Při jedné z dvouhodinových procházek lidé pokládali spoustu osobních otázek, a tak se pan Václav při cestě rozpovídal i o zesnulém příteli.„S Honzou jsme se poznali před šesti lety před kostelem, kam jsme oba přišli na teplou polévku. Postupně jsme se stali dobrými přáteli,“ zavzpomínal. „Honzík zemřel na nádor na mozku. Chybí mi,“ pokračoval.

Byl na něj spoleh. Držel slovo a vždy mile překvapil. Když jsem neměl cigarety, vytáhl z kapsy plnou hrst a řekl, ať si vyberu značku,“ vzpomínal se smíchem. „Nebo když mi došla káva. Svěřil jsem se mu jeden večer a na druhý přinesl hned několik skleniček rozpustné kávy,“ usmál se při myšlence na staré dobré časy s kamarádem Václavem, zatímco vedl skupinu ke svému bydlišti pod mostem.



„Honza měl rád alkohol. Ale když se napil, byl jak sluníčko. Občas mi tak přivedl domů skupinku lidí v devět večer, aby ukázal, kde žiju. Jenže v devět už spím… Tak jsem mu hned říkal, že tady není v Troji. Do zoo musíte jít ještě dál. Ale nedalo se odmítnout,“ usmál se Václav.

Jsem samotář. Po smrti Honzy jsem tak přišel o dobrého přítele. Pro mě jsou tak teď nejdůležitější můj pes a kočka,“ vysvětloval Václav, který žije v Praze 7 u Vltavy v kolonii s dalšími pěti lidmi, které ovšem za blízké přátele nepovažuje. „Jeden mě dokonce napadl,“ svěřil se.

Ačkoli pan Václav žije bez střechy nad hlavou, je se svým životem spokojený. „Víte, mám tak svobodu. Dávky žádné neberu. Vše si vydělám na brigádách,“ popsal svůj život. „Jediné, co od života chci, je přežít svého psa, aby nezůstal opuštěný,“ zmínil na závěr.

Sociální projekt Pragulic má v současnosti sedm průvodců. Nově můžete zažít prohlídku očima lidí bez domova i v Olomouci a Českých Budějovicích. Nemusíte ani čekat, až organizace vypíše termín, stačí napsat žádost a poslat ji e-mailem.

Podívejte se na procházku s panem Václavem:

Fotogalerie
14 fotografií