3°C
Marcela měla dle Jana, který má z dřívějšího vztahu už jednoho staršího chlapečka, klidné těhotenství. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít ke komplikacím. Až jednoho dne, poznenáhlu, začalo Marcelu bolet břicho víc, než bylo snesitelné.
Dětem se na houby nechtělo
„Zrovna jsme byli na procházce v lese, na houbách. Partnerka začala mít bolesti, tak jsme sedli do auta a odjeli do příbramské nemocnice,“ vysvětluje Jan. „Lékaři se naštěstí dlouho nerozpakovali. Rozeznali příznaky předčasného porodu a rozhodli o rychlém převozu do pražské porodnice k Apolináři. Tam se porodníci pokoušeli vyvolat porod přirozenou cestou, ale nešlo to.“
Chlapečci Honzík (690 gramů) a Tomášek (650 gramů) přišli na svět císařským řezem 27. září, prakticky v půlce standardní délky těhotenství. V bříšku maminky totiž zůstali pouhých 24 týdnů a tři dny. Déle už čekat nechtěli. Co předčasný porod vyvolalo? „Mělo jít o náhlou a nenápadnou infekci, které by si třeba i zdravý člověk nevšiml, že ji má. Ale bohužel na tom těhotenství se to projevilo,“ vysvětlil Jan, kterému lékaři sdělili, že nebýt včasného převozu k Apolináři, miminka by na svět nemusela přijít.
O 15 centimetrů kratší
„První dny po porodu byly pro všechny hrozně těžké,“ vysvětluje Jan. „Člověk nevěděl co a jak. Partnerka navíc za dětmi ani nemohla, protože se zotavovala po operaci, tak jsem za nimi každý den dojížděl já.“ Císařský řez nebyla jediná operace, která rodinu čekala.
„Tomášek musel podstoupit operaci bříška, protože mu špatně fungovala střeva,“ uvádí Jan. „Specialisté z motolské nemocnice mu tak museli odoperovat zhruba 15 centimetrů střev. Teď už naštěstí vše funguje, jak má, a oba chlapečci zdárně nabývají na síle i hmotnosti.
Ani chvilka nazmar
„První měsíc jsem mohl být s kloučky díky týdnu otcovské dovolené a shovívavosti zaměstnavatele velice intenzivně. Teď do práce chodím, ale i z ní se za nimi velmi těším. Když mohu, nevynechám jedinou příležitost, abych se za nimi vypravil a mohl si je pochovat. Buď já, nebo jejich maminka,“ uvádí hrdý tatínek, který do Prahy dojíždí z Dobříšska.
Do zaměstnání, ve kterém se živí coby kvalitář ovoce a zeleniny, vstává ve čtyři hodiny ráno, aby se mohl po práci v stále ještě rozumný čas před setměním stavit v porodnici, kde jeho chlapečci kvůli předčasnému porodu setrvávají v inkubátorech. „Měli by tam zůstat ještě zhruba měsíc a půl,“ vysvětluje Jan, který dodává, že vlastní děti jsou pro něj vším. „Myslím, že každý chlap, každý otec by chtěl být se svými dětmi, co nejvíce to jde.“
Fyzicky náročné chvíle štěstí
Právě otcovským klokánkováním jednoho z dvojčátek na sebe strhl Jan pozornost na sociálních sítích, kde jeho příběh uveřejnila Gynekologicko-porodnická klinika 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy (LF UK) a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN). „Ještě před několika lety bylo otcovské klokánkování poměrně vzácné. Dnes už je to poměrně často vídaný postup, zejména v případě dvojčat,“ uvedl Antonín Pařízek, vedoucí lékař Perinatologického centra Gynekologicko-porodnické kliniky.
Podívejte se na video, které vám ukáže, jakými způsoby se rodí v Česku:
V čem přesně klokánkování tkví a jaké má výhody? „Tato metoda přináší řadu pozitivních faktorů pro předčasně narozené děti. Podle lékařů mají klokánkované děti stabilnější srdeční činnost, lépe dýchají, mívají menší výkyvy tělesné teploty, bývají klidnější a lépe spí. Prokázalo se navíc, že mají méně infekčních komplikací,“ uvádí lékař.
Jan se při něm uvelebí do křesla, přičemž sestřičky mu na holou hruď podají buď Honzíčka, nebo Tomáška, které Jan nakrmí mlíčkem ze stříkačky a nechá je na sobě také vyspat. „Po krmení by se s nimi totiž nemělo hýbat,“ vysvětluje tatínek, kterého na možnost klokánkování upozornil nemocniční personál. „Jsou tu opravdu skvělí lidé. Klobouk dolů před tím, co dělají pro druhé. Trpělivě pomáhají, uklidňují, poradí,“ vzdává hold sestřičkám a lékařům u Apolináře.
Délka klokánkování je individuální. Nejméně takhle ale tráví alespoň dvě hodiny. „I když se to na první pohled nezdá, klokánkování je pro ženu velmi fyzicky i duševně náročně. Maminka je často nucena hodiny a hodiny trpělivě v klidu sedět blízko inkubátoru s napojením na přístroje pro pomoc při dýchání dítěte,“ upozorňuje Pařízek. „Proto v posledních letech začínají s touto metodou svým předčasně narozeným dětem pomáhat i otcové.“
Jan si na nepohodlí nestěžuje ani v nejmenším, byť zůstat nehnutě několik hodin v kuse není úplně komfortní. „Ale kdybych věděl, že jim to pomůže, strávím s nimi takto klidně i 10 hodin,“ vysvětluje s tím, že jak byli po porodu drobní a nedovyvinutí, směl na ně tehdy pouze opatrně pokládat ruku. „Je to skvělý nepopsatelný pocit mít je takhle u sebe, moci je hladit a zahřát a přitom vnímat, že dýchají, že vůbec existují,“ těší tatínka, který se nemůže dočkat, až si chlapečky s partnerkou odvezou domů.
Klokánkování není bonding
Podle Pařízka mají lidé často tendenci zaměňovat bonding a klokánkování. „Přitom jde o dva rozdílné procesy,“ vysvětluje. „Bonding je časný a nepřerušovaný kontakt mezi matkou a novorozencem bezprostředně po porodu, který mezi oběma vytváří emoční vazby, zároveň také dochází k lepší poporodní adaptaci a kardiorespirační stabilitě novorozence a snazšímu zahájení kojení.“
MUDr. Táňa Glosová z Gynekologicko-porodnické kliniky Nemocnice Na Bulovce popisuje těžkosti i radosti na práci porodníka:
Kdežto klokánkování? „To je metoda, která se využívá především pro předčasně narozená miminka,“ uvádí lékař. „Dítě je opakovaně a delší dobu přikládáno přímo na tělo matky nebo otce, kůží na kůži. Přímý a velmi těsný tělesný kontakt dítěti simuluje bezpečné prostředí dělohy, ze které se dostalo předčasně na svět, cítí teplo matčina těla, slyší tepání jejího srdce. A protože poloha dítěte připomíná proces dozrávání narozeného mláděte klokana, byla tato metoda pojmenována klokánkování.“
