Pan Kuchynka pochází z vesničky Závidov, která ležela na hranicích Polska a Sovětského svazu, respektive dnešní Ukrajiny. Byl jedním z mnoha volyňských Čechů, kteří tuto oblast dlouhá léta obývali. Že ve vzduchu visí tíživý pocit nebezpečí, rozpoznal už koncem 30. let. „Mnoho Čechů a Slováků opouštělo Československo a stěhovalo se za námi, protože cítili obavy z možného vpádu Němců,“ líčí. „To očekávání se ukázalo tak pravdivé a hrozné,“ kroutí dodnes smířeně hlavou.

»Jen nezůstat stranou«

Ještě než druhá světová válka vypukla, tak trochu už tušil, že nebude chtít zůstat stranou. Se svým učitelem byl v roce 1939 na studijní cestě v Krakově, kde si tou dobou všiml dvou vojáků ve stejnokroji. „Na první pohled jsem rozeznal české lvíčky na jejich uniformách,“ vzpomíná. „Na kole nás svezli ke svému útvaru. Když jsme se pak loučili, nechali jsme jim na sebe adresy, že kdyby šlo do tuhého, ať se přestěhují na Volyň, že jsou u nás vítáni. Zakrátko nacisté a později i Sověti vtrhli do Polska.“

Aktivně se do odboje zapojil v 17 letech, kdy stál u zrodu závidovské odnože ilegální organizace volyňských Čechů Blaník. „Tou dobou Němci ostřelovali Moskvu a právě tam nastal zlom v celé válce. Zima zapracovala,“ uvádí k bitvě o Moskvu, kterou Němci a Sověti svedli na přelomu let 1941 a 1942. V krutých mrazech, na které nebyli němečtí vojáci připraveni, jich zemřelo na statisíce, a pozvolna je Rusové začali vytlačovat.
Hned při svém prvním bojovém nasazení měl Václav Kuchynka namále - přejel ho totiž tank! Zdráv, jen s lehkými zraněními, vyvázl náhodou. Nakonec se podílel na osvobození Československa od nacistických vojenských sil.
Hned při svém prvním bojovém nasazení měl Václav Kuchynka namále - přejel ho totiž tank! Zdráv, jen s lehkými zraněními, vyvázl náhodou. Nakonec se podílel na osvobození Československa od nacistických vojenských sil.
Autor: David Zima

Jak boje pokračovaly, fronta se pomalu přiblížila k domovině pana Kuchynky. To už se psal rok 1944, kdy spolu se svými kamarády nasedl na vlak do Równa, kde zažil bombardování německými letadly. „Tam jsme zaznamenali první ztráty mezi kamarády. Postavili jsme jim památník, kam jsme jezdívali uctít jejich oběti,“ uvádí pan Kuchynka. Následně se dostal do Jefremova u Moskvy, kde mohl konečně obléci vojenskou uniformu 1. čs. armádního sboru v SSSR.

Památka na celý život

„Protože mne odmala fascinovala technika, přidělili mě do výsadkářského a radistického spojovacího praporu. Bylo v plánu vysadit nás do Německa jako špiony v zázemí,“ uvádí válečný veterán. Z plánu, ze kterého byl pan Kuchynka nadšený, nakonec sešlo. „Hodně jsme hladověli. Den co den nás v Sovětském svazu krmili bramborami a slanečky, čehož jsme brzy měli plné zuby,“ usmívá se a uvádí hlavní důvod, proč z letadla padákem za německými hranicemi neseskakoval: „Polovina z nás dostala malárii. A já také. Snad z toho jídla.“

Vyléčil se z ní, i když to prý snadné nebylo. Kvůli válce byl nedostatek potravin i léčiv, navíc malárie byla v zimních podmínkách atypická a složitá pro léčbu. Po ní mu krom vzpomínek zůstala ještě jedna malá nepříjemná památka. „Krmili nás nějakým syntetickým chininem. Zapomněli nám ale říct, že pilulky nesmíme kousat,“ krčí pan Kuchynka rameny. „Tak se nám stalo, že nám popraskala sklovina, a zuby se až k dásni rozsypaly. V dásních zůstaly jen kořeny, které byly úplně zdravé. Ve vojenské nemocnici ve Střešovicích mi do nich daly čepy a ty nosím doteď.“

Křest tankem

Do bojů se poprvé válečný veterán zapojil v Karpatech u obce Wrocanka. Paradoxně se i mohlo jednat o jeho poslední „poprvé“. „Naši vojáci tam napochodovali před hlavně německých zbraní, začala palba a dokonalý zmatek. Spousta našinců se dala na útěk, proti nám vyrazily tanky.“

Jeden z nich to měl namířeno přímo na pana Kuchynku. „Doslova mačkal a drtil naše lidi pásy. Viděl jsem, jak dva mé kamarády přímo před očima takhle rozmačkal doslova na biftek. To se stalo málem i mně,“ líčí veterán.

„Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem místo toho, abych si lehl, zkusil na tank skočit. Dostal jsem pecku do hlavy, už nevím od čeho, a omdlel jsem. Probudil jsem se asi za dvě hodiny téměř úplně zahrabaný v zemině. Tank mne svým „břichem“ zamáčkl do země, která tehdy byla hodně bahnitá, a díky tomu, že jsem se vyhnul pásům, jsem doteď tady.„Ze země jsem pak vyhrabával jako krteček,” vypravuje s úsměvěm.

Z děvčat nezbylo nic...

Václav Kuchynka následně prodělal celé karpatsko-dukelské tažení, aktivně se podílel na osvobození Československa. Zranění se mu víceméně vyhýbala, ne tak už špatné zážitky, na které má truchlivé vzpomínky. Jeden takový jej stihl téměř na konci války při osvobozování Ostravy, kdy dělal zástupce velitele u 3. spojovací brigády.„Tenkrát jsem měl na starosti přes 80 děvčat, které působily v armádě,“ uvádí. „Když zrovna některé z nich byly v zázemí protiletadlové baterie, tak kanón dostal přímý zásah. Po děvčatech zbyly jen krvavé cucky,“ říká posmutněle.

Není všem poctám konec

Své protinacistické tažení ukončil Václav Kuchynka v Praze, následně působil ještě v pohraničí, než byl v roce 1946 demobilizován. Už tou dobou již byl Václav Kuchynka za své nedocenitelné odhodlání čelit se zbraní v ruce nacistům dekorován řadou vyznamenání. Mezi to nejvýznamnější počítá sovětský Řád Vlastenecké války.

„Že vlastenec, ještě ke všemu Sokol, obdržel takové vyznamenání od Sovětů, to nemůže říci asi úplně každý,“ uvádí s tím, že se do dnešních dnů, 26 let po rozpadu československého soustátí, stále cítí být Čechoslovákem. Té zatím nejposlednější pocty se brigádní generál ve výslužbě dočkal letos v říjnu v trojské botanické zahradě.

Do sázení stromu se vrhli s vervou jeden jako druhý.
Do sázení stromu se vrhli s vervou jeden jako druhý.
Autor: Botanická zahrada hl. m. Prahy
Spolu s letcem RAF Tomášem Lomem (95) a kapitánem ve výslužbě Josefem Skalkou (65), který se zúčastnil občanské války v Jugoslávii, se Václav Kuchynka stal 99. osobností projektu Kořeny osobností, který rozvíjí Botanická zahrada hl. m. Prahy. Společnými silami vysadili váleční veteráni národní strom – lípu malolistou. „Jsem rád, že jsem dostal možnost sázet právě lípu. Hrdě jsem její ratolesti nosil na uniformě a na čepici,“ nechal se slyšet k neobvyklé poctě.
Fotogalerie
34 fotografií