Těžkou životní zkušenost prožil Lukáš před pěti lety. Bylo mu 29 let. Při plné síle a v rozmarech krásného slunečního dne ho v podvečer na chatě u Sedlčan znenadání přepadly silné nevolnosti. „Dělalo mi problémy stát a hrozně jsem zvracel,“ vzpomíná Lukáš, který tehdy léta pracoval jako projektový manažer IT. „Než se mi to stalo, bolela mě silně hlava.“

V jeden moment se prý bolest hlavy spojila do jednoho místa, následkem čehož Lukáš neudržel rovnováhu a upadl. Následovaly nutkavé pocity únavy. „Hrozně mě vylekalo, co se se mnou děje. Nic podobného jsem předtím nezažil,“ uvádí Lukáš. Myslel si, že nejlépe udělá, když svou nevolnost zaspí. „Do postele bych se bez pomoci manželky nedostal. A vůbec se to v ní nelepšilo, takže nakonec volala záchranku,“ cení si.

Léčivá síla nevědomosti

Sanitka přijela rychle, ještě rychlejší byl přitom převoz do nemocnice v Příbrami. „Po celou tu dobu jsem byl při vědomí a vše si pamatuji velmi dobře. Záchranáři věděli, co mi je, ačkoliv mi to do očí neřekli, za což jim jsem moc vděčný, protože si myslím, že by mě to ještě více vystresovalo,“ uvádí Lukáš. Že prodělal mrtvici, se dozvěděl až druhý den ráno.

Záchranáři mi namlouvali, že mi je špatně od páteře. Kdybych už tehdy věděl, ve svých 29 letech, že mám mrtvici, nevím, co by to se mnou udělalo. Lépe by mi nebylo,“ myslí si. „Věděl jsem, že se na ní umírá. Přece jen se tomu neříká mrtvice jen tak pro nic za nic. Myslel jsem, že ji dostávají jen staří lidé.“
Lukáš Barda měl namále. Mrtvice jej postihla ve velmi mladém věku a díky telefonátu manželky se mu dostalo zdravotní péče zavčas.
Lukáš Barda měl namále. Mrtvice jej postihla ve velmi mladém věku a díky telefonátu manželky se mu dostalo zdravotní péče zavčas.
Autor: David Zima

Když se ale zpětně zamyslí, uvědomuje si, že velký podíl na jeho cévní mozkové příhodě měl každodenní stres z práce. „Dlouho jsem pracoval pod velkým tlakem. Byl jsem tou dobou zoufalý, protože jsem neviděl východisko, kudy z toho ven. Cítil jsem se vyhořele,“ líčí Lukáš.

Každodenní boj s rovnováhou

Ani v nemocnici neměl vyhráno. Když jej z Příbrami převezli do motolské nemocnice v Praze, nastalo u Lukáše krvácení do mozku. „Kvůli němu jsem musel jít na operaci, při které mi lékaři odebírali část odumřelého mozečku, kvůli kterému mám dnes problémy s jemnou motorikou a hlavně problém udržet rovnováhu,“ říká. Není se také co divit. Lukáš totiž měří 207 centimetrů.

„Jaké si to člověk udělá...”

Původně to prý bylo ještě horší, ale Lukáš si nechtěl připouštět, že by se mělo jednat o trvalý stav. „Nerad bych, aby to vyznělo nějak špatně, ale jaké si to člověk udělá, takové to má,“ říká s tím, že záleží především na vůli a odhodlání. „Zažil jsem spoustu lidí, kteří mi tvrdili, že už nemá cenu se svým zdravotním stavem nic dělat. Ale ono má. Sám jsem poznal, jak frustrující to bylo, když jsem třeba po mrtvici chtěl na někoho promluvit, a jak jsem nemohl pořádně artikulovat, nebylo mi rozumět. S tím jsem se nehodlal smířit,“ říká Lukáš, který dnes působí coby lektor. Na první  ani druhý pohled by byl člověk neřekl, že zrovna on prodělal mrtvici.

Tramvaj, která zachraňuje životy

Nezřídka kvůli nepozorným chodcům životy hasnou pod koly městských tramvají. Ta, kterou na koleje vypravila Fakultní nemocnice Motol společně s nadačním fondem Čas je mozek a DPP, je ovšem určena pro záchranu životů. Příběh Lukáše je její součástí. V rámci Světového dne mrtvice, který připadá na 29. říjen upozorňuje na příznaky cévní mozkové příhody i na to, co dělat, pokud nastane. Tramvaj je zevnitř i zvnějšku vyzdobena cennými radami i obrázky, zároveň v ní zdarma odborníci poskytovali poradenství. Prahu brázdila od Florence přes Vinohrady, Vršovice nebo Žižkov. A proč právě tramvaj?

Podle primáře neurologické kliniky FN Motol Aleše Tomka mají největší šanci na záchranu života ti lidé, které mozková mrtvice zastihne na veřejných prostranstvích. A jsou to tramvaje či jiné dopravní prostředky MHD, kterými jezdí dennodenně tisíce lidí, kteří díky nabytým vědomostem mohou zachránit život někomu druhému.

Klíčový je čas

„Celkem ročně zemře v ČR na mrtvici asi 8 500 lidí, uvádí Tomek. „Když mrtvice udeří, je přitom čas pomoci pacientovi zcela rozhodující. Proto je cílem této kampaně ukázat příznaky mrtvice, které jsou velmi pestré. Může jich být až 20,“ uvádí specialista. Mezi ty nejmarkantnější patří porucha řeči, spadlý koutek úst a náhle vzniklá porucha hybnosti poloviny těla. „Může se ale jednat i o poruchu zraku, citlivosti, rovnováhy i vědomí.“

Video
délka: 00:44.45

29. října 2019 se do ulic Prahy vypravila speciální tramvaj, kde se lidé mohli ledacos dozvědět o příznacích mozkové mrtvice i tom, jak se zachovat v případě, že je u některých lidí poznají. David Zima

Nejideálnější je, pokud se pacient dostane do lékařské péče hodinu od vypuknutí příznaků. Čím později, tím horší jsou následky. Za pomyslnou hraniční mez, kdy jsou následky prakticky nezvratné, uvádí šest hodin. Čas pomoci lze podle bývalého záchranáře Víta Samka pozitivně ovlivnit včasným rozeznáním příznaků a především „odvahou zavolat záchranku“. „Když se pacient nebo jeho blízcí zdráhají volat záchranku, je to problém. Nezřídka fatální,“ říká Samek a dává za příklad konkrétní případ, u kterého zasahoval.

„Jeden mladý pacient měl příznaky mrtvice, ale bagatelizoval je. Přítelkyni zakázal volat záchranku, že mu nic není. Ta nakonec číslo 155 vytočila až ve chvíli, kdy byl muž téměř v bezvědomí. Samozřejmě to dopadlo špatně,“ dodává Samek s tím, že je vždy lepší volat záchranáře, i kdyby to mělo být proti vůli pacienta a o mrtvici by se nejednalo. „V takových případech mají radost všichni, jak případný pacient, tak záchranáři,“ nabádá Samek.
Fotogalerie
14 fotografií