Jan přes 30 let kontroluje pražské stoky. Největší problém jsou tuky: „Zlatá ho*na,“ říká

„K tomuto povolání mě přivedla vlastně náhoda,“ rozpovídal se Jan. „Studoval jsem obor dopravních staveb na Stavební fakultě ČVUT. Když jsem ale studium nedokončil, hledal jsem si nějaké místo a naskytla se možnost u stokové sítě bývalého podniku Pražské kanalizace a vodní toky, kam jsem 1. dubna 1986 nastoupil.“ Od té doby se stokové síti v Praze věnuje nepřetržitě.

Krysy, žáby a keškaři

„Poprvé jsem pod zem sestupoval do odlehčovací komory na Petřinách v Ankarské ulici, kousek od vysokoškolských kolejí,“ vzpomíná s neuvěřitelnou přesností. Pocity přitom zažíval všelijaké. „Krátce předtím šel v televizi horor, ve kterém v kanalizaci žil veliký krokodýl,“ naráží s dobrosrdečným úsměvem na americký film Aligátor z roku 1980.

Na krokodýla naštěstí nenarazil tehdy ani později. Rušno nicméně v podzemí je. „Žijí tam krysy, žáby, pavouci a občas tam zaběhnou domácí mazlíčci,“ říká Jan. Výjimkou nejsou ani lidé. Nikoliv bezdomovci, nýbrž dobrodruzi! S tím se podle Jana váže neuvážený fenomén současnosti zvaný keškařství.

„Bezdomovci si přece jen umí najít lepší místo, než je studený a vlhký kanál. Zato kešek už jsme ve stokách lovili značné množství. Bohužel ne každý kanál se dá zamknout. A tam, kde to jde, tak nám ty zámky ještě ničí,“ kroutí Jan hlavou. Krom kešek už ale narazil i na šachtu plnou autobaterií nebo matrací.

Tisíce prochozených kilometrů

V 80. letech, kdy Jan do zaměstnání nastupoval, prý průzkum stokové sítě probíhal minimálně. Dnes PVK provádí systematický a preventivní průzkum prakticky celé stokové sítě, která je rozvětvená na neuvěřitelných 3 689 kilometrů. Na celou Prahu připadá celkem 20 průzkumníků, většinou mužů.

Dříve do stok scházeli průzkumníci s helmou a baterkou. Až v roce 1988 podnik pořídil první kameru. Ta je dnes prakticky nezbytnou součástí průzkumu – zvláště v úzkých a nízkých částech. „Jde o stoky v rozměrech 20 centimetrů nebo 160 centimetrů. Když jsou ale stoky větší, prochází se pěšky,“ uvádí Jan. Kontroluje se jejich stav, opotřebení, nějaké abnormálie. „Když se něco vymyká, řeší se, zda lze stoku opravit zevnitř nebo ji vystavit novou.“

Hodiny bez denního světla

Na první pohled to tak nevypadá, ale jednoduchá práce to není. Bez osvětlení je v podzemí tma jako v pytli, člověk se pohybuje kolikrát v úzkých, vlhkých a nevábně čpících prostorách. „Někdo tam třeba stráví i šest nebo sedm hodin denně,“ líčí Jan. Naštěstí ale dnes mají pracovníci nejrůznější zařízení, které pod zemí měří množství kyslíku, upozorní na nebezpečí nebo výskyt výbušných plynů.

Jen při nich ale nebezpečí nezačíná a nekončí. Na kluzkém povrchu, který stoky mají, hrozí pád do vodního toku plného nečistot. „Proud je tak silný, že je minimální šance se někde o hladkou kluzkou stěnu stoky zachytit. „V lepší variantě skončí člověk na česlích v bubenečské čističce. O těch horších variantách se snad ani nehodí mluvit,“ říká.

Zlatá h*vna

K průzkumům patří pochopitelně i splaškové stoky. Neexistuje, že by je průzkumníci procházeli suchou nohou. „V polobotkách se dolů jít nedá. Po kolena se brodíme ve sra*kách,“ líčí s úsměvem Jan. Občas je hladina až po pás, někdy také více. „Snažíte se nezavrávorat, nespadnout a nevykoupat se v tom, což je někdy také oříšek. Stává se to.“

Na tuhle práci člověk musí mít opravdu silný žaludek. „Nemohu říct, že si na to zvyknete, nezvyknete. Ale pokud kanalizace funguje tak, jak má, tak je i částečně odvětrávaná. Bohužel ale k problémům dochází, často nezodpovědností lidí. Ti do ní hází věci, které tam nepatří a průtok ucpávají.“

Daleko horší než splašky jsou podle Jana zatukované stoky, což je jev nejčastěji se vyskytující v centru města, kdy restaurace a gastronomické podniky splachují potravinářské oleje do odpadu. Správně by přitom měly náležet do speciálních kontejnerů nebo na sběrný dvůr. „Na zápach toho tuku si zvyknout nedá. Zlatá h*vna!“ lomí Jan rukama. Kdo jej nezažil, o nic nepřichází. Jedná se o prý o vyloženě hnusný teplý kyselý smrad, který obrací žaludek vzhůru nohama i naruby. „Ani masky, ani roušky nepomohou.“

Nejhlubší, nejdelší, nejširší

Stokovou síť má Jan prolezlou prakticky od západu na východ, od jihu po sever. Nejhlubší místo, kudy je stoka vedena, by se měla nacházet podle Jana pod Hradčany. „Jedná se o tzv. kmenovou stoku K, která je v hloubce zhruba 70-80 metrů od povrchu. Vedena je z náměstí Kinských přímo na Vítězné náměstí.“

Nejdelší je naopak tzv. sběrač P, který vede z Jihozápadního Města na Smíchov a je dlouhý 7 kilometrů. Na Smíchově se spojuje se stokou K, která je pro změnu nejširší o průměru 3,6 metrů. Nejmalebnější zákoutí jsou podle Jana především v historickém centru. Za pozornost stojí třeba nejstarší kmenová stoka pod Letnou.

Jak to dole vypadá?

Nejčastěji se lze v Praze setkat s cihlovými stokami, které jsou v centru a širším centru Prahy, přičemž se z cihel staví stoky mnohde doteď. „Jen s malým vylepšením, že se jim dělá dno z litého čediče. Ten je totiž odolnější. Stoky nezachycují jen to, co doma člověk spláchne, ale i nejrůznější posypové materiály z ulic.“ Většinou mají oválný vejčitý tvar.

V Praze se lze setkat i s betonovými stokami. Ty podle Jana nejčastěji odvádí dešťovou vodu. Málokdo by možná čekal stoky vykládané laminátem. Jedna taková se nachází například na Malé Straně. „Jedná se o odstředivě litý laminát,“ dodává vedoucí průzkumu stokové sítě.