Procházka vyrůstal v době, kdy se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, a stával se pro tehdejší Československo stále větší hrozbou. Vzhledem k tomu, že pocházel z rodiny legionáře, tak byl vychováván i k tomu, že možná jednou bude muset svou zem bránit se zbraní v ruce. „Do války se prostě jít musí, protože není vyhnutí a vůbec nezáleží na tom, jak vše skončí,“ uvedl v roce 2007 v rozhovoru pro Paměť národa.
Poprvé si vyzkoušel práci pro vojenské zpravodajství už v 11 letech, když ho otec posílal během německé okupace pohraničí v roce 1938. Ve zpravodajské práci se nebál pokračovat ani poté, co vystudoval vojenskou akademii. Po únoru 1948 byl součástí skupiny, která předávala informace na západ, kvůli čemuž si pro něj v roce 1951 přišla Státní bezpečnost.
Můžeme zradit sami sebe
Po pádu komunismu mnohokrát opakoval myšlenku, kterou chápal jako poselství vojáka k českému národu: „Naši spojenci mohou selhat, mohou nás zapřít a mohou nás opustit. Ale zradit, to můžeme jenom my sami sebe.“ To opakoval na konci každého svého projevu.
Chtěl tím zapůsobit na všechny, kdo svou účastí i neúčastí u voleb vlastně rozhodují o budoucnosti národa. Sám zažil hrůzy komunistických kriminálů, kde zažil teror od vlastních spoluobčanů.
Lidé, kteří k volbám buď nechodí, volí lehkomyslně nebo schválně hodí hlas někomu ze zlého úmyslu, by si měli uvědomovat následky svých činů.
Léta v kriminále
Sám totiž právě takové následky okusil na vlastní kůži, když skončil kvůli své zpravodajské činnosti v těch nejhorších komunistických kriminálech. I tam jeho odboj proti režimu pokračoval.
Už v první věznici v Opavě se zapojil do pokusu o útěk, brzy ho ale převezli do Leopoldova, na který vzpomínal jako na „středověk“. Každý bachař tam podle něj ve svém rajonu byl takový malý Stalin, který si mohl dělat, co chtěl. „Jestli máte, nebo nemáte přežít, záleželo na jeho okamžitý náladě,“ vzpomínal v rozhovoru.
Vyhnul se trestu smrti
Brzy skončil na ještě horším místě, a to v pracovním táboře Jáchymově, kde se stal součástí tzv. nudlové aféry, což byl protest vězňů proti nedostatečné stravě. Strava tehdy byla čím dál horší, až jim dávali jenom nudle. I když se nejednalo ani o politický protest, poslali na ně tanky a sám Procházka se stal obětí vykonstruovaného procesu. „Prý jsme se snažili rozvrátit socialistickou ekonomiku. Asi tím, že jsme nesnědli ten ešus nudlí,“ vzpomínal. Tehdy mu prý dokonce prokurátor navrhoval trest smrti.
Nakonec dostal jen dalších dvanáct let trestu, dohromady měl ve vězení strávit ještě více než 20 let, nakonec byl propuštěn v roce 1964. „Zastavil jsem se, co bejval Stalin, a tam jsem Praze a Hradčanům slíbil, že to takhle stejně nenechám, že se s tím musí ještě něco udělat,“ vzpomínal na svůj návrat domů po propuštění. Až do revoluce v roce 1989 pak pracoval jako kulisák v Národním divadle.
V BIS Procházka působil počátkem 90. let jako ředitel organizační sekce. „Takže jsem vlastně stavěl novou zpravodajskou službu,“ říkal. Také se zasazoval za úzkou spolupráci s NATO.
