ji.

Život si tím zkazit nenechala. I na vozíčku zůstala aktivní sportovkyní, kterou nejvíce baví rugby, ale ráda si zahraje také parahokej nebo florbal. „Ještě mě láká zkusit basket a golf,“ usmívá se navzdory dalším nezáviděníhodným trablům, které ji potkaly před dvěma roky.
Jako znovuzrozená
Jen pár dnů po jejích osmnáctinách se začala dusit a musela do nemocnice, kde lékařům nezbývalo nic jiného, než přikročit k tracheostomii čili zprůchodnění dýchacích cest pomocí řezu v krku. I tehdy byli lékaři skeptičtí a v těch nejlepších prognózách zaznívala varianta, že tracheostomie bude trvalá, což se naštěstí nenaplnilo. Co se ale vlastně stalo?
„Už delší dobu jsem měla potíže s polykáním a mluvením,“ vzpomíná studentka žižkovské Střední Scioškoly. „Všichni to přisuzovali zhoršené spasticitě a říkali, že se to spraví s baklofenovou pumpou, která do té doby byla v plánu,“ zmiňuje přístroj, který pomáhá do mozkomíšního moku vpravit baklofen, jenž zmírňuje svalové křeče a napětí. „Došlo to až k tomu, že jsem se nemohla najíst, a pak v nemocnici jsem se začala dusit.“
Šlo o důsledek spastické kvadruplegie, což je v případě Katky částečné ochrnutí končetin, a především tzv. myasthenie gravis, které jí diagnostikovali lékaři z pražského Motola. Jde o chronické autoimunitní onemocnění, které narušuje komunikaci mezi nervy a svalstvem. A aby toho nebylo málo, Katku trápí ještě ADHD neboli porucha pozornosti v důsledku hyperaktivity.„Celé tři týdny, které jsem strávila v nemocnici, si absolutně nepamatuji, ale mamka říkala, že mě budili a komunikovala jsem,“ líčí dívka. Největší oporou v jejích dosud nejtěžších životních okamžicích jí pochopitelně byla rodina, ale také asistenční pejsek Max a kamarádi z organizace Černí koně a ze Sportovního klubu vozíčkářů.

Hurá na hory, ale... jak?
A právě k nim se Katka po léčbě nadále hrdě a ráda hlásí. „Jsem sice na polovině toho, kde předtím, ale pomalu a jistě se znovu vracím ke sportu – lyžování, jízda na kole nebo sjíždění vody,“ těší ji. Není to ovšem tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Problémem je totiž v případě Katky doprava.
Zázrakem přežil: Florbalistu Radka (27) pobodali na ulici, přišel kvůli tomu o nohu. „Chci zase sportovat,“…

A nejedná se jen o cestování za sporty. Katka totiž musí pravidelně dojíždět i za lékaři a na rehabilitace, samozřejmě také do školy. „A na para rugby,“ dodává jedním dechem dívka, která si i přes svůj handicap udělala autoškolu.
Vášnivá blogerka
Sportování není zdaleka jedinou její zálibou. Už delší dobu píše svůj blog, kde líčí nejrůznější radosti, strasti, slunné i stinné stránky života na vozíčku. „Proč jej píši?“ zamýšlí se. „Myslím, že by to mohlo někomu pomoci. Ať už ten dotyčný skončí třeba na vozíku z důvodu onemocnění a nebo nějaké nehody, můj web by ho mohl přesvědčit, že tím ŽIVOT NEKONČÍ,“ uzavírá.EMBED_OFF