7°C
Už jako malá si Romana vysnila, že bude malířkou. „Byla jsem takové to dítě, které místo panenek s sebou tahalo pastelky. Bavilo mne to odmalička,“ usmívá se. Díky svému nadání mohla chodit do Lidové školy umění, kde ji výrazně ovlivnil akademický sochař Bohumil Kraus.
Už tehdy inklinovala k portrétní malbě. Aby její obrazy byly co nejvíce věrné skutečnosti, a zároveň uměly udělat i radost, docházela kreslit portréty do domova pro seniory. „Byli rádi, že jim někdo ten čas věnuje,“ vzpomíná na zkušenosti, kdy jí bylo 15 let. „Na psychiku to ale bylo těžké, protože spousta z nich byla vážně nemocná a člověk nevěděl dne ani hodiny, kdy už na světě nebudou.“
»Co se v mládí naučíš, předáš příštímu mládí«
Po vystudování pedagogické fakulty na Univerzitě Karlově se Romana nakonec na plný úvazek nestala malířkou, jak si odmala přála, ale učitelkou výtvarné výchovy na základní škole. Ponejprv učila děti v Praze Petrovicích, posléze v Letňanech v ZŠ Generála Františka Fajtla. „Třeba co se výzdoby školy týče, kladla jsem velký důraz na to, aby ji tvořili sami žáci,“ vysvětluje. Malovala už jen ve volném čase, kterého bylo pomálu. Více se věnovala dětem.
S nimi vyráběla mozaiky z víček z plastových lahví, loutky, kulisy nebo vymalovala učebny. Jednou dokonce s žáky vymalovala dlouhou šedivou chodbu v letňanském obchodním centru, kde zrovna probíhala rekonstrukce, motivy džungle. „Když děti vědí, že se vytváří něco společně, vráží do toho své nápady a baví je to. Je to úplně jiné, než když mají kreslit něco, co skončí v šuplíku,“ poznala Romana. Její péčí prý prošlo zhruba pět tisíc žáků! „Všechny si pamatuji! Snad už ne jménem, ale podle obličejů, podle tvorby, podle toho, kdo měl třeba při kreslení jaké problémy nebo naopak výhody.“
Celoživotní přínos
Se svými žáky se zúčastnila několika celostátních přehlídek dětské výtvarné tvorby. Z nejedné si spolu s nimi odnesla ocenění. Ostatně to nejvýznamnější přímo z ministerstva kultury obdržela v roce 2017 na přehlídce ve Zlíně za „celoživotní přínos výtvarnému oboru“. V něm také byla zohledněna i její práce s těmi dětmi, které se jí v rámci výuky nedostaly přímo do péče.
Po roce 1989 totiž ve spolupráci s tehdejším Výzkumným ústavem pedagogickým pomáhala spoluutvářet školskou reformu pro oblast umění a výchovy. „Jednalo se o zavádění nových osnov do školství. Po revoluci si díky tomu mohla každá škola vytvářet vlastní program, který chtěla. Do té doby existovaly osnovy, kterými se musely řídit všechny školy,“ vysvětluje. Nicméně když cenu přebírala, už tehdy tušila, že její kariéra pedagožky je u konce.
Osudové zranění
Ne že by sama chtěla. V roce 2015 se jí přihodilo zranění, ze kterého se vzpamatovává doposud. „Přehlédla jsem velkou prohlubeň, do které jsem spadla. Rovnou po hlavě,“ vrací se k události. Při dopadu si pochroumala obratle, které jí začaly tlačit na míchu, a ta začala zlobit. „Než na to lékaři přišli, uplynul rok. To už jsem ji měla nezvratně poškozenou,“ krčí rameny.
Kvůli tomu se dnes hůře pohybuje, bez opory berlí má problém udělat jen pár kroků. „Mám problém zvedat nohy, držet rovnováhu,“ vysvětluje. Ne že by děti už nemohla učit, ale obává se toho, že by na ně nemohla dávat takový pozor, jak byla zvyklá. „Mám problém někam dojet, natožpak dojít. Nedovedu si představit, že bych třeba děti odváděla na oběd do jídelny,“ uvádí.
»Znovuobjevování« skrytého talentu
Ale jak staré lidské přísloví praví: Vše špatné je (alespoň) k něčemu dobré. Romana se po úrazu znovu naplno začala věnovat své malbě, na niž při vyučování nejmladších generací neměla tolik času. Zprudka v ní propuklo umělecké nadání zachycovat štětcem nebo špachtlí realitu. „Jen od toho úrazu jsem obrazů namalovala tak 70,“ svěřila se. Jedná se především o témata, která jí jsou nade vše blízká – lidé. Tak se i přihodilo, že „na stará kolena“ byla hlavní hvězdou nejedné výstavy v pražských galeriích.
„Městská část Praha 10, kde bydlím, mi například uspořádala výstavu 52 velkých pláten ve své Galerii,“ uvádí. Její portrétní obrazy byly také k vidění letos v galerii U Zlatého kohouta. Návštěvníci tak mohli zblízka nahlížet na její detailní portrétní a figurální malby, v nichž využívá tzv. kresebného principu, v rámci kterého vyniknou výrazné barevné linie.
„Nejdůležitější na obrazech je, umět jim vtisknout nějakou myšlenku,“ domnívá se. Proto se snaží do obrazů vkládat emoce, které vypovídají o tom, v jakých situací se portrétované osoby nachází: zda jsou rozčílené, unavené, apatické, šťastné. Do budoucna by se stejným důrazem na emoce ráda malovala psy, kteří v životě neměli takové štěstí. „Neustále se omílá, že pes je nejlepším přítelem člověka, ale je i člověk nejlepším přítelem psa?“ uzavírá sympatická malířka.
