„Na začátku jsme neměli žádné zkušenosti. Jen chuť udělat něco smysluplného,“ vzpomíná Tereza. Pragulic vznikl v roce 2012 během studií na Karlově univerzitě. „Napadlo nás ukázat Prahu očima lidí, kteří ji znají úplně jinak z laviček, squatů, nocleháren. A to se ukázalo jako obrovsky silné.“
Začátky nebyly jednoduché. „Mnoho lidí si neumělo představit, že by průvodcem po Praze mohl být někdo, kdo spal pod mostem,“ přiznává Tereza. Přesto zájem rostl. „Lidé odcházeli z prohlídek dojatí. Viděli, že ten, koho by možná přešli bez povšimnutí, má co říct. Že to není jen ‚bezďák‘, ale člověk se silným příběhem.“
Dnes má Pragulic za sebou desítky průvodců a tisíce návštěvníků. Každý nový průvodce prochází školením a zkušebními prohlídkami. „Hledáme lidi, kteří mají co sdílet, kteří chtějí změnu,“ vysvětluje zakladatelka. Ne vždy to ale jde hladce. „Někteří se vrací k závislostem, nebo prostě nejsou připraveni. Ale i to k tomu patří. Není to selhání – my jsme tu, když se chtějí vrátit.“
„Pro většinu průvodců je to první legální příjem, první smlouva, první pocit, že mají hodnotu,“ říká Tereza. „Najednou vidí, že jejich životní příběh může inspirovat druhé. Že má smysl.“ A zážitek si často odnášejí i návštěvníci. „Lidé nám píšou, že po prohlídce přemýšlejí jinak o bezdomovectví. Že přestali odsuzovat.“
Tereza má za roky v projektu stovky silných zážitků. Mnohé z průvodců už bohužel ztratila. „Vzpomínám třeba na Honzu Badalce bývalého spisovatele, který skončil na ulici. Byl to úžasný člověk, plný nápadů, ale alkohol ho nakonec dostal. Nebo Hanuše, bývalého dealera, který po vězení začal pracovat, ale těžce onemocněl. Dobrý konec nenastal,“ říká tiše.
Naštěstí jsou i příběhy, které dodávají sílu. „Třeba Ivanka. Po 37 letech na ulici přestala pít, začala u nás pracovat, našla si bydlení i manžela. Dnes má stabilní život. Je to důkaz, že změna je možná.“
Co ji po tolika letech pořád drží? „Vidět, že to funguje. Že i malý krok může někomu změnit život. A taky vědomí, že každý člověk má v sobě potenciál – jen někdy potřebuje šanci, aby ho uviděl,“ říká. S úsměvem dodává, že ji tahle práce naučila pokoře i trpělivosti. „A že dokonalost není všechno. I chaos může mít smysl.“
Dnes už Pragulic není jen o procházkách. Pořádají preventivní programy pro školy, vydávají podcast Nejlepší z nejhoršího a plánují další sociální projekty. „Ráda bych, aby Pragulic dál rostl, ale neztratil autenticitu. Aby pořád šlo o setkávání lidí, ne o dokonalý produkt,“ uzavírá Tereza.
A právě v tom možná tkví kouzlo projektu, v opravdovosti. Protože když jdete Prahou po boku člověka, který ji znal z té nejtvrdší stránky, pochopíte, že za každým bezdomovcem je příběh. A že žádný člověk není ztracený případ.
