22°C
Ve srovnání s pozdními herci, jejichž slávu roznášela po světě televize a filmy, nepůsobí Vojanovo jméno tak halasně. Přesto se právě on, na rozdíl od mnoha jiných herců, dočkal takové pocty, že se od 50. let Vojanovy sady na Malé Straně jmenují tak, jak se jmenují. Kým však byl Eduard Vojan, čím obohatil české herectví a kulturu vůbec?
Malý komediant
Světlo světa spatřil Eduard Vojan 6. května 1853 v domě U Bílého Beránka na Malé Straně v Míšeňské ulici, těsně u Karlova mostu. „Otec, matka, čtyři dcerky a malý Eduard se tísnili v přízemním bytě o pokoji s okny do ulice a nádvorní kuchyní, v níž se po celý den svítilo,“ vzpomíná na svého kolegu a přítele Rudolf Deyl (†96) v knize Vojan zblízka.
„Z chlapeckých let prozradil Vojan, že jako žák obecné školy u sv. Tomáše navštívil zvěřinec na Dobytčím trhu v Herinkově boudě, kde za napodobení zvířecích zvuků sklidil hlučný úspěch u spolužáků a citelný trest od učitele,“ uvádí Deyl. Škola prý pro Vojana nebylo to pravé ořechové. „Neměl mnoho radostných vzpomínek. Otec byl morous, zvláštní povahy. V matce, jejímž byl miláčkem, měl neohroženou zastánkyni, jen ona udržovala domácí mír rozvahou a přímostí.“
Krůček od sebevraždy
František Vojan, Eduardův otec, si přál ze svého syna vychovat ctěného pána ideálně pro státní služby. Původně jej chtěl směřovat do vojenské uniformy, nakonec svolil, aby syn studoval na dřevorytce. V 16 letech náhodou zavadil o divadlo, když v Malostranské restauraci V lázních zahrál nepatrnou úlohu za nemocného bratrance. „Až do té doby o ně nedbal; doma o něm téměř nezaslechl. Ochotnické divadlo jej však nadobro zlákalo a zůstal mu věrný,“ popisuje Deyl.
Dveře z domova, kde jej otec vehementně držel, mu paradoxně otevřela až nešťastná tragédie – smrt matky. „V »komediantovi«, jenž podle otcova názoru »kryje zaměstnáním v dílně své ludračení u divadla«, se bortí poslední špetka povinné poslušnosti. Rozhoduje se osvobodit,“ píše Deyl. Po nějaké době se míní vrátit, konkrétně na Štědrý den, kdy ve svých stále ještě 16 letech doufá v lepší porozumění s otcem.
„Byly to první Vánoce bez matky, jež počátkem roku zemřela, a Vojan se domníval, že štědrovečerní nálada i vzpomínka na nebožku obměkčí otce, dosud nesmířeného se synovým rozhodnutím,“ líčí v knize Eduard Vojan literární historik Vladimír Müller (†73) s divadelník kritikem Josefem Trägerem (†67). „Místo očekávaného vlídného přijetí se však navrátilci dostalo tvrdého odmítnutí. Vojan byl vyhoštěn, bloudil večerem a pohled na řeku v něm budil sebevražedné myšlenky.“ Na jejich uskutečnění nedošlo, Vojan však nadobro odchází z domu a jeho život se už navždy prováže s divadlem.
Prkna, která znamenají svět
Původně působil Vojan u několika kočovných společností. Počátky se neobešly bez problémů. Jiljí Krämer, jeden z prvních ředitelů divadelní společnosti, pod kterou Vojan působil, ho od divadla odrazoval. „Poradil mu, aby na divadlo nemyslil - »nehodí prý se k němu, nebylo ho slyšet ani do první řady.«” píše Deyl. Odradit se nenechal a po prodělané vojně se k divadlu vrátil s ještě větším zanícením a úspěchy.
Z kočovných divadelních spolků se dostal do Městského divadla v Plzni, nynějšího divadla J. K. Tyla, kterému krátce i šéfoval. Pak se nechal zlanařit Pavlem Švandou ze Semčic (†65) zpět do Prahy, konkrétně na Smíchov do divadla, které dnes nese název Švandovo. V 80. letech se nadvakrát pokusil dostat i do Národního divadla. Poprvé neúspěšně, ale v roce 1888 už mu to vyšlo. Vojanovi bylo tou dobou 35 let.
Ve Zlaté kapličce pak strávil zbytek života a zhostil se stovek důležitých rolí. Na vrcholu se ocitá po roce 1900, kdy došlo k obměně vedení divadla, a místo konzervativnějšího pojetí, které Vojanovi nesvědčilo, nastalo mnohem svobodnější a uvolněnější období, kdy Vojanův talent a um propukly naplno. Rázem se začal ocitat v nejstěžejnějších rolích světoznámých dramatiků – od Aloise Jiráska po Williama Shakespeara, od Jana Žižky po Hamleta. Celkem se měl v Národním divadle zhostit neuvěřitelných 309 rolí.
„Jistota, s níž pronášel text, prozrazovala jeho naprosté předběžné zvládnutí. Rozvrhl si, kam položit důraz, jak větu rozčlenit a vyhrotit. Měl-li v moci myšlenky tvořené postavy a osvojil-li si způsob jejich vyjadřování, nebylo k dovršení díla daleko,“ píše Deyl. „Text ovládal Vojan vždy dokonale a odvíjel jej z paměti s naprostou jistotou, soustředěn na jeho smysl,“ vyjmenovává Deyl některé z vlastností, za něž mu obecenstvo ve Zlaté kapličce aplaudovalo.
Čestný občan Prahy
Výrok „mí Pražané mi rozumějí“ sice bývá připisován Wolfgangu Amadeu Mozartovi (†35), nicméně daleko více by seděl právě Vojanovi. Praha jej zcela přijala za svého a v zahraničí se na jeho přirozenýherecký um pěly ódy. „Německý tisk ho prohlašoval nejen za největšího českého herce, ale za jednoho z nejvýznačnějších dramatických umělců v Evropě,“ píše Müller s Trägerem. Nepřekvapí, že se stal čestným občanem Prahy, ostatně v ní prožil téměř celý život.
Jedinečná pocta
Oproti Vojanovy jsou dnes daleko více známá jména Jana Wericha, Miloše Kopeckého či Vlasty Buriana. Pravdou ale je, že žádný z nich se nehonosí takovou poctou, jako právě on. Jak jsme nastínili v počátku, od roku 1954 nese jedna z nejmalebnějších zahrad na Malé Straně pojmenování Vojanovy sady. Údajně jde dokonce o jednu z vůbec nejstarších pražských zahrad.
„Zahrada byla součástí bývalého arcibiskupského dvora, založeného v roce 1248, původně hradních, pak palácových staveb,“ líčí Marie Hořínková v knize Příběhy pražských zahrad. Místo, které dodnes Vojanovo jméno nosí, přitom nevzniklo náhodou. Jeho rodný dům v Míšeňské ulici k sadům těsně přiléhá. Dosud sady skýtají neobyčejnou oázu klidu v jinak rušném centru města, která je o to více znásobena půvabem volně se producírujících pávů.
