VIDEO: Až u samého dna Vltavy. Jak vypadá nejstarší kmenová stoka v Praze pod Letnou?

Kanalizační síť v Praze je včetně nejrůznějších přípojek dlouhá více než 4500 kilometrů. Její „moderní“ počátky nicméně sahají na konec 19. století, kdy vznikla první kmenová stoka v Praze, tzv. stoka A, která je vedena od Staroměstského náměstí skrz Pařížskou, shybkou pod Čechovým mostem právě pod Letenskou pláň a dále do Bubenče. Dříve při ní stála i dominanta Letné.

Věž, která už nezapáchá

Kmenová stoka je vyrubaná ve skále hornickým způsobem. Vyzděna je z dvakrát pálených glazovaných cihel, a její celková délka je zhruba tři kilometry. Pojila se k ní patrně nejstarší dominanta Letné, která se do dnešních dnů nedochovala – ventilační věž letenského kanalizačního tunelu. Ta vznikla v roce 1902 na nejnepřehlédnutějším místě Letné. Do doby jejího zbourání, které nastalo v roce 1953 z důvodu výstavby Stalinova pomníku, kmenovou stoku odvětrávala.

Krátce po její výstavbě se ozývaly hlasy místních, kterým kanalizační zápach dvakrát nevoněl. „Koncem roku 1926 bylo opět konstatováno, že zápach z věže obtěžuje nejbližší okolí,“ píše v článku Důležitá stavba, která často překážela, z archivu Pražských vodovodů a kanalizací (PVK) Jaroslav Jásek. Dnes bychom po ní na místě letenského metronomu nenalezly památky. „Z tohoto místa byla východním směrem vykutána chodba (tzv. boční vstup) (…) cca 130 metrů dlouhá a obezděná cihlami,“ nynější vstup do kmenové stoky pod Letnou.

Tma „jako ve tmě“ a puch kanalizační zatuchliny

Jak nejstarší kmenová stoka v Praze vypadá? Do letenského kanalizačního podzemí se lze vypravit dvěma kanály, které leží podél jednoho z četných letenských chodníků. Už po odsunutí deklu se ven z podzemí na povrch dere štiplavý zatuchlý odér, sice k vydržení, ale nic, co by jeden chtěl čuchat déle než je nezbytně nutné. „A to ve stokách zpravidla trávíme 30 hodin týdně,“ uvádí jeden z dohlížejících průzkumníků stokové sítě PVK.

Po stupačkách se dostáváme do 130 metrů úzké chodby vejcovitého tvaru. Zdi jsou vlhkem orosené, na některých místech dokonce z plísně raší podivuhodné houby. Jak člověk postupuje hlouběji a vzdaluje se od obou vchodů, které leží blízko sebe, ubývá světla. Na závěru rovného tunelu, který končí točitým schodištěm do útrob Letné, už je doslova tma jako v pytli. Bez baterky ani ránu. Ticho ruší pouze stékání a kapání vody, která sem prosakuje z povrchu skrz kanály, a samozřejmě charakteristický šum tekoucí stoky, která je zatím v nedohlednu.

Jaké to je, být na samém dně

Samotná stoka leží ve zhruba 45metrové hloubce na úrovni dna Vltavy. Vede k ní točité schodiště po obvodu štoly, které se po pár minutách ve tmě začíná zdát nekonečným. Později při výstupu zpět na povrch se člověk pořádně zapotí. Na jejím spodním konci se konečně nachází stoka.

Jedná se o silný proud kalné, převážně dešťové vody, zhruba půl metru vysoké. „Stoka je metr a osmdesát centimetrů široká, dva metry šedesát centimetrů vysoká,“ vysvětluje Dušan Záhrobský z oddělení Průzkumu stokové sítě PVK. „Odvodňuje Staré i Nové Město, Malou Stranu. Její začátek bychom nalezli pod Staroměstským náměstím.“

Zručnost předků, nerozum současníků

„Tento úsek nepotřeboval od svého zbudování žádnou větší opravu. Po 120 letech užívání je stále v netknutém stavu, což svědčí o zručnosti našich předků i o dobře zvoleném materiálu,“ oceňuje Záhrobský stavbu poté, co stejnou cestou směřujeme nahoru na čerstvý vzduch. Stoka je jinak veřejnosti samozřejmě nepřístupná, zakrytá zamykatelným a těžkým deklem.

Dříve se totiž stávalo, že se do ní někteří „dobrodruzi“ na vlastní pěst vypravovali. S ohledem na možná nebezpečí v případě uklouznutí či pádu do štoly z jakékoliv výšky do silného proudu stoky, lze takovéto „odvážlivce“ považovat spíše za šťastlivce, že vyvázli ve zdraví.