Konkrétně se narodil v domě ve Francouzské ulici. Na tuto skutečnost dodnes upomíná busta s pamětní deskou na nároží domu, na níž je napsáno: Zde se narodil armádní generál ing. Alois Eliáš, bojovník za svobodu národa popravený nacisty 19. 6. 1942. Už jen to vypovídá o významu, kterého za svého života dosáhl, ačkoliv byl jeho osud ztrpčován i po smrti. Jaký vlastně jeho život byl?

Zeměměřič nebo voják?

Eliáš se narodil do rodiny krejčovského pomocníka, školy vychodil ve Vinohradech. „Jeho vysvědčení dospělosti z 2. července 1908 uvádí, že byl náboženství katolického, konal studia reální v letech 1901 až 1908, podrobil se závěrečné zkoušce a byl všemi hlasy uznán dospělým k návštěvě vysoké školy technické,“ popisují historici Robert Kvaček a Dušan Tomášek v knize Generál Alois Eliáš: Jeden český osud.

V roce 1911 složil Eliáš státní inženýrskou zkoušku v zeměměřičském oboru. Své znalosti zúročoval například při stavbě železnice v Bosně. Jako dobrovolník pak nastoupil vojenskou službu, a když jej v záloze zastihla roku 1914 první světová válka, promptně narukoval do armády a uniformu již nesvlékl.

Jedno z „Pražských dětí“

Eliáš byl příslušníkem tzv. 28. pluku, kterým se říkalo „Pražské děti.“ Jedná se známý pluk, který se v průběhu války dobrovolně vzdal Rusům. Dlužno dodat, že Pražské děti nedezertovaly ze zbabělosti, nýbrž proto, že hodlaly po boku Rusů bojovat proti Rakousko-Uhersku za svobodu českého národa. Eliáš nejprve působil v carské armádě coby vojenský technik, v roce 1917 se nechal naverbovat do československých legií, díky čemuž se mu podařilo vycestovat do Francie, kde se rovněž zúčastnil přímých bojů.

„Prodělal na samém sklonku války tvrdé boje o Terron a na řece Aisne ve východní Francii,“ uvádí historikové. V bitvě u Terronu, kde se střetli českoslovenští legionáři s německými vojáky, zemřely stovky mužů. „Čechoslováci tam museli bojovat o každou píď půdy. Vysloužili si pochvalu vrchního velitele francouzských vojsk.“ Eliáš byl dokonce dekorován Francouzským válečným křížem se stříbrnou hvězdou, řádem Čestné legie a Francouzskou pamětní medailí účastníků Velké války.

Obránce vlasti

Po konci první světové války svedli Poláci ozbrojený boj s Československem o Těšínsko. „Francouzští legionáři spolu s dalšími navrátilci šli znovu na frontu,“ uvádí historikové. Ani u těchto střetů Eliáš nechyběl. Když byla tzv. sedmidenní válka vybojovaná ve prospěch Československa, vrátil se Eliáš domů do Prahy, hodlal svléknout uniformu a věnovat se svému civilnímu povolání zeměměřiče. „Ministr obrany Klofáč ho ale přemluvil, aby zůstal v armádě.“

Zabiják chlebíček

Během prvorepublikových let zažil Eliáš další vzestupy své vynikající vojenské kariéry. Absolvoval stáže v zahraničí, kde dělal dojem schopného a inteligentního důstojníka. V Eliášově posudku se lze například dočíst, že: „Oplývá nesmírně nadprůměrnými vlastnostmi,“ nebo „má to, co bohužel schází mnohým našim vyšším velitelům, skvělé vojenské vlastnosti a uhlazenost ve společenském styku.“

Předseda vlády Alois Eliáš (vpravo) a protektorátní prezident Emil Hácha (vlevo)
Autor: ČTK

Patrně i to přispělo, že se v nouzi nejvyšší Eliáš, který v té době bydlel na pražské Hanspaulce ve vile ve Fetrovské ulici, podíval i do tenat politiky. Stalo se tak po podepsání Mnichovské dohody z roku 1938, která Československo okleštila o Sudety. Eliáš se nejprve stal ministrem dopravy a po zřízení protektorátu se nechal jmenovat ministerským předsedou, byť ne z vlastní vůle. „Vést vládu podřízenou, a vlastně sloužící okupantovi, bylo pro českého vlastence odiózní,“ líčí Kvaček s Tomáškem.

Nakonec se rozhodl právě z důvodu vlasteneckých pohnutek, aby se úřadu nezhostil sympatizant s nacisty, a také z toho důvodu, že mohl účinněji, zato nebezpečněji podporovat odboj. Udržoval kontakty jak s domácím, tak i zahraničním odbojem, a neskrýval svůj vzdorný postoj vůči nacistům. Třeba v září 1941 se odhodlal ke vskutku riskantnímu a nebezpečnému kroku.

„Vypořádal“ se tehdy s Karlem Lažnovským (†35), předním kolaborantským novinářem, který neskrývaně ve svých článcích podporoval okupační moc. Eliáš zosnoval, aby obložené chlebíčky, které byly Lažnovskému naservírovány při banketu, byly otráveny bakterií tyfu. Ačkoliv otráveno bylo více kolaborantských novinářů, na následky otravy zemřel pouze Lažnovský.

Premiér ve vězení

Tou dobou byl Eliáš pod drobnohledem gestapa. Krátce po jmenování Reinharda Heydricha (†38) na post zastupujícího říšského protektora byl Eliáš povolán na jeho úřad, kde byl zatčen. „Vzápětí ho odvezli do budovy pražského gestapa,“ popisují historikové.

Reinhard Heydrich (†38)
Autor: R. Klejch, archiv J. Čvančary

„Lze uvěřit tomu, že výslechy probíhaly korektně (…), zpráva o zatčení bleskově proběhla celým světem,“ popisují dále. „Eliáš prý po oboustranné počáteční nedůvěře přiznal svoji vinu jako voják. To znamená, že doznal pouze to, o čem mělo gestapo nepochybné důkazy. Bylo to jasné Eliášovo vítězství,“ uvádí historikové s tím, že pokud by Eliáš prozradil více, než měl, protinacistický odboj by utrpěl těžkou ránu. Nicméně ani doznání Eliášovi nepomohlo od konečného verdiktu, který zněl: Trest smrti. A to i navzdory tomu, že za něj orodoval prezident Emil Hácha (†72), který byl také ve stycích se zahraničním odbojem a Eliáš byl v tomto ohledu jeho důležitým „spoluhráčem.“

„Hitler sice milost neudělil, ale Eliášova poprava se odkládá, protože jeho výpovědi jsou žádoucí v jiných procesech. Teprve pak bude rozhodnuto,“ píší Kvaček s Tomáškem. Z toho důvodu prožil Eliáš ve vězení ještě několik nekonečně dlouhých měsíců. „Generál Eliáš, jak víme, měl v pankrácké věznici gestapa zvláštní režim. Jeho cela byla v určenou dobu vždy nezamčená, mohl se občas stýkat s některými z vězněných důstojníků, dostával někdy i noviny,“ píší dále. Údajně se v nejvyšších místech přetřásala otázka jeho amnestování po válce. To by ovšem soukolí dějin nesmělo být pohnuto nevyhnutelným atentátem na Heydricha.

Oběť nacistického běsu

Hořkou cenou za úspěšný atentát na Heydricha nebylo jen vypálení Lidic a Ležáků, ale také četné popravy, které se odehrávaly nejčastěji na Kobyliské střelnici. Jedním ze zastřelených byl právě i Eliáš. Těsně před vyvedením z cely stihl napsat na kus papíru vzkaz: „Je všemu konec. Nemohu dále. Loučím se s vámi všemi, ať mi má drahá žena odpustí. Líbám ji a k srdci tisknu. Zvítězíme!“

Na Kobyliskou střelnici byl Eliáš přiveden 19. června 1942. „Byla to ojedinělost tragická. Jako jediný ministerský předseda zemí okupovaných nacistickým Německem byl generál Alois Eliáš postaven před popravčí četu,“ zmiňují historici. Výstřely zazněly k večeru toho dne. „Postavili ho zády k náspu asi osm kroků před popravčí četu. Měl na sobě civilní šaty, na hlavě zelený lovecký klobouk,“ pokračují dále. Poslední, co podle dochovaných svědectví stihne udělat, je vhození svého klobouku k nohám velitele pankrácké věznice Paula Adama Soppy (†41).
Kobyliská střelnice: Duben 2016.
Autor: R. Klejch, archiv J. Čvančary

Pohřeb po půl století

Ani po smrti neměl Eliáš pokoj. Nejen, že jej nacistický tisk neustále očerňoval, ale plného uznání nedoznal ani za komunistického režimu. Urna s jeho ostatky ke všemu dlouhá léta nebyla k nalezení, uchovávala ji u sebe Eliášova manželka, později taktéž historik specializující se na protektorátní období Tomáš Pasák (†62). Až teprve v roce 2006 byly ostatky Eliáše a jeho manželky uloženy v Národním památníku na Vítkově.

Fotogalerie
23 fotografií