Problémů s játry si byl Štěpán vědom ještě jako náctiletý. Jenomže lékaři nebyli s to určit jejich původ. Prvním vodítkem, že je něco v nepořádku, byl krevní test, který Štěpánovi odhalil ne zcela ideální hodnoty jaterních testů. „V jedné z pražských nemocnic mne však lékař odbyl s tím, že jsem nadměrný alkoholik a navíc na drogách,“ vrací se Štěpán zhruba o 10 let zpátky, kdy své problémy řešil lékařskou cestou. S drogami přitom žádnou zkušenost neměl. „A ten alkohol - asi jako každý jiný mladý člověk jsem čas od času někam zašel a dal si pivo,“ prozradil Štěpán.

Vše zlé je k něčemu dobré

Přesto se návštěva zmíněného doktora neukázala úplně zbytečnou. „Měl velice příjemnou sestřičku, která se o mé zdravotní problémy zajímala snad více, než ten doktor,“ přisvědčuje Štěpán. „Dokázala mi vysvětlit, co mi zhruba je. Na základě toho jsem šel za jiným lékařem do VFN, odkud mne poslali do IKEMu, kde mi nakonec v 25 letech řekli, že jediným východiskem je transplantace jater.

Štěpána postihla nezvučně znějící a nebezpečná primární sklerozující cholangitida, která ovlivňuje jemné žlučovody v játrech. Ty se důsledkem onemocnění zužují, následkem čehož vzniká vleklý zánět. Jím dochází k nezvratnému poškození jater - cirhóze. „Bolesti jsem ani moc nepociťoval. Zato jsem viděl sám na sobě, že nevypadám zdravě. Byl jsem pohublý s propadlými tvářemi, unavený, zesláblý a zchvácený. Pleť i bělmo jsem měl žlutě zabarvené,“ vzpomíná Štěpán na příznaky. Také se dostavovaly časté pocity svědění.

Čekání na nejistotu

Po této diagnóze a řečených možnostech následovalo jediné – čekání na vhodného dárce, které se zdálo být bez konce. Nakonec se Štěpán šťastné zprávy dočkal zhruba po 100 dnech. „Dodnes si pamatuji, když mi dali vědět, že se našel vhodný dárce. Jedl jsem s tehdejší přítelkyní zmrzlinu, když mi zavolali z IKEMu. Byl to celkem adrenalin,“ líčí Štěpán. Na transplantaci šel s nejrůznějšími myšlenkami. I těmi chmurnými. Připouštěl si, že se už nikdy nemusí z narkózy probrat.

Život v kleci: Jedna nesnáz vystřídala druhou

Po úspěšné transplantaci si Štěpán zařídil byt nedaleko IKEMu, aby byl poblíž nemocnice, kdyby náhodou nastaly nějaké komplikace. A ty bohužel nastaly, jen drobet jiné, než kdo očekával. „Zhruba měsíc po operaci mi nastaly vleklé teploty. Vrátil jsem se proto do nemocnice, kde jsem záhy upadl do kómatu,“ říká Štěpán.

Co bylo příčinou dalších zdravotních obtíží? Názory lékařů nejsou v tomto ohledu jednotné, nejpravděpodobněji se však jeví cytomegalovirová encefalitida, která Štěpánovi napadla mozek. „Zasáhla mi nejen paměť, ale také vlastnosti. Po procitnutí z kómatu jsem třeba věděl o sobě, vnímal jsem, že venku byl sníh, ale měl jsem problém o tom někomu říct. Měl jsem problém mluvit nebo se hýbat. Vnímal jsem, ale zároveň jsem i cítil, že se neumím ovládat. Jako bych byl v kleci,“ vrací se Štěpán k nemoci.

„Co tě nezabije, to tě posílí“

I jí však Štěpán srdnatě vzdoroval, až se zcela uzdravil, byť s následky. „Zprvu jsem se musel učit vše úplně odznova. Nejvíce mi pomohli na Malvazinkách, kde by rozchodili i beznohého,“ vysekává Štěpán poklonu tamním doktorům a sestřičkám.

Dnes mi občas vynechává paměť a někdy se mi chvějí ruce,“ přiznává. Nicméně hned podotýká: „Všechno zlé je pro něco dobré. Mám dnes úplně jiný hodnotový žebříček. Nedá se říct, že by tou zkušeností byl člověk nějak bohatší, ale zároveň bohatší jsem. Dodalo mi to úsilí nevzdávat se. Chtěl jsem se z toho dna dostat zpátky tam, kde jsem byl, než mne ty zdravotní lapálie potkaly.“

Život s „novým kamarádem“

Po transplantaci si Štěpán snažil nepřipouštět, že žije s „cizím“ orgánem, který před ním patřil někomu jinému, kdo třeba takové štěstí v životě neměl. „Když jsem se po transplantaci probudil, nezabýval jsem se tím, že je ve mně něco cizího. Nepřemýšlel jsem nad tím takhle. Byl jsem rád, že jsem rád,“ líčí Štěpán. Doživotně od té doby musí brát léky – tzv. imunosupresiva, která zabraňují odmítnutí transplantovaného orgánu, což však vede i k zeslabení imunitního systému.

Před prodělanou transplantací si Štěpán uvědomoval, že se z narkózy nemusí už nikdy probrat. Životní zkušenosti jej však naučily nikdy se nevzdávat.
Před prodělanou transplantací si Štěpán uvědomoval, že se z narkózy nemusí už nikdy probrat. Životní zkušenosti jej však naučily nikdy se nevzdávat.
Autor: Archiv Štěpána Kadlece

Striktní je také abstinence. Ne že bych alkohol nesměl vůbec, ale jen opravdu výjimečně. Pak také je důležité dávat na sebe pozor, vyhýbat se velkým kolektivům, abych náhodou něco nechytl,“ vysvětluje Štěpán, jemuž díky snížené imunitě může i obyčejná chřipka přivodit závažné komplikace. Celá zdravotní anabáze jej postihla během vysokoškolského studia marketingu, který záhy dostudoval. A právě znalosti a zkušenosti se nyní pokouší uplatnit v pomoci těm, ke kterým osud nebyl zrovna tak vlídný, jako k němu samotnému.

Koncem roku 2018 ve spolupráci s Thomayerovou nemocnicí spustil první fázi projektu Jsem tvůj nový kamarád, který pomáhá především dětem v jejich životním údělu při transplantaci orgánů – ať už to jsou ledviny, játra, plíce nebo srdce. „Děti a jejich tělo neví, co se děje. Dostanou nový orgán. Musí si zvyknout a pochopit, že dostaly »nového kamaráda«, který jim chce pomoct. Proto se jim to projekt snaží hravou formou vysvětlit a utěšit.“

Jsem vděčný IKEMu za to, že mě vrátili do života. Ale také zároveň Thomayerově nemocnici, která se jako první rozhodla zúčastnit projektu Jsem tvůj nový kamarád, který pomáhá dětským pacientům po transplantaci jater, které jsou hned po ledvinách nejčastějším transplantovaným orgánem,“ uzavírá Štěpán, který dnes shání pomoc od nejrůznějších sponzorů a partnerů, kteří by byli ochotni dětem po transplantaci ulehčit jejich nelehký úděl.

Fotogalerie
24 fotografií