Bořivoj, Václav, Boleslav nebo Oldřich – známá jména české historie a Vratislavovi předci, kteří jsou možná přece jen známější. Bořivoj coby první historicky hodnověrný Přemyslovec, Václav coby patron českých zemí, Boleslav jakožto krutý bratrovrah, nebo Oldřich proslulý svým pravděpodobným sňatkem s ženou neurozeného původu, selkou Boženou. Nikdo z nich, ani z jejich současníků, nedosáhl takových úspěchů, jako Vratislav II.

„Měděný“ král

Královský titul mu byl přiznán už v dubnu 1085 roku v Mohuči, kdy Vratislavovi bylo okolo 50 let. Odměnil jej takto císař Jindřich IV., kterého dlouhodobě podporoval politicky i vojensky, a to zejména při sporu o investituru. V něm šlo o to, zda může zemské církevní hodnostáře jmenovat panovník či papež. Vratislav, který na českém knížecím stolci seděl od roku 1061, byl v této záležitosti nakloněn představiteli světské moci.

„Císař se svolením a schválením všech velmožů, vévodů, markrabí, hrabat a biskupů kníže české Vratislava postavil jak nad Čechy tak nad Polskem, a vloživ na hlavu jeho svou rukou korunu královskou kázal arcibiskupu Trevírskému, jménem Engelbertovi, aby jej ve hlavním sídle jeho v Praze za krále pomazal a korunu na hlavu jeho postavil,“ rozepisuje se kronikář Kosmas ve své Kronice Čechů.

„Egilbert arcibiskup Trevírský, poslechnuv rozkazu císařského, přijel do sídelního města do Prahy, a dne 15. června mezi sloužením mše svaté pomazal Vratislava, v královské znaky oděného, za krále, a posadil korunu na hlavu jak jeho tak také manželky jeho Svatavy, rouchem královským ozdobené,“ pokračuje Kosmas. Ten sice událost klade do roku 1086, v historickém povědomí se má však za to, že se zmýlil. Oproti pozdějším českým králům zdobila Vratislavovu hlavu nikoliv zlatá nebo stříbrná koruna, nýbrž měděná.

Ceremonie

K samotnému aktu korunovace před zraky Pražanů došlo v rozestavěné bazilice sv. Víta. „Zdi pražské svatyně se nikdy před Vratislavem a dalších 142 let po Vratislavovi nestaly svědkem královského pomazání z rukou arcibiskupa,“ podotýká historik Lukáš Reitinger v knize Vratislav: První král Čechů.

Korunován byl Vratislav v tehdy rozestavěné bazilice sv. Víta. (ilustrační foto)
Korunován byl Vratislav v tehdy rozestavěné bazilice sv. Víta. (ilustrační foto)
Autor: Blesk:Martin Přibyl CNC

„Samotné pomazání a vstavení královské koruny (…) se samozřejmě odehrálo před hlavními oltáři, které již tehdy musely být vysvěceny,“ pokračuje historik. Ačkoliv bazilika byla dokončena až v roce 1096, podle Reitingera už v době Vratislavovy korunovace musela být pro majestátní akt uzpůsobena. „Vratislav musel mít nemalý zájem na úplném či částečném vysvěcení biskupského kostela, určitém dokončení jeho výstavby a velkolepé výzdobě interiérů, které by zajistily patřičnou důstojnost korunovačního obřadu.“

Spory s bratry

Dlouhých 31 let stál Vratislav II. v čele českého státu. Nejprve jako kníže, v letech 1085 až 1092 už coby král. Většinu z těchto vladařských let měl četné neshody se svými mladšími bratry, Konrádem, Ottou a Jaromírem. Zvláště s posledně jmenovaným, který se stal pražským biskupem, si vzájemně nemohli přijít na jméno, což zapříčinilo historický unikát v českých dějinách, i v dějinách Prahy.

Rozmíšky nastaly už v 60. letech 11. století, kdy se Vratislav II. zdráhal dovolit Jaromírovi, aby převzal úřad pražského biskupa. Obával se pletich z jeho strany a z vměšování do vladařských záležitostí. V biskupské klerice si proto mnohem raději představoval sobě věrného duchovního, jistého příslušníka saského národa jménem Lanc.

»Radši oslí lejno!«

Na popud českých pánů a Vratislavových bratrů tehdy vypuklo drobné vojenské povstání, které Vratislava „přesvědčilo,“ aby biskupskou kleriku nakonec opravdu oblékl jeho bratr Jaromír. „Chceme raději, ano raději, aby psí ocas neb oslí lejno postaveno bylo na svatou stolici, než Lanc tento,“ citoval Kosmas jednoho z nespokojených českých pánů.

Lynč biskupa

Vratislavovy obavy z chování jeho bratra nebyly liché. Jaromír razil vlastní politiku, nezávisle na vůli svého bratra a vladaře. Vadila mu navíc existence dvou českých biskupství – v Praze, jehož byl představitel, a v Olomouci, kde tamního biskupa vnímal jako soka. Jednoho dne Jaromír při své cestě na Moravu „stáhl uzdu svého koně k Olomouci, kde v hradních komnatách se svou suitou nečekaně zlynčoval moravského biskupa Jana,“ rozepisuje se Reitinger.

Kosmas onen lynč celkem barevně vylíčil. Kromě slovních útoků, nadávek a výčitek, došlo i na fyzické napadení. Jaromír Jana „za vlasy vyzdvihl do výšky a jako otepí hodil jím na zem. Nejednou ti, kteří k takovému zločinu byli pohotově, jeden mu na hrdlo sedl, jeden na nohy, třetí bičuje biskupa s posměchem pravil: Uč se trpěti, chlapče století, uchvatiteli oveček“.

První a poslední král Vyšehradu

Podobné chování svého bratra nenesl Vratislav nijak libě. Už jen jeho přítomnost v těsném sousedství na Pražském hradě, kde tou dobou sídlili jak biskupové, tak knížata, byla Vratislavovi proti srsti. Tak tedy panovník vyřešil situaci celkem rázně. Přesídlil na druhý břeh Vltavy, na Vyšehrad, který se díky němu nebývale povznesl.

Ačkoliv historie Vyšehradu sahá hluboko do českých dějin, jedna z jejích nejslavnějších etap se začala psát za vlády Vratislava II. (ilustrační foto)
Ačkoliv historie Vyšehradu sahá hluboko do českých dějin, jedna z jejích nejslavnějších etap se začala psát za vlády Vratislava II. (ilustrační foto)
Autor: Shutterstock

Vratislav „vybudoval dvě velkolepé baziliky, patrně i menší kostely, podle všeho i samotný románský palác a asi i kamennou hradbu kolem celé akropole“, uvádí Reitinger. Palác, který měl stát na západní hraně srázu na Vltavou, si údajně v ničem nezadal s tím, který stál na Pražském hradě. Do dnešních dnů se bohužel nezachoval.

Tajemství místa posledního odpočinku

Z Vyšehradu Vratislav v roce 1085 vyjel na Pražský hrad k oné korunovaci, a právě na Vyšehradě také dožil svůj život. Odtud i vládli jeho synové. Žádnému z nich se ovšem nepodařilo dosáhnout na královskou korunu. Z původně sourozenecké rozmíšky tak Vyšehrad poprvé a naposledy trvale hostil českého krále.

Na svou dobu v poměrně pokročilém věku zemřel Vratislav v roce 1092, pravděpodobně na následky pádu z koně. Na vlastní přání byl pohřben pod tehdy ještě románskou bazilikou sv. Petra a Pavla, kterou nechal vystavět. Jeho hrob se však, podobně jako zdejší palác, do dnešních dnů nedochoval. Má se za to, že krypta, v níž byl uložen, byla buď poničena nebo zcela zničena během husitských válek.

Kostel sv. Petra a Pavla na Vyšehradě - jedna z mála staveb, kterou Vratislav založil, a která se dosud dochovala, byť ne úplně v též podobě.
Kostel sv. Petra a Pavla na Vyšehradě - jedna z mála staveb, kterou Vratislav založil, a která se dosud dochovala, byť ne úplně v též podobě.
Autor: nockostelu.cz

„Je dodnes záhadou, zda se hrob na Vyšehradu stále nachází, popřípadě kde vlastně. Nikdy nebyl nalezen,“ vysvětlil pro Blesk.cz ředitel Národní kulturní památky Vyšehrad Petr Kučera. „Ví se přibližně, že krypta, v níž měl hrob být uložen, se nachází pod dnešním oltářem kostela sv. Petra a Pavla. Jenomže pod ním nikdy nedošlo k důkladnému archeologickému průzkumu,“ uzavřel Kučera.

Fotogalerie
27 fotografií